5 fotek 
Juana Zamoru znám především jako spolužáka z pražské bohemistiky, nikoli jako autora detektivek. A tak právě rozhovor pro Topzine.cz nabídl příležitost popovídat si o něm (nejen) jako detektivkáři.
Juan Zamora vedle bible kralické v Moravském zemském muzeu, Zdroj: archiv Juana Zamory
Mám Vám vykat, pane Zamora?
Ne, nemusíte mi vykat, slečno Marková. Můžeme se tvářit jako velice milouncí kamarádi, ale také spolu můžeme mít naprosto korektní pracovní vztah. Hlavně se mě neptej, kdy jsem poprvé vraždil, a neříkej mi pane Zamora!
Juane, kdys vydal první knížku?
V srpnu 2007 mi vyšel Případ rozhádaných spolužáků, dopsán byl někdy o Vánocích 2005. Ale protože to byla má první kniha a já byl tedy pro nakladatelství neznámý autor, trval celý ten proces před publikováním rok a půl. Ještě předtím mi vyšly nějaké povídky časopisecky.
I tak jsi byl ale hodně mladý debutant.
Já vím a sám se tomu teď zpětně divím, proč jsem byl už jako mladý tak aktivní. Nevím, kde jsem sebral odvahu zveřejnit to a přijít mezi české detektivkáře, kteří jsou výrazně starší.
Jak reagovali?
Spíše nelibě než libě. Nedám dopustit na Innu Rottovou, s níž jsem se už na počátku spřátelil a která mne takzvaně brala, ale u ostatních to tak snadné nebylo. Byl jsem někdo nový, kdo vstupoval do jejich zaběhaných kolejí, a tak byli asi přinejmenším ostražití. To se dá pochopit, někteří z nich se znají už spoustu let a najednou se tam objevil někdo, kdo by mohl být – při vší úctě – často jejich vnuk…
Doktor Cimický na vycházce se svěřenci, například Juanem Zamorou, Foto: František Špaček
Literární scéna… Neomezuje Tě tvé jméno právě na té české?
Je úsměvné, když se čtenář podívá na přebal knihy z edice Původní česká detektivka, kde je vedle názvu edice napsáno Juan Zamora. A zároveň to může vyvolávat dojem, že jsem namyšlený Honza Novák, který se snaží tvářit drsně a přechytrale…
Jak jsi ke svému jménu vlastně přišel?
Je zvláštní, že se mne na to ptáš až teď, známe se už docela dlouho a většinou je to první věc, na kterou se mne všechny slečny, dámy a dívky ptají. Maminka je Česka, tatínek Kostaričan. Potkali se roku 1974 na Karlově mostě, roku 1981 se jim narodil můj bratr a o několik let později jsem přišel na svět já.
A rodiče spolu stále žijí?
Stále, stále, jen já jsem od nich před časem na čtvrt roku utekl do bytu jednoho kamaráda, který byl na překladatelském stipendijním pobytu v Polsku. Kromě obrovské knihovny měl ten byt jeden krásný detail: starý psací stroj. Na radu kamarádky jsem si začal psát deník, ťukal jsem ho na stroji, což má úplně jinou poetiku než třeba psaní na počítači. Zvuky, které ten letitý psací stroj vyluzuje, jsou krásné. Bohužel jsem ho rozbil…
Na stroji napsané se nedá snadno opravit, v počítači však zůstane jakákoli změna nezaznamenána. Jak to máš s opravami vlastních textů, přepisuješ hodně?
Ta nemožnost opravovat již napsané je zrovna velká nevýhoda psacích strojů. Já ale moc nepřepisuju, spíš nahrazuji jednotlivá slovy synonymy, hodně pročítám již napsané. Nemůžu ale říct, že bych přepisoval nebo výrazně upravoval celé odstavce. A také si nerad do psaní nechávám mluvit od redaktorů.
Jedna z mých povídek byla zařazena do antologie Příliš snadná vražda nakladatelství Mladá fronta. Je v ní souvětí o vlaku přijíždějícím na ostravské nádraží, který pokračoval na Slovensko. A paní redaktorce, jinak velmi milé a schopné paní, se tam nelíbila ta zmínka o Slovensku, kterou já jsem tam však mít chtěl, protože ne každý ví, že vlaky na Slovensko jezdí kromě jiných míst také přes Ostravu. Nakonec jsem si to souvětí uhájil.
Ale není to pak pleonasmus či zbytečná kudrlinka?
Je, ale mně se právě ty kudrlinky líbí. Texty jsou přeci budované na různých detailech a ne jen na suchém ději. Navíc mám rád vlaky a tento detail jsem tam mít chtěl.
Mladý spisovatel Juan Zamora mezi svými přáteli, Zdroj: archiv Juana Zamory
Vizualizuješ si své texty? Do jaké míry si představuješ to, co chceš napsat?
Nemyslím si, že pro mě vizualizace hraje zásadní roli. Někdy se hodí mít do detailů popsané místo, ale dělám to jen tehdy, když to má pro text určitý smysl.
Chtěla bych se vrátit ještě k tvému nově psanému deníku a také k tomu, že vím, že máš blok s nápady a poznámkami, které pak využíváš při psaní. Jak dlouho Ti pak za využití poznámek trvá, než napíšeš povídku, s níž jsi spokojený?
Tak třeba povídka Milenci na jednu noc… Když jsem byl v té dotyčné, vloudila se mi myšlenka…
Počkej, Juane, myslíš v té dotyčné kavárně, ne? A nekopej do mě, mám černý punčochy a ty máš špinavý boty!
