2 fotky 
!Exkluzivně!Irskému prozaikovi a dramatikovi Johnu Banvilleovi byla v úterý 25. října na Staroměstské radnici slavnostně předána Cena Franze Kafky. I navzdory nabitému programu si autor po ceremoniálu udělal chvíli čas na zodpovězení několika otázek.
John Banville převzal Cenu Franze Kafky, na fotografii s ředitelkou Společnosti Franze Kafky Foto: Michal Žák, TOPZINE.cz
Věděl jste, že o vás porotci Ceny Franze Kafky uvažují jako o jednom z letošních laureátů, nebo to bylo naprosté překvapení? (Porota vždy vybírá několik možných kandidátů, o nichž pak diskutuje při svém zasedání, tito kandidáti však nejsou nikde zveřejněni. V předstihu před ceremoniálem je znám pouze vítěz. – pozn. red.)
Inu, jak bych to mohl vědět? Nikoho jsem nepodplatil. Porotě jsem žádné peníze nepodšoupnul. (vesele pomrkává) Takže ano, bylo to překvapení, a to velmi příjemné.
Jaká tedy byla vaše úplně první reakce na tuto novinku? Počítám, že jste byl nadšený.
Samozřejmě, jsem opravdu rád, protože je to skvělá a významná cena. Kdo by neměl radost, že mu byla udělena nějaká cena, že? Vždyť jsou Vánoce. (úsměv)
To je pravda, už jsou opravdu skoro Vánoce. Přesto, není to také určité tvůrčí břímě, když jste byl nyní zařazen k nobelistům, jakými jsou Harold Pinter či Elfriede Jelinek? Vy sám jste byl několikrát navržen na Nobelovu cenu, laureátem jste se však zatím nestal.
Pravda, měl bych se asi sdružovat s méně významnými osobnostmi. (smích) Ale tohle své břímě ponesu statečně.
Abych už ale mluvil vážně, je opravdu skvělé obdržet Cenu Franze Kafky, protože je to významná a velmi vážená evropská cena, kterou udělují seriózní lidé v porotě. Spousta cen je dnes velmi triviálních. Tohle je ale cena, kterou lidé opravdu chtějí dostat. V mnoha směrech se jedná o ocenění velmi hodnotné, takže je úžasné, že jsem jej mohl dnes převzít.
Cenu uděluje Společnost Franze Kafky a i samotné ocenění nese jméno slavného literáta. Do jaké míry a v jakých ohledech ovlivnil Kafka vaši vlastní tvorbu? Třeba v Knize doličné lze vnímat minimálně slabou provázanost s Kafkovým Procesem.
Víte, spisovatelé se navzájem neovlivňují. (chvíli váhá) Jorge Luis Borges kdysi napsal nádhernou esej, která se tuším jmenuje „Before Kafka“ (Před Kafkou, John Banville patrně myslel Borgesovu esej do angličtiny přeloženou jako Kafka and His Precursors, tedy Kafka a jeho předchůdci. – pozn. red.). Představit si svět před Kafkou je pro nás téměř nemožné. Nebo svět před Shakespearem. Nedokážeme si představit svět, v němž by Shakespeare nebyl. A podobně je to i u Kafky. Přitom jde o dobu kratší než jedno století.
Přečtěte si také: Franz Kafka je známý po celé Asii, říká tchajwanský básník Yu Hsi
Skvělí spisovatelé, géniové, náš svět vytvářejí. Dané skutečnosti sice existují po celou dobu, ale teprve v určitou chvíli si je člověk uvědomí. Kafka říká: „Podívejte, takhle to na světě chodí.“ A vy odpovídáte: „Ano, přesně takhle to na světě chodí.“ Sami si to ale předtím neuvědomujeme. To, co se mění, tedy není svět, ale lidská perspektiva na něj.
Jak už jsem ale řekl, opravdu originální autoři nemohou být ovlivněni jinými autory. Jediný způsob, jak by člověk mohl být ovlivněn Kafkou, by byl, kdyby psal jako Kafka. Ale to nikdo nedokáže.
Proč ne?
Vždyť ani Kafka svým způsobem nepsal jako Kafka. Psal poměrně přímočaré romány. Třeba Zámek. Jeden můj kamarád je akademik a procházel první Kafkovy manuskripty. Většina záhad je v těchto raných verzích vysvětlena. Kafka ale pak tato vysvětlení odstranil, aby celý příběh udělal více „unheimlich“, tedy záhadnější, tajuplnější. Kafka tedy sám ze sebe učinil Kafku. Rozumíte, co se snažím říct?
Ano. Není to pak ale už snaha o komerci? Jak řekl ve své úvodní řeči primátor Bohuslav Svoboda, vy sám jste spíše autorem „obdivovaným než kupovaným“ (Svoboda těmito slovy připomněl, že kvalitní literatura mnohdy není tou komerčně nejúspěšnější. – pozn. red.).
