Ivan Olbracht: vypravěč vysoké úrovně, který se do povědomí zapsal svým literárním škvárem
Redakce
18. 11. 2012
„My do vás taky, paní!“ Nejčastěji citovaná věta z Anny proletářky, komunistické agitky, jež byla po dlouhá léta na seznamu povinné četby. Tento literární „omyl“ je dnes už více méně zapomenut a na Olbrachta nahlížíme jako na spisovatele, který do české literatury přinesl téma židovství a života z Podkarpatské Rusi.
Ivan Olbracht (vl. jm. Kamil Zeman) se narodil 6. 1. 1882 v Semilech. Jeho otec, spisovatel Antal Stašek, byl stoupencem socialismu, což se odrazilo v Olbrachtově celoživotním politickém i sociálním smýšlení. Po absolvování gymnázia se věnoval studiu práv v Berlíně a v Praze, následně studiu historie, avšak ani jedno nedokončil a začal se živit jako novinář levicově orientovaných periodik (Osvěta lidu, Dělnické listy, Právo lidu, Rudé právo).
Antal Stašek (vl. jm. Antonín Zeman, 1843–1931) byl český spisovatel, právník i politik. Ve svých literárních začátcích psal básně, později se věnoval próze, v níž se zaměřoval na sociální problematiku lidí na venkově v Podkrkonoší (např. Blouznivci našich hor, Nedokončený obraz, O ševci Matoušovi a jeho přátelích).
Levicové smýšlení ho přivedlo do sociálně demokratické strany, kde patřil k marxistickému křídlu. Po vzniku KSČ v roce 1921 se plně angažoval v její revoluční činnosti, za což byl dokonce dvakrát vězněn (1926 v Ostravě a 1928 na Pankráci v Praze). Za druhé světové války, kdy členství v KSČ bylo ilegální, udržoval spojení s partyzánskou skupinou Jana Žižky z Trocnova. V roce 1945 se stal členem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění. O dva roky později mu byl udělen titul národního umělce. Ivan Olbracht zemřel 30. 12. 1952 v Praze.
Samotáři, vyděděnci, rebelové – hlavní postavy Olbrachtových románů
Olbracht patří k významným českým prozaikům 20. století. Kromě prózy se pokoušel psát i verše a drama (Pátý akt), podepsán je také pod několika filmovými scénáři (např. Lešetínský kovář, Modrá pyramida, Ubráníme se!). Jeho parketou se však stalo psaní reportáží (spojení prózy s reportáží v díle Zamřížované zrcadlo), povídek (O zlých samotářích) a románů (Žalář nejtemnější, Podivné přátelství herce Jesenia).
Olbracht se ve svých knihách zaměřuje na osud jedinců, kteří vybočují ze společenského stereotypu – vyděděnci, tuláci, vězni, lidé jiného vyznání. Tito „antihrdinové“, zlí samotáři, se snaží za jakoukoli cenu dosáhnout osobní svobody. Díky prokreslené psychologii postav (např. chorobně žárlivý slepec Mach v Žaláři nejtemnějším) a prolínání dvou dějových linií, reálné a snové, až mytické, se řadí Olbrachtovo dílo k psychologické próze.
Stěžejním tématem Olbrachtových románů se stal život lidí v Podkarpatské Rusi, kterou často navštěvoval v letech 1930–1936. V Nikolu Šuhajovi loupežníkovi se podařilo autorovi spojit legendu se skutečným obrazem ze Zakarpatí. Až pohádkový příběh o hrdinném zbojníkovi se prolíná s reálně vylíčeným životem tamějšího obyvatelstva. Olbracht poskytuje čtenáři hned několik úhlů pohledu na vývoj děje – někdy očima četníků, kteří mají za úkol zneškodnit nebezpečného zločince, jindy očima chudých Rusínů, jimž se dostává prostřednictvím Šuhajových činů zadostiučinění.
Čtěte také: Ivan Olbracht a podoby jeho zlých samotářů: žárlivý úředník i zbojník Nikola Šuhaj
Na pozadí příběhu jsou propleteny denní starosti podkarpatských Židů. Z hlediska jazykového se zde střídají polohy lyrické, baladické s reportážně věcnými popisy děje. Otázce židovství v Podkarpatsku se podrobněji věnuje v trilogii Golet v údolí, kde až s dokumentární věcností zachycuje židovské zvyky, touhy, vášeň obchodovat i víru ve vyvolenost vlastního národa.
Olbracht je autorem i literatury pro mládež – bajky O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách či Biblické příběhy jsou dodnes součástí školních čítanek.
Zajímavost: Přestože próza Nikola Šuhaj loupežník byla oceněna i několika literárními cenami, musela ve své době zmizet z regálů školních knihoven – údajně pro zkreslování obrazu českého četnictva.