3 fotky 
Pizza, espresso, odpolední siesta a knihy. Jakkoli se může zdát tento výčet nesourodý, pro obyvatele Itálie představuje již po staletí každodenní rutinu.
Literární průvodce. Vydejte se na cestu po Itálii. Zdroj: wikimedia.org
Přestože má italská kultura kořeny zapuštěné hluboko v historii starověkého Říma, o italské literatuře můžeme hovořit až od 13. století. Proč? Teprve tehdy spisovatelé upouští od psaní latinských textů a začínají používat italštinu. A kteří italští spisovatelé si zaslouží naši pozornost?
Počátky italské literatury hledejme na Sicílii
Středem prvních básnických snah byl dvůr Fridricha II., kolem kterého se shromáždila skupina mladých básníků, tzv. sicilská škola. Jejich doménou se staly výhradně milostné básně, z nichž čiší touha napodobit milostnou poezii trubadúrů z Provence. Básně vzbuzují dojem kvalitně odvedené řemeslné práce, nicméně vyjadřovaný milostný cit nepůsobí zrovna upřímně. Za nejvýznamnějšího představitele sicilské školy je všeobecně považován Giacomo da Lentini, tvůrce básnické formy sonetu.
Florencie, město literatuře zaslíbené
Vydáte-li se do toskánské metropole, pravděpodobně bude vaším cílem Akademie umění, kde roli největšího lákadla hraje socha Michelangelova Davida. Pokud se ale zajímáte o literaturu, neměli byste vyplýtvat veškerou energii obdivováním osmnácti tun mramoru, byť se jedná o pravděpodobně nejvěhlasnějších osmnáct tun mramoru na světě. S Florencií jsou totiž spojeni hned tři velikáni italské literatury.
Dante Alighieri (1265–1321) pocházel z nejstarší florentské šlechtické rodiny a stal se jedním z nejobdivovanějších básníků světového formátu. Jeho Božská komedie vyvolala nebývale velké množství reakcí a literárních diskuzí. V různých italských městech byly dokonce zřizovány odborné stolice, které se zabývaly výkladem pouze tohoto díla. Zajímavostí je, že Dante své dílo původně nazval Komedie. Přívlastek „Božská“ se začal definitivně používat až v 16. století, a to z potřeby vyjádřit vysokou hodnotu díla. Tu dokládají etické, teologické i politické myšlenky, jimiž je dílo protkáno.
Fakt, že rodiče Francesca Petrarky (1304–1374) byli nuceni odejít z Florencie do vyhnanství, do jisté míry ovlivnil jeho životní směřování. Touha cestovat, vzdělávat se a promlouvat k politické situaci doby byla pro „otce humanismu“ charakteristická. Po studiích poznal Paříž, procestoval Flandry, Německo i Španělsko, nakonec ho ale nejvíce okouzlil Řím. Lásku k vysněné dívce Lauře, žal po její smrti i obrácení se k duchovním hodnotám zobrazil Petrarca ve sbírce lyrické poezie Zlomky v lidové řeči. České čtenářské obci je ale patrně nejznámější Zpěvník, výbor autorovy poezie v překladu Jaroslava Pokorného.
Věrným přítelem Petrarky byl Giovanni Boccaccio (1313–1375). Celosvětový úspěch mu zajistilo sto novel, které nenásilně svázal v jeden celek. Ano, Dekameron nečtou pouze čeští studenti před maturitou. Boccaccio se v Dekameronu odvrací od nadpozemských ideálů lásky. Líčí cestu ke šťastnému životu na zemi, cestu ctností a neřestí, cestu tělesné lásky. Tu chápe jako jediné přirozené vyvrcholení milostného citu dvou lidí. Je jasné, že tlak na spálení vskutku renesančního spisu ze strany římskokatolické církve byl obrovský. Sám Boccaccio začal Dekameron zatracovat a nebýt Petrarky, na jehož rady Boccaccio vždy slyšel, přišla by evropská próza o velký klenot a zásadní literární i myšlenkový inspirační zdroj.
Jsem kacíř či katolík?
Takovou otázku si pokládal Torquato Tasso (1544–1595). Osvobozený Jeruzalém, více fantastický román než náboženský historický epos, způsobil svému autorovi velké problémy. Ihned po vydání se objevil v hledáčku inkvizice.
Obsahoval milostné scény. Umělecké a morální pochyby o sobě samém ani narušená psychická rovnováha ale autora od psaní neodradila. Ač byl držen v nemocnici sv. Anny v okovech, napsal plno filozofických dialogů, známé je jeho drama Aminta.
Harlekýn je z Itálie
V českých cukrárnách známý jako dort, v Itálii komik v kostkovaném obleku zamilovaný do Kolombíny. Řeč je o typizované postavě z komedie dell’arte. Komedie dell’arte, tedy ryze lidová komedie, je založená na hře typizovaných postav a improvizaci.