Řeč pana primátora mě pobavila. Přirozeně bych i já uvítal obrovský komerční úspěch. Nepíšu pro nějakou specifickou skupinu, pro kritiky nebo snad pro akademiky. Píšu pro lidi.
Redaktoři TOPZINE.cz vyzpovídali autora ihned po ceremoniálu Foto: Michal Žák, Topzine.cz
Vůbec nejlepší recenze jsem se dočkal před mnoha lety, když byla jedna z mých knih nominována na Man Bookerovu cenu. Moje fotky byly tehdy v novinách a lidé mě poznávali na ulici. Jedno ráno jsem mířil do redakce novin, kde jsem pracoval, a všiml si mě dělník projíždějící kolem na kole. Vydal se ke mně a já si říkal: „Bože, on se na mě snad vrhne.“ A ve chvíli, kdy došel až ke mně, povídá: „Kurva dobrá knížka.“ A já si pomyslel, že tohle je nejlepší recenze, jakou kdy člověk může dostat.
Protože je to hodnocení obyčejného člověka.
Přesně tak. Je to hodnocení někoho, kdo tu knížku četl. Nepročítal ji ale proto, aby v ní hledal symboly nebo skryté významy, četl ji pro zábavu. Chtěl bych, aby lidé četli mé knihy právě kvůli tomu. Pokud chtějí hledat nějaké narážky a literární odkazy, mělo by to opět přispět k tomu celkovému prožitku, rozhodně by ale četba neměla být brána jako badatelská práce. Umění není prací, to je na něm to krásné. Je to ryzí potěšení, nefalšovaný požitek.
I do řecké tragédie se pouštíme pro zábavu. Aristoteles se v tomhle plete. Nečteme proto, abychom prožili nějakou katarzi a podobné věci. Chceme se prostě jen bavit tím, že se v kouzelně smyšleném příběhu někomu něco děje. A to je právě umění.
Čtěte také: John Banville slavnou Man Booker Prize doplnil Cenou Franze Kafky
Sám se rád nechávám rozptýlit kvalitním uměním. A proč ne? K čemu jinému by pak umění bylo? Nenaučí mě, co je dobré a zlé, nezachrání mou duši… Existuje pro mou potěchu. A tohle potěšení mi může pomoci, může zachránit mou duši. Ale to je až druhotné. Umění je pro mě vždycky především zábava.
Abych to tedy shrnul, nemám příliš v lásce názor, že jsem nějak skupinově vymezený nebo intelektuálně náročný autor. Možná vytvářím takové knihy, ale to je až vedlejší. Můj prvotní záměr je pobavit čtenáře.
To je báječná myšlenka. Tak by to mělo být u všech autorů.
Jistěže mělo. A já myslím, že to tak u všech autorů opravdu je. I Kafka chtěl bavit čtenáře. Jinak by přece nevěnoval tolik času a energie do tvorby své prózy. Možná tvrdil, že chtěl své práce zničit, ale to je hloupost. Psal je pro nás.
Chystáte se nás tedy vy sám v nejbližší době potěšit další knihou?
Ano, právě nedávno jsem dokončil svou novou knihu, vyjde příští rok. Jmenuje se „Ancient Light“ (Pradávné světlo – překlad je pouze orientační, pozn. red.) a vypráví o nejrůznějších událostech. Jedna z nich začíná tím, že si hrdina připomíná milostný poměr, který měl v patnácti s matkou svého nejlepšího přítele ze školy. Takže to bude opět kontroverzní, budu kritizován…
Takže tradičně provokativní téma.
Přesně tak. A očekávám, že budu obviněn z misogynie, z nenávisti k ženám a dalších běžných prohřešků. (šibalský úsměv)
John Banville (1945) je irský prozaik a dramatik. Soustavně se věnuje beletrii a dramatické tvorbě, pod pseudonymem Benjamin Black však v posledních letech vydává také krimi romány. V rámci své generace patří k nejvýraznějším anglicky píšícím irským autorům.
Prvního výrazného úspěchu se dočkal jeho román Kniha doličná (1989), jenž byl nominován na Man Bookerovu cenu. Banville v něm líčí příběh Freddieho, který během nesmyslné krádeže obrazu zavraždí služebnou, což jej katapultuje za mříže. Otevřená zpověď vězně přivádí čtenáře nejen k tématu viny a trestu, ale i k obecnější rovině sebepoznání a lidské identity. Na svém kontě má autor už na dvě desítky titulů, za román Moře (2005) obdržel Man Bookerovu cenu.
Banville je kritiky i čtenáři ceněný především jako velmi talentovaný stylista a neuvěřitelný hráč s jazykem. Dle svých vlastních slov ve své tvorbě hledá nové formy současně pro poezii i prózu. Díky stylistické vytříbenosti je mnohdy srovnáván s Vladimirem Nabokovem.
Rozhovor byl vytvořen ve spolupráci s Kateřinou Ciborovou.
