Menu
TOPZINE.cz
Čtenářský deník, profily spisovatelů

Jiná tvář Ivana Olbrachta – tvůrce výchovných a sociálních románů

Redakce

Redakce

28. 3. 2012

FOTO: Pomník Ivana Olbrachta v Kolčavě na UkrajiněPro Ivana Olbrachta je v literatuře příznačný vlastní typ hrdinů, tzv. zlí samotáři. Ve spisovatelově celkem rozsáhlém díle se ale objevují také odlišné typy postav – autobiografické osoby, odvážné mladé dívky a ortodoxní Židé.

FOTO: Pomník Ivana Olbrachta v Kolčavě na Ukrajině

Na Ivana Olbrachta se vzpomíná nejen u nás, jeho pomník lze nalézt i na Ukrajině. Foto: commons.wikimedia.org

Jedna z věcí, které jsou o Olbrachtovi obecně známé, je jeho zalíbení v oblasti Podkarpatské Rusi. Právě jí věnoval podstatnou část svého života, často sem sám jezdil a čerpal odtud sociální otázky i tematiku pro své romány. S jakými dalšími typy postav tedy Olbracht pracoval?

Tvorba s důrazem na mravní poselství

Na konci desátých let dvacátého století přichází prózy poněkud odlišného typu, než na jaké jsme u autora zvyklí z předchozích let. Díla již nezobrazují zmatek a rozklad, zachycují stále krizi, ale z chaosu a rozvratu postavy již nacházejí perspektivní východisko. Dojdou k jednotě a novému smyslu života. Na určitou dobu také mizí postava zlého samotáře.

FOTO: Opona je dějištěm jednoho z příběhů

Jedno z Olbrachtových děl se inspiruje v prostředí jeviště a představuje životy dvou herců. Foto: sxc.hu

Takto jiný je psychologický román Podivné přátelství herce Jesenia (1919), jenž zobrazuje protikladné životní názory dvou herců. Děj se odehrává v divadelním prostředí a zaměřuje se na postavu dobrodružného a anarchistického Jana Veselého a pracovitého, ukázněného a samotářského Jiřího Jesenia. Poté, co Veselý umírá, se Jesenius stává novým člověkem, neboť právě mrtvý přítel ho ovlivnil a změnil k lepšímu.

Humoristická tvorba

Změny pokračují rovněž v žánrové obměně Olbrachtovy další literární tvorby. V roce 1927 světlo světa spatřuje jeho dílo Devět veselých povídek z Rakouska i republiky. Právě ty jsou příkladem autorova obratu k satirickým a humoristickým povídkám. Toto dílo se znovu objevilo v roce 1948 pod názvem Bejvávalo. Mezi reportáží a románem se pohybuje autobiografické Zamřížované zrcadlo z roku 1930, kde Olbracht využívá svou vlastní zkušenost s uvězněním v Ostravě.

FOTO: Krajina plná přírodních krás

Bohatství těchto krajů bylo především v úchvatné přírodě

Olbrachtova politická angažovanost se nejvýrazněji projevila v jeho glosách z revolučního Ruska – v letech 1920 až 1921 vznikly reportáže Obrazy ze soudobého Ruska. V roce 1928 vychází Anna proletářka, výchovný román, kde se znovu jedná o vybarvení vnitřního přerodu člověka. Konkrétně je hlavní postavou dívka z venkova, která pod vlivem muže a dobových událostí začíná politicky smýšlet.

Oblíbená Podkarpatská Rus

Vzpomínky na pobyty v oblasti Podkarpatska, kam jezdil Olbracht pravidelně od konce dvacátých let, mu přinesly velkou inspiraci. Toto období je často považováno za autorovo vrcholné. Kniha reportáží Země beze jména (1932), která byla rozšířena a vydána jako Hory a staletí (1935), zahrnuje politické, národnostní, sociální i náboženské otázky Podkarpatské Rusi. Právě možnost pobývat v oblastech, které byly v mnohém pozadu, přivedly Olbrachta k velkému zaujetí minulostí a k sepětí minulosti se současností.

Čtěte také: Vystoupejte spolu s románem Emily Brontëové až na Větrnou Hůrku

Podkarpatská Rus byla námětem Olbrachtova dalšího významného díla. Jedná se o knihu povídek Golet v údolí (1937), která se snaží čtenářům přiblížit život ortodoxních Židů z oblasti Podkarpatska. Ti jsou uzavření od ostatního světa, zůstávají věrní své tradici, žijí v nouzi a snaží se využít každou příležitost vydělat si něco obchodem, a především věří ve vlastní vyvolenost. Každá z tří částí Goleta v údolí je připodobněna k biblickému příběhu.

Z vyhnanství do vyhnanství

Golet je hebrejský výraz pro vyhnanství. Nejrozsáhlejší část trilogie, O smutných očích Hany Karadžičové, vypráví o dívce, jež opouští vesnici pro náklonnost k nevěřícímu muži. V této části se objevují autobiografické rysy – Olbrachtova matka byla totiž ve stejné situaci a pro lásku se zřekla víry.

Hana, která porušila tradici, je obcí potrestána prokletím a její rodina za ni slouží smuteční obřady, jako kdyby byla mrtvá. Dívka se sice osvobozuje, ale zároveň je vyvržena z kolektivu a její oči zůstávají navždy smutné. Je tedy otázkou, zda se z vyhnanství vymanila, nebo do něj naopak byla znovu svým odchodem uvržena.

Doba okupace

K tradici obracel Ivan Olbracht pozornost i v posledním období své tvorby. Šlo hlavně o adaptaci cizí látky – zpracoval české kroniky v díle Ze starých letopisů (1940), staroindické bajky v knize O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947). Biblické příběhy jsou již z roku 1939, ale vydání bylo zakázáno a umožněno až posmrtně (1958). Román Dobyvatel čerpal námět z W. H. Prescotta, který píše o dobytí Mexika v šestnáctém století. Toto dílo vyšlo teprve roku 1947, protože se podle cenzury příliš okatě soustředilo na postavu bezohledného dobyvatele.

Olbracht a divadlo

Filmových i divadelních adaptací se dočkalo Olbrachtovo dílo Nikola Šuhaj loupežník (1933) – k těm známějším patří Balada pro banditu (1975). Kromě zmíněných literárních děl byl Ivan Olbracht také autorem scénářů. V roce 1933 napsal společně s Vladislavem Vančurou a Karlem Novým film Marijka – nevěrnice.

Zdroj: LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Jiná tvář Ivana Olbrachta – tvůrce výchovných a sociálních románů