2 fotky 
Spisovatelka Irena Obermannová vydala loni Tajnou knihu, ve které odhalila svůj údajný intimní poměr s Václavem Havlem. I přes nevídaný skandál se autorka rozhodla vydat pokračování, tentokrát s názvem Panoptikum české.
Prostřednictvím nové knihy se Obermannová snaží vzpamatovat z událostí, které prožívala po vydání Tajné knihy., Foto: Ondřej Pokorný, TOPZINE.cz
Kniha Panoptikum české nebyla do světa uvedena tradiční cestou křtu, ale naopak tzv. vítáním. Na vítacím večeru chyběl také kmotr knihy. Mimo jiné se vítalo okvětními lístky růže. „Mám za sebou tak šílenou mediální masáž, proto jsem se rozhodla, že se budu vzpouzet zajetým mediálním diktátům. A protože se očekává, že každá věc musí být uvítána mediálně známou osobou, rozhodla jsem se na to úplně vykašlat,“ zdůvodnila Obermannová své rozhodnutí.
Chci psát, nechci psát, chci psát …
Sama autorka ovšem přiznala, že chvíli přemýšlela o tom, zdali by knihu mohla pokřtít její maminka. „Pak jsem si ale řekla, že jí to nemohu udělat,“ dodala.
Čtěte také: Irena Obermannová chce opět šokovat, vydává pokračování Tajné knihy
Prostřednictvím nové knihy se Obermannová dle svých slov snaží vzpamatovat z událostí, které prožívala po vydání skandální Tajné knihy. Celou dobu si dělala zápisky a o jejich publikaci se rozhodla až na základě sezení s psychiatričkou.
Česká společnost, takové Panoptikum české., Foto: Ondřej Pokorný, TOPZINE.cz
„O knize se už navíc psalo v době, kdy ještě nebyla na světě. Já jsem dokonce měla pocit, že kdyby nevyšla, tak by to bylo stejné,“ reaguje Obermannová na již publikované recenze knihy. „Je to opravdu celé tak absurdní divadlo, že bych v něm nejraději neúčinkovala. Ale protože odmítám nepsat, protože to mám ráda, protože mě to baví, je to nádherný proces a práce, tak píšu,“ uzavřela spisovatelka.
„Nechci psát.“
„Ale chcete.“
„Nevíte jak?“
„Říkáte, že každý příběh si žádá své. Myslím, že tenhle si žádá, abyste byla zlá.“
Terapeutka se usadí pohodlněji, opře se a celou dobu se mi upřeně dívá do očí, jako by přemýšlela, jestli mi může následující otázku položit.
„Umíte si představit, že by se to stalo vám? Že byste byla vdaná, měla milence a někdo by o tom napsal knihu?“
„Někdo? Kdybych se zapletla se spisovatelem, tak by mě určitě napadlo, že se to může stát. Kdybych to nechtěla, tak bych mu to hned na začátku zdůraznila. Dost lidí mi řeklo, že si nepřejí být v mých knihách. Tedy tam nejsou. Jenže on řekl pravý opak.“
„Ale stejně, představte si to. Třeba v brutálnější podobě. Ten člověk to vydá, navzdory tomu že jste ho upozornila, že si to nepřejete!“
„Respektovala bych to. Možná by mi to nebylo příjemné, ale já opravdu ctím právo autorů na svobodné psaní. Řekla bych si, že si za to můžu sama.“
… … …
U Tajné knihy se projevilo, že dneska jsou lidé zbabělí dobrovolně. A podstata tohoto dobrovolného přizdisráčství politická je. Proto to v naší zemi vypadá, jak to vypadá. To, co se o mé knížce psalo, se politikou stalo. Každý musel demonstrovat svoji příslušnost k té či oné partičce. Jedněm šlo o to, aby dostali pozvánku na opulentní narozeniny, druzí doufali, že moje kniha špiní Největšího Čecha, třetí ve všem viděli jen byznys. Bylo nutno knihu pošpinit, jen aby se neprojevilo, že je to prostě svobodně napsaná kniha. Zdá se, že svobodný projev je v Panoptiku českém stále považován za cosi krajně nevhodného, neřkuli nebezpečného, na cosi, co je nutno mlčet.