Harlekýn, Kolombína, Pantalone a Dottore měli vždy nacvičenou pouze základní osnovu děje, samotné dialogy byly vždy dílem improvizace na jevišti. Aby byla komedie úspěšná, museli mít herci charakter postavy skutečně zažitý, jedině tak byla improvizace přirozená. Z tohoto důvodu hráli herci velmi často celý život jen jednu postavu.
Harlekýn ve svém typickém kostýmu. Zdroj: bazarweb.info
Improvizaci musí opustit herci v hrách Carla Goldoniho. Ten zanevřel na zažité schéma komedie dell’arte. Z jeho her mizí masky, herci se musí učit texty zpaměti. Pokud vám Sluha dvou pánů nic neříká, můžete to změnit návštěvou divadla. Legendární inscenace se zabydlela v repertoáru Národního divadla již před patnácti lety.
Futurismus zanevřel na tradice
Je otázkou, nakolik je futurismus přeceňovaný avantgardní směr a nakolik je zájem literární veřejnosti oprávněný. Upozadíme-li fakt, že futurismus byl místně omezen na oblast Itálie a časově omezen lety 1909–1944, zůstane nám převratná myšlenka futurismu odmítat veškeré tradice a dosavadní umělecké hodnoty. S ní přišel Filippo Tommaso Marinetti v Manifestu futurismu.
Proměnlivý básnický rytmus a zkratkovitý styl dokazoval snahu futuristů o formální rychlost, kterou tak obdivovali v běžném životě. Z poezie jmenujme například Marinettiho básnickou sbírku Sopky.
Literatura po pádu fašismu
Po druhé světové válce vystupuje v Itálii do popředí neorealismus. Neorealisté, vymezující se vůči fašismu, to v Itálii, kde bylo fašistické podhoubí velmi silné i po válce, neměli vůbec snadné. Neorealismus se projevil silně ve filmu. Kdo by dnes neznal jména jako Federico Fellini, Vittorio de Sica nebo Roberto Rossellini? V literatuře vynikal Pier Paolo Pasolini. V knize Darmošlapové zobrazuje život dětí ulice a poválečný Řím vykresluje jako místo, kde přestaly existovat optimistické vyhlídky na budoucnost.
Za velké jméno neorealismu platí i Alberto Moravia. Mezi nejčtenější italské autory ho katapultovaly freneticky známé romány Horalka a Římanka. Pesimistický obraz italské buržoazie předkládá Moravia ve své prvotině Lhostejní.
Současná italská literatura nabízí nepřeberné množství autorů
Pokud se zaměříme na současnou italskou literaturu, na nedostatek knih si čtenáři nemohou stěžovat. Ročně vychází v Itálii kolem šedesáti tisíc knižních titulů. Drtivou většinu těchto knih tvoří autoři konzumní literatury, autoři bez vlastního obličeje, kteří touží dostat se do televize a na večírky vyšší společnosti.
Druhá část autorů se realizuje v akademických kruzích, píše recenze a zasedá v odborných porotách literárních cen. Z těchto autorů vstoupí do povědomí veřejnosti jen hrstka.
Jedním z nich je Antonio Tabucchi. Z díla neústupného kritika politické pravice a znalce portugalské literatury rozhodně stojí za přečtení román Jak tvrdí Pereira. Pozornost čtenáře upoutá hlavní hrdina, doktor Pereira, který se vrhá do nerovného boje s politickou diktaturou v Portugalsku roku 1938. Typickým znakem románu je jeho náznakovost a nejednoznačnost.
Antonio Tabucchi, jméno spojené s ostrou kritikou vlády Silvia Berlusconiho. Zdroj: fronterad.com
Kontroverzní a vždy provokující Dario Fo proslul jako neúnavný kritik italské společnosti. Foův záběr je nesmírně široký, věnuje se umění, politice, všímá si krize v mezilidských vztazích. Ve hře Komická mystéria se vrací ke kořenům lidové kultury, když vyzdvihuje středověké kejklíře. Jeho schopnost kombinovat tradiční formy s formami moderními a důraz na důstojnost utlačovaných vrstev mu v roce 1997 zajistily Nobelovu cenu za literaturu.
Kdo je u nás nejčtenějším italským spisovatelem současnosti? Jednoznačně Umberto Eco. Romány Jméno růže, Foucaultovo kyvadlo nebo Pražský hřbitov netřeba blíže představovat. Autorovy nesporné úspěchy na poli beletrie ještě převyšuje tvorba lingvistická a literárněvědná. Teorie sémiotiky je přirozeným kánonem vědy o znakových systémech. Skeptikové a těšitelé, Šest procházek literárními lesy nebo práce Meze interpretace jednoznačně patří mezi základní pilíře literární vědy.