Samozřejmě, že jsem myslel v té dotyčné kavárně. Ale abych se vrátil k otázce: V Dobré trafice, která je předobrazem kavárny Pěknej tabák v povídce Milenci na jednu noc, seděla sama nějaká slečna s učebnicí matematiky, popíjela zázvorovou limonádu… Když jsem pak psal povídku do jedné soutěže, kterou jsem musel rychle odeslat, vzpomněl jsem si na tenhle obraz a během dvou dnů byla povídka dopsána.
Povídky jsou zkrátka kratší útvar, a tak je většinou napíšu poměrně rychle, během pár dnů.
Využíváš zprávy z černé kroniky novin? Uvažuješ nad tím, co k danému trestnému činu vedlo?
Mám pocit, že nad tím uvažuji, ale jako autora mne to neinspiruje. Zprávám z černé kroniky se navíc snažím docela vyhýbat, i když jeden článek o současné české produkci detektivek naprosto mylně tvrdí, že ze skutečných případů čerpám.
Jaký je tvůj oblíbený zločin?
Jak to myslíš?
Tvé povídky nejsou jen příběhy o vraždách, ale spíš obsahují nějakou kriminální zápletku. Tak se ptám, co Tě baví. Jestli třeba rád vraždíš…
V první řadě to určuje délka textu. Pokud se jedná o novelu nebo román, tak už by tam v rámci daného žánru vražda zkrátka měla být. Vražda, která je založená na nějakých vztahových problémech, protože nemám rád mafiánské vraždy. Povídky mi však nabízí i další možnosti, a proto píšu třeba o krádežích. V povídce se taky dá, myslím, dobře experimentovat se způsobem vyprávění – jestli to bude z pohledu pachatele, vyšetřujících, oběti… Vraždy mám ale skutečně nejraději.
Vyřizuješ si na papíře účty s ostatními?
Najdou se tam narážky, ale naprosto nevinné, které pochopí jenom omezený okruh lidí a které mají smysl pro mne, nikoli však pro čtenáře. Pokud by to za mnoho let někdo chtěl interpretovat, tak tyto narážky nepochopí…
Teď sis však psal deník, třeba se ještě dočkáme krásných interpretací! Pověz mi, co tě na detektivkách baví?
To je hrozně těžká otázka, vlastně to pořádně nedokážu vysvětlit. Zvlášť paradoxní je, že detektivky jsou o takových násilnostech jako vraždění lidí. Někdo má rád kafe, jiný si s chutí zapálí a také to nedokáží vysvětlit. Já mám rád detektivky.
Bojíš se při čtení detektivek?
Pokud ano, tak při sledování detektivek v televizi. Když jsem sledoval na DVD druhý a třetí díl švédské adaptace Larssonova Milénia a pak venčil bratrova psa, přišla mi noční ulice poměrně strašidelná.
Juan Zamora obdivuje třeba Josefa Škvoreckého, Zdroj: archiv Juana Zamory
Juane, a teď vážně: jak se jmenuješ?
Ty si děláš srandu, ale jednou jsem jel po nějakém večírku domů spolu s nějakou slečnou a ona mi nechtěla věřit, že se jmenuji, jak se jmenuji, až jsem jí musel ukázat svou občanku. Že píšu, mi uvěřila až poté, co jsem jí ukázal výstřižek jedné recenze.
A uvěřila Ti pak slečna?
Uvěřila, když jsem na ni vytáhl všechny ty materiály…
Tak dokud na ženy vytahuješ jen materiály, je to v pořádku. – Juane, má na Tebe nějaký vliv to, že vydáváš knihy? Jsi třeba ješitný?
Ješitný asi trochu jsem. To ale asi každý autor, ne? Jinak mě má vášeň pro detektivku určitě ovlivňuje. Studuji bohemistiku, o literaturu se zajímám. Říkám si, že jsem vlastně rád, co jsem doteď udělal. A hlavně že jsem vždycky dělal, co jsem chtěl. Přesto si někdy říkám, jestli to v očích ostatních není jaksi málo, rozhodně totiž netvrdím, že by moje knihy byly nějaká vznosná veledíla.
Čtěte také: Juan Zamora říká, že člověk má jít za svou hvězdou. I kdyby byla falešná a spadla.
Když nějaký autor vydá knihu, o které se začne psát v různých literárních časopisech nebo dostane Ortenovku či nějakou jinou prestižní literární cenu, intoši o tom budou drbat v kavárně. O Třech panácích pro Evženku se nikdo bavit nebude.
A chtěl bys, aby se o Tvých knihách bavili třeba tvoji spolužáci?
Moc nevím, jak mé knihy vnímají spolužáci, ačkoli o nich ví. Já se o svých textech vlastně strašně nerad bavím a nemám rád, když si přede mnou někdo listuje mojí knihou. Honza Cimický, předseda organizace sdružující české detektivkáře, jednou říkal, že česká detektivka zkrátka není vidět. A intelektuálové se tu nad cigaretkou nikdy nebudou bavit o detektivkách, to se nezmění.
Juan Zamora (*1989) studuje bohemistiku na pražské Filozofické fakultě UK a jeho vášní je detektivka. Detektivky čte i píše, detektivní příběhy Josefa Škvoreckého se mu staly dokonce námětem pro bakalářskou práci. Je místopředsedou Společnosti Agathy Christie, spolupracuje s webem Centrum detektivky.
Povídky vydává časopisecky a přispívá do antologií, debutoval roku 2005 knihou Případ rozhádaných spolužáků, jeho poslední knihou je povídkový soubor Vrah na jednu noc. Povídkám Juana Zamory se dá vytknout mnohé, ale rozhodně nenudí a jsou velmi různorodé.
