3 fotky 
Hellerův román Něco se stalo (1982 česky) zachycuje intimní všeodhalující zpověď člověka, který bojuje s pocity osamělosti, neporozumění, strachu, prázdnoty a ztráty čehosi, co sám ani nedokáže blíže popsat.
Joseph Heller, americký prozaik a autor slavné Hlavy 22., Zdroj: Wikimedia
Hellerovy romány v sobě nesou stopy autorovy výjimečné schopnosti skloubit čtivost, humor, ironii a groteskno s vážnými otázkami ukrytými mezi řádky. Důkazem toho je i román Něco se stalo reflektující krizi americké rodiny a společnosti v šedesátých letech minulého století.
Joseph Heller (1922 až 1999) je někdy neprávem označován za autora jediné velké knihy – slavné, hořce groteskní Hlavy 22. Bezesporu se jedná o vynikající dílo s nadčasovým poselstvím, avšak opomíjet kvůli ní i další Hellerovy romány by nebylo spravedlivé.
Bob Slocum, smutný (anti)hrdina knihy, je nešťastný. Žije uprostřed společnosti, která mu přijde v lecčems zcela absurdní – přesto se paradoxně snaží o jediné: začlenit se, zapadnout mezi své kolegy a blízké a proboha, hlavně nevybočovat.
Hlavně se proboha nelišit
To je také důvod, proč Bob Slocum při setkání s kulhajícím kolegou sám kulhá, od jiných zase přebírá jejich zuřivost či písmo, tváří v tvář svému šéfovi se chová stejně distingovaně a kultivovaně jako vedoucí sám. Chodí hrát golf, kterému nikdy nepřišel na chuť a podobně jako kolegové navštěvuje prostitutky, ačkoli sám přiznává, že nejvíce si užije sex doma s manželkou. Jeho okolí mu vnucuje jisté normy chování, postoje a hodnoty. Slocum to pozoruje na sobě i na jednom ze synů.
Smutné je to, že (místo čekání) by mohl mít docela prima život, jen kdyby přestal čekat a směl se vyvíjet a žít podle svého. Jenže to nikdy nesměl (já také ne a pokud vím nikdo), nesmí a nikdy smět nebude. Nedovolím mu to já, nedovolí mu to moje žena a druzí, nedovolí si to sám.
Nepodvolit se tomuto tlaku ze strany okolí, znamená vystavovat se riziku izolace. Vždyť Slocumova kolegu ostatní pracovníci vyloučili ze svého středu jen pro jeho nevkus v oblékání.
Bob Slocum ztrácí svého syna. A netuší, co si počít., Zdroj: Tereza Ticháčková, TOPZINE.cz
Bob Slocum tudíž (ač nerad chodí hrát golf) navštěvuje prostitutky a zastává práci u obchodní společnosti, která ho nikterak nenaplňuje, ale díky níž si může dovolit veliký dům, luxusní vůz i plnit přání své rodiny. Ani nejluxusnější hračky však nemohou zastřít skutečnost, že je něco špatně. Že se něco děje.
Jako bez dechu a žlutý strachem stojí přede mnou a dívá se, jak stojím a dívám se na něj (jemné měsíčky pod očima má chorobně modré), a jak čeká, že něco udělám, klepe se tak vyděšeně, že bych ho měl okamžitě vzít a podržet, nebo se určitě rozsype na tisíc malých kousků. (Ale nehnu ani prstem. Znovu mám to deprimující, instinktivní tušení, že kdybych k němu vztáhl ruku, bude si myslet, že ho chci udeřit, a polekaně uskočí.)
Dveře jeho syna, dříve dokořán otevřené, nachází Bob Slocum nyní zavřené. Už se nestává, že by se za ním syn přišel svěřit se svými problémy a trápeními. Nedokážou spolu již mluvit, aniž by jejich rozhovor neskončil hádkou. Ty dveře jsou Slocumovým strašákem, symbolem vztahů uvnitř jeho rodiny i vně ní. Nerozumí svým synům, své dceři a ani své manželce, lidem okolo. A oni nerozumí jemu. Cítí se sám, opuštěn.
Pochmurný i ironický obraz doby
Joseph Heller ústy svého vypravěče, Boba Slocuma, líčí s velkou otevřeností chaotické nitro amerického měšťáka šedesátých let, jenž se potýká s prázdnotou svého života, s odcizením se vlastní rodině, s vnitřním neklidem a nejistotou. Celý příběh, tak jak je u Hellera běžné, prostupují paradoxní dialogy plné absurdit.
Čtěte také: Stařec a moře Ernesta Hemingwaye. Novela, která mu vynesla Nobelovu cenu
Heller využívá (podobně jako v již zmiňované Hlavě 22) celou škálu různých tónů – ironii, satiru, humor místy až černý, nebo situační komiku. Volně přechází od humorných scén až k obří nadsázce, při níž ovšem již tuhne úsměv na rtech. Hellerovy romány totiž nikdy nemají jen bavit, nýbrž i budit otázky.
Zdroj: HELLER, Joseph: Něco se stalo. Praha: nakladatelství BB art, 1998.
