4 fotky 
!Exkluzivní rozhovor!Úspěšný muzikál Popelka na ledě, který po návštěvě dvanácti měst Čech a Moravy míří na Slovensko, zhlédlo již bezmála 200 000 diváků. Nejen o muzikále jsme si popovídali s Leonou Černou, představitelkou Dory.
Leona Černá jako Dora Foto: Marián Juskanin, topzine.cz
Jaká byla tvoje cesta k muzikálu a k samotné Popelce?
Původně jsem chtěla dělat zpěv samotný, ale díky vedení osudu jsem začala studovat komplexnější obor Muzikál na Konzervatoři Jaroslava Ježka a postupem času jsem ho samozřejmě chtěla provádět i v praxi. Hned na prvním konkurzu jsem si ale poslechla, jak jsem jevištně nepoužitelná, a to mě na nějakou dobu dost zablokovalo.
Nakonec jsem ale měla úspěch v SuperStar a to byla ta cesta na divadelní prkna. Nešlo to dveřmi, šlo se oknem. Ale je pravda, že cesta do muzikálového světa je velmi nevyzpytatelná. Momentálně neplním svým obličejem stránky bulvárních plátků, a to je, bohužel, součástí potřeb dnešního pokrouceného přístupu k divadlu. I rolí je mnohem méně a jen talent nestačí.
Čtěte také recenzi premiéry muzikálu Popelka na ledě
O to víc jsem vděčná právě třeba panu režisérovi Jindřichu Šimkovi, že mě přibral do monstrózního projektu Popelka na ledě. Jsem opravdu vděčná za všechny zážitky, které na ledu sbírám. A hlavně jsem pyšná na dílo jako takové. Když vidíte tolik nadšených diváků, jsem fakt šťastná, že jsem součástí takové krásy.
Jak probíhaly přípravy a zkoušky na tento muzikál?
Na dva týdny se celý tým přestěhoval do sportovní haly ve Frýdku-Místku. Zatímco venku byla ta největší srpnová vedra, my nasadili kulichy, péřovky, kozačky, rukavice a šli jsme si hrát k ledu.
Máš nějaký zážitek z toho období, který ti zůstane navždy v paměti?
Baví mě, když dělám jako Dora blbosti a děti se řehtají. Neskutečně mi to vrací energii. Snad nikdy jsem nezažila tak spontánní publikum. Většinou na děkovačce stojí a velmi hlasitými ovacemi nám posílají svou podporu. To je opravdu krásný zážitek.
[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/hudba-leona-cerna-popelka-praha-18-12-2011/|width=660]
Připravuješ se nějak zvlášť na vystoupení? Trpíš před představením trémou?
Samozřejmě hlavně kvalitním nastudováním role a textů. Trému většinou nemívám, pokud si jsem jistá tím, co mám na pódiu předvést. Proto nemám moc ráda premiéry. Všemu je třeba dát čas, aby si to sedlo a žilo si to vlastním životem.
Další příprava je ta vizuální. Ať už je to bláznivé divadelní líčení, nebo pódiové civilnější. Jsem si vědoma toho, že divákovi dlužím i pokoukání. A když už nenabízím postavu modelky, tak ať se alespoň koukají na milý obličej.
Potrpíš si na nějaké rituály?
Možná takovým malým rituálem je právě to líčení. Je to jediná chvíle, kdy je člověk opravdu sám se sebou. Tak nějak se vždycky při pohledu na sebe do zrcadla naladím.
Jak se učíš texty?
Jak už jsem říkala, texty jsou pro pro mě hodně podstatné. Nevnímám je jen jako vatu pro písničku, ale že jsou to samotné písničky. To je ten příběh, kvůli kterému tóny zní, a člověk má na čem stavět emoci. Texty se učím zároveň s melodií i s emocí. Pokud bych se naučila jen text a nebyl by při nazkoušení naplněn, velmi brzo bych ho zapomněla.
Máš nějakou oblíbenou scénu z Popelky, která ti přirostla k srdci?
Mám hodně ráda Myší pomstu, kdy vyvezou myšky na led tři postele, kde spím já, sestra Nora a macecha. Pro nás tři je to trochu takový kolotoč. Postele se neustále točí a já se na to pokaždé hrozně těším. Potom se probudíme a jsou z nás slepice a můžeme kvokat na děti v prvních řadách. To je hrozná sranda.
Myší pomsta
Co tě na Popelce nejvíce nadchlo?
Určitě první pohled na bruslařská čísla. Přišli jsme do haly, kde nebyla světla, žádné kulisy, špatný zvuk a jenom pár bruslařů vyjelo v teplácích na led. Vytryskly mi slzy, jak to bylo krásné. Od té doby jsem byla jen v němém úžasu, co z pohádky roste za klenot.
Jaké jsou tvoje nejbližší plány a projekty, ve kterých se na tebe můžeme těšit?
Mimo Popelku hraji ještě v pražském divadle Semafor v kultovním představení Kytice, zpívám sólová vystoupení všude po republice, kam si mě pozvou.
A co mnoho lidí překvapuje, věnuji se country. Tedy lépe řečeno, modernímu country. Je velmi těžké tady tento styl hudby propagovat, většinou si každý vybaví čundrcountry a to je problém. Nicméně já dělám hudbu, která je mi blízká a věřím, že je to potom znát na výsledku. Samozřejmě, každý máme jiný vkus, ale stále naivně doufám, že když je něco opravdové a ne uměle vyhoněné trhem, tak si to pozornost najde. Teď už by to chtělo jen nějakého pořádného sponzora, aby nám to šlo lépe od ruky. Přece jen je lepší o hudbě zpívat, a ne mluvit.
