Menu
TOPZINE.cz
Literární klub

Na Mejlu Hlavsu se vzpomínalo v žižkovském Paláci Akropolis, křtila se také Kniha noci

Eva Marková

Eva Marková

15. 1. 2011

FOTO: Pavel ZajíčekV sobotu 8. ledna proběhl v pražském Paláci Akropolis vzpomínkový koncert Deset let bez Mejly. U příležitosti Hlavsových nedožitých šedesátin se tak ve zmíněném klubu sešli například Ivan M.  Jirous anebo Pavel Zajíček, vrcholem večera byl koncert skupiny Půlnoc, kterou Mejla Hlavsa založil před dvaadvaceti lety.

FOTO: Pavel Zajíček

Pavel Zajíček během koncertu Deset let bez Mejly, Foto: Ondřej Horník

Do vyprodaného paláce Akropolis přišli na Mejlu Hlavsu zavzpomínat nejen kamarádi a vrstevníci, ale i lidé mladší. V publiku bylo i několik dětí, nezanedbatelnou část publika tvořili dvacetiletí studenti  a studentky.

Magor a Lábus moderují

V moderování večera se střídali Ivan Martin Jirous a Vladimír Drápal, řečený Lábus – kdo byl zrovna poblíž, ten moderoval. Hudební produkci zahájil Filip Topol, tentokrát bez kapely Psí vojáci, a rozptýlil mé obavy z toho, jak to bude vypadat, když každý z pozvaných hostů má pro vlastní vystoupení vymezenou jen čtvrthodinu.  Fungovalo to, ať už se hrálo či předčítalo, podařilo se vytvořit pestrou mozaiku, kterou pojil dohromady nejen vztah účinkujících k Hlavsovi, ale také podobná poetika jednotlivých autorů.

Jirousovo čtvrthodinové čtení nových textů některé možná napružilo, jiné pobavilo. A když Magor komentoval píseň Honzy Brabce Indiáni milujou hory, zmínil i svou oblíbenou hospodu Oáza – tamní šachový klub používá jako hymnu pouze název zmíněné píseň. Dál už si to prý stejně nikdo nezapamatuje.

Brabec a Brabenec

Underground, to je něco, co se vyčleňuje z běžně žité všednodennosti, a tomu odpovídá i undergroundová tvorba. Je na hranici. Na hranici dvou světů, pootevírá dvířka někam jinam. Na tuhle vlnu publikum naladil zmiňovaný Honza Brabec a nejinak tomu bylo při vystoupení Pavla Zajíčka. Joe Karafiát a Vráťa Brabenec přispěli do mozaiky směsicí hry na kytaru a saxofon, kterou Brabenec prokládal autorským čtením.

Po úvodní skladbě obnovené skupiny Půlnoci se v doprovodu Jany Hlavsové a její matky Dany Němcové na pódium vrátil Vladimír Drápal z nakladatelství Guerilla Records, aby pokřtili dvojalbum nazvané Kniha noci. To obsahuje dobové nahrávky skupiny Půlnoc z června 1988 a února 1989,  jako bonus zde najdeme třeba dvanáctiminutovou skladbu Magické noci, v níž zazní recitace básníka Allena Ginsberga. Křtilo se z Hlavsovy placatky svěcenou vodou, ta pak skropila také hlavy pod pódiem stojících posluchačů. Chudák Jirous, málem se napil. Jana Hlavsová ho ale včas zarazila.

Snad kvůli tomu, že všichni téměř puntičkářsky dodrželi časový harmonogram, skončil závěrečný koncert Půlnoci už v půl desáté. A tak Drápal hráče přemlouval, ať zahrají ještě něco. A klidně znova. K basové kytaře se tak vrátil Petr Kumandžas, původní bubeník Půlnoci, k violoncellu usedl Tomáš Schilla, ke kytaře zas Jiří Křivka. Rytmus udával Jiří Michálek, na klávesy hrál a navíc zpíval Josef Janíček. Největší hity kapely v Akropoli odzpívala Michaela Němcová. Začala zpívat i kultovní Muchomůrky bílé, ke konci skladby však byla od mikrofonu odejita Jirousem, který si začal za notné podpory publika notovat: Muchomůůůrky bíléé, budu sbírat v lese…

Kromě Muchomůrek zazněla víckrát i skladba Hochu zlatej, kterou Půlnoc věnovala Václavu Havlovi. Ten sice nedorazil, protože byl v zahraničí, poslal ale pozdrav. Přečíst si ho můžete zde.

V deset padla, konec, šlus, cestou k šatně potkáváte řadu známých, v hlavě se převalují mlžné tóny a uši jsou zalehlé. Skandál se nekoná, ani Magor se tentokrát nesvlékl. Ale příjemný pocit z toho, že undergroundová tvorba není jen reliktem bouření se proti totalitnímu režimu, ale zapamatování hodní hodným a stále působícím uměním, ten přetrvává.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Na Mejlu Hlavsu se vzpomínalo v žižkovském Paláci Akropolis, křtila se také Kniha noci