Vášní Juana Zamory jsou detektivky. A tak jsme si povídali o tom, jaké postavení má česká detektivka anebo o tom, jestli je detektivka brak. Stranou jsme nemohli nechat ani detektivku skandinávskou.
Mladý spisovatel Juan Zamora mezi svými přáteli, Zdroj: archiv Juana Zamory
Jsi místopředsedou Společnosti Agathy Christie. Představ ji, prosím.
Rozhodně nejsme spolek fanatiků, jak vždycky zdůrazňuje náš zakladatel Honza Čermák. Společnost má asi 100 aktivních členů. Prodává se asi 20 000 výtisků Agathy Christie, a to česky. Zákonitě se pak musím ptát, proč je nás tak málo.
Češi mají obecně nedůvěru k různým klubům, spolkům a podobně, nemyslíš?
Asi jo. Ale zpět k tvé otázce: máme webové stránky, kde jsou informace o Agathě Christie, jejích knihách, o tom, co aktuálně vychází v Česku nebo co právě vychází za novinky. Navíc se dvakrát ročně scházíme a je velmi příjemné popovídat si s někým, kdo má stejnou zálibu či vášeň jako ty a které normálně nikdo nerozumí. Snažíme se také spolupracovat s Knižním klubem, máme vliv i na to, co se vydá.
Já sám jsem letos ztratil hodně nervů s přípravou programu hry Past na myši, která se od března hraje v Divadle pod Palmovkou. Snažili jsme se, aby obsah textů v programu prodávanému ke hře byl v pořádku, co se informací týče, v prostorech divadla se pak v červnu konalo i předání cen za českou detektivní literaturu, včetně naší Ceny Společnosti Agathy Christie. Jednou jsme se Společností dokonce podnikli zájezd do Anglie pojmenovaný Po stopách Agathy Christie a Sherlocka Holmese.
Doktor Cimický na vycházce se svěřenci, například Juanem Zamorou, Foto: František Špaček
Kdy ses s detektivkou setkal poprvé?
Pamatuji si televizní adaptaci Hříchů pro pátera Knoxe podle Josefa Škvoreckého, to mi bylo necelých deset let. Hodně jsem se při tom bál a tehdy mě to nějak oslovilo a drží mě to doteď, o poručíku Borůvkovi a Evě Adamové právě píši bakalářskou práci.
Asi o rok později jsem si v záplavě rakouských a německých kriminálních seriálů všiml Komisaře Rexe, chytlo mě to a začal jsem se koukat na všechny ty Big Beny a zasahující otce Schwarze.
A co Hříšní lidé Města pražského? Baví tě, ačkoli je to něco úplně jiného než Komisař Rex?
Tady je nutné zmínit, že tento televizní seriál vznikl na motivy knižních příběhů Jiřího Marka, které však nejsou tak známé jako televizní zpracování Jiřího Sequense. Když jsem ten seriál viděl naposledy, tak mne fascinovalo, jak tam například může být pětiminutová scéna, kdy někdo jen zpívá. Překvapovalo mne, jak nepřirozeně natahované jednotlivé díly jsou.
Filmová řeč je nyní zkrátka úplně někde jinde než dříve.
Přesně tak, ale i tak se na Hříšné lidi Města pražského dobře kouká, i díky hudbě Zdeňka Lišky, ale z hlediska výstavby příběhu musím říct, že jsou i lepší detektivky než tyto Sequensovy adaptace, ale třeba kvůli dobrým hereckým výkonům si těch drobností diváci možná nevšimnou.
Orientuješ se v zahraničních detektivkách?
Detektivek vycházejí kvanta, je těžké se v tom vyznat. Už jen znát jména autorů a děl je těžké, natož abych to stíhal číst! Ale samozřejmě se snažím sledovat, co v Česku vychází, přečíst si anotaci nebo recenzi třeba na serveru Centrum detektivky, s kterým sám spolupracuji.
Juan Zamora vedle bible kralické v Moravském zemském muzeu, Zdroj: archiv Juana Zamory
Je detektivka brak?
Určitě ne. Už jen definovat slovo detektivka je těžké. Američané používají daleko přesnější termín. Nadřazeným pojmem je pro ně takzvané mystery, k čemuž patří podžánry jako detektivka, špionážní či policejní román. Můžeš číst oddechové detektivky, ale v příbězích Agathy Christie se dají sledovat třeba proměny společnosti od konce 1. světové války až do 70. let, přestože jsou právě tyto příběhy brány jako ryze oddechová četba. Oproti tomu jsou knihy jako Škvoreckého Lvíče či Ecovo Jméno růže, které v sobě spojují několik žánrů a pro něž je detektivka jen jednou z rovin knihy.
Jsou tedy příběhy, které může běžný čtenář interpretovat jen jako detektivky, ale inteligentní čtenář v nich najde spoustu narážek, vtipů, zajímavostí…
Hypnotizér Larse Keplera… Je to detektivka?
Pro mě je to spíš kriminální román či thriller a hodně mě rozčiluje mediální kampaň, která se kolem té knihy strhla.
Ale ta kniha si ji zasloužila, ne?
Já si právě myslím, že si ji úplně nezasloužila. Těch přibližně šest set stran je pro příběh asi adekvátních, ale oproti Larssonovi je to pouze oddechové čtení. Je však nutné říct, že severská detektivka má dlouhou tradici a i v Česku byla vydávána už před Larssonem, to si však kritici a píármeni ne vždy uvědomují a vtloukají pak čtenářům do hlavy nesmysly. I když, to musím dodat, postupně se více začaly objevovat i takové recenze, kdy už autor zjistil, že severská detektivka zdaleka není jen Larsson.
A co erotika, patří do detektivek? Jednou o tobě bylo napsáno, že píšeš o tom, co dobře znáš: o mládeži, erotice a alkoholu.
U mě v knihách se opravdu moc nepije, přestože se jedna z nich jmenuje Tři panáky pro Evženku!
Co ta erotika? Je to ústrojný motiv detektivek, nebo přinejmenším tvých detektivek?
S. S. van Dine v Dvaceti pravidlech pro psaní detektivek z roku 1928 ve třetím bodě tvrdí, že v detektivce nemá být láska. To si však nemyslím a rád píšu o partnerských vztazích, je to taková moje úchylka.
Čtěte také: Juan Zamora tvrdí, že čeští intelektuálové se o detektivce nad cigaretkou nikdy bavit nebudou
Ptát se, jestli se můžeš detektivkou uživit, je hloupý, co?
To je hodně hloupý.
Co chceš jednou dělat?
Co je to za otázku?! Samozřejmě, že něco s literaturou! Můžu učit, pracovat v redakci či nakladatelství, dělat korektury, k tomu psát… Ale jiné zaměstnání si nedokážu představit, nic jiného vlastně ani neumím. Agatha Christie ve Smrti na Nilu píše, že člověk má jít za svou hvězdou, i kdyby byla falešná a spadla.
Juan Zamora (*1989) studuje bohemistiku na pražské Filozofické fakultě UK a jeho vášní je detektivka. Detektivky čte i píše, detektivní příběhy Josefa Škvoreckého se mu staly dokonce námětem pro bakalářskou práci. Je místopředsedou Společnosti Agathy Christie, spolupracuje s webem Centrum detektivky.
Povídky vydává časopisecky a přispívá do antologií, debutoval roku 2005 knihou Případ rozhádaných spolužáků, jeho poslední knihou je povídkový soubor Vrah na jednu noc. Povídkám Juana Zamory se dá vytknout mnohé, ale rozhodně nenudí a jsou velmi různorodé.
