Ženitba, která vyšla poprvé v roce 1842, je jednou z nejznámějších her ruského satirika devatenáctého století Nikolaje Vasiljeviče Gogola.
Gogolova Ženitba ve dramatickém zpracování, Zdroj: wikimedia.org
Hlavním prostředkem Gogolovy satiry je typizace. Každá postava nese nějaké typické rysy svého společenského postavení, popřípadě obecný charakteristický rys. Vlastnosti postav jsou samozřejmě náležitě přehnány, ale ne tak, aby se v nich někdo nemohl poznat. Jednoduchá zápletka s hledáním ženicha pro kupeckou dcerku je vlastně jen záminkou k tomu, aby se tyto charaktery plně projevily.
Čtyři ženiši a jedna nevěsta
V domě vdavekchtivé Agaty Tichanovovny se sešla vytříbená společnost nápadníků. Největší pozornost se soustředí na dvorského radu Podkolesina. Tento vysoký úředník se do svého postavení narodil. K pochopení tohoto faktu není třeba znát poměry tehdejšího Ruska. Je totiž evidentní, že by ho nikdy nemohl dosáhnout.
Není totiž schopen vyvinout jakoukoli iniciativu. Nevěstu hledá-nehledá, nestojí totiž ani o manželství, ani o život starého mládence. Obé by totiž znamenalo aktivitu, byť jen ve formě rozhodnutí, a z toho má tento nehrdina strach. Proto je pouze loutkou v rukou ostatních, k samostatnému činu se odhodlá teprve ve chvíli, kdy ho tito lidé dostanou do situace, ze které by se těžko vracel do optimálního stavu, totiž nerozhodnému přemítání na kanapi.
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809–1852) byl ruský, resp. ukrajinský, prozaik a dramatik. Narodil se do rodiny bohatšího sedláka, ale otec ho odmala vedl k umění. Mladý Nikolaj Vasiljevič se pokusil prosadit jako herec, básník a malíř, ovšem neúspěšně. Začal pracovat jako úředník a teprve později uspěl jako autor divadelních her. Ke konci svého nepříliš dlouhého života trpěl depresemi, náboženskými mániemi a nakonec úplně zešílel.
Zcela jiný je exekutor Čubkin. Manželství ho zajímá jen kvůli věnu, přijel ani ne tak kvůli tomu aby se seznámil s nevěstou, jako spíše kvůli obhlídce domu, který by mu mohl připadnout. Samotné námluvy by patrně nejradši přeskočil, má podle svých slov moc práce v úřadě. Že spěchá, tak tlačí a dotírá. Třetí nápadník, Nikator Ivanovič Anučkin, by chtěl manželku jako reprezentativní dekor.
Čtěte také: Gogolův Revizor prověří charaktery skoro i po dvou stoletích
Požaduje, aby byla nevěsta hezká, dobře vychovaná a uměla francouzsky (Francie byla pro tehdejší Rusko velký vzor, umět francouzsky znamenalo být na úrovni). To, že sám není ani moc hezký, s výchovou to u něj není nějak slavné a francouzsky neumí ani slovo nebrání Anučkinovi, aby těmto třem povrchním požadavkům podřídil vše ostatní. Dokonce aby vše ostatní zcela ignoroval.
Oženění i proti své vůli je hlavní dějovou zápletkou, Zdroj: sxc.hu
Na lajtnantovi ve výslužbě Ževakinovi je sympatická jedna věc: chce se oženit, aby měl manželku, tedy blízkou osobu. Tím ale jeho pozitiva končí. Byl sedmnáctkrát odmítnut a to ho dovedlo až k tomu, že jeho vzplanutí trvají od prvního setkání do prvního zamítnutí. Co se týče jiných jeho vlastností, nenápadně naznačuje svou scestovalost, vypráví příhody a všichni ho obdivují jako znalce světa. Ale protože je hlupák, jsou jeho vyprávění nesmyslná, což ovšem nikdo nepostřehne, nebo aspoň nedá najevo.
Ževakin: Ani neuvěříte, když vám řeknu, že jsme tam byli čtyřicet dní a za tu dobu jsem od nich neslyšel ani jednoho ruského slova.
Anučkin: Ani slova?
Ževakin: Ani jediného slova. A to nemluvím o šlechticích a ostatních seňorech, tak se tam říká všelijakým jejich oficírům. Ale vezměte si třeba obyčejného sedláka, který nese na zádech nějaké ty jejich krámy, a řekněte mu: „Dej sem chléb!“ Ani nerozumí, na mou duši nerozumí. Ale řekněte mu jazykem francouzským: „Detaci del pane“ nebo „portate vino!“ Pochopí a přinese to.
Čubkin: To je asi zajímavá země, tahle Sicílie.
Agata Tichanovna má ovšem podobné chyby jako její nápadníci. Trvá na tom, že si vezme šlechtice, což působí jako čistá marnivost. Není schopna se rozhodnout, případně odmítnout všechny nápadníky. Ze svých nápadníků je tak nervózní, že před nimi utíká. Také věří tomu, co se jí snaží navykládat, těžko říci, zda z naivity či hlouposti, nejspíše však z obojího.
Jak se chystá ženitba
Poslední významné postavy jsou dohazovačka Tekla a Podkolesinův kamarád Kočkarev. Tekla by ráda provdala Agatu, Kočkarev zase oženil Podkolesina. Zdánlivě mají podobný zájem, ale vzájemné antipatie je vedou k tomu, že postupují proti sobě. Přitom jsou si vlastně docela podobní. Tekla vychvaluje nápadníky (kromě Podkolesina) a protože nemají dost pozitivních vlastností, snaží se udělat přednosti z jejich vad. Kočkarev zase trojici Podkolesinových konkurentů pomlouvá, před nimi zase pomlouvá Agatu. A protože je vůbec nezná, vymýšlí si jednoduše lži.
Kočkarev: Tobě se ženatý stav nelíbí?
Podkoleskin: No, líbí.
Kočkarev: Tak kde to vázne?
Podkoleskin: Nikde to nevázne. Jenom že je to takové divné.
Kočkarev: Co je divné?
Podkoleskin: Je to tak divné: Celý život je člověk svobodný a najednou má být ženatý.
S takovými postavami Gogol nepotřebuje jazykový humor, či komické situace. Tyto prvky se sice ve hře nacházejí (jména některých postav, úvodní scéna v Podkolesinově bytě), ale povětšinou autorovi stačí nadsázka, kterou zdůrazní vlastnosti svých postav, ty působí směšně samy o sobě. Stačí, aby se při vzájemných útocích, pomluvách a zdvořilostních hovorech o ničem plně projevily.
Ve hře je mnoho detailů, jejichž význam se časem ztratil nebo je typicky ruský, ale typy jako bohatá dcerka, chamtivý sobec, namyšlený floutek a další jsou naprosto obecné a dojem ze hry závisí především na tom, zda divák v postavách někoho pozná. A zda se těmto typům zasměje, nebo se urazí. To když uvidí na jevišti sám sebe.
