5 fotek 
Nahlédneme-li do života Ivana Olbrachta, autora psychologicky, politicky, nábožensky i sociálně zaměřených próz, odhalíme člověka, jenž rád a často zkoušel nové postupy. Přesto však se u něj nápadně často objevují postavy tzv. zlých samotářů.
Pod pseudonymem se skrývá neznámé jméno Kamil Zeman. Foto: commons.wikimedia.org
Zlí samotáři mají pokaždé něco společného – jde o nepoddajné společenské vyděděnce, ať už tuláky, zdravotním handicapem zatrpklé lidi nebo loupežníky. Kdo byl Ivan Olbracht? Vedlo ho něco k takové specifičnosti, kterou je srovnatelný třeba s Hrabalovými oblíbenými pábiteli?
Student a žurnalista
Narodil se 6. ledna 1882 v Semilech, jeho otcem byl právník a spisovatel Antonín Zeman (známý jako Antal Stašek). Ivan navštěvoval gymnázium ve Dvoře Králové a poté studoval práva a filozofii. Studium však nedokončil a začal se věnovat žurnalistice.
Čtěte také: Ota Pavel: prozaik s duší rybáře i bojovník s maniodepresivní psychózou
Počínaje rokem 1905 pracoval jako redaktor Dělnických listů ve Vídni, později se dostal do pražského Práva lidu a roku 1921 po svém vstupu do komunistické strany vystupoval jako stranický novinář v Rudém právu.
Příliš revoluční komunista
Intenzivně se Olbracht věnoval politickým aktivitám, nejdříve zastával názory sociálně demokratické levice, později vstoupil do komunistické strany. Za příliš revoluční komunistické názory byl dvakrát uvězněn – prvně roku 1926 ve Slezské Ostravě a podruhé o dva roky později na Pankráci. Vše vyvrcholilo v roce 1929, kdy byl z komunistické strany coby iniciátor tzv. Manifestu sedmi vyloučen.
Práce redaktora přinesla Olbrachtovi cenné žurnalistické zkušenosti. Foto: sxc.hu
Poté, co opustil pole politiky, se začal věnovat literatuře jako spisovatel z povolání. Ve třicátých letech často pobýval v Podkarpatské Rusi, která byla v té době oblastí značně zaostalou za moderní civilizací. Zde založil školu a Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi, výbor, do něhož vstoupilo i mnoho velkých jmen jako V. Nezval a F. X. Šalda.
Čtěte také: Příběh Jana Otčenáška Když v ráji pršelo vás přenese do romantického zákoutí Šumavy
Během okupace našel Olbracht útočiště na Třeboňsku ve vesnici Stříbřec, kde se také aktivně zapojoval v odboji. Po válce byl opět dosazen do Národního shromáždění jako poslanec za komunistickou stranu a pracoval v různých státních i stranických funkcích. V parlamentu zůstal až do voleb do Národního shromáždění roku 1948. Zemřel 30. prosince 1952.
Začátek oblíbených hrdinů
V literárních kruzích se poprvé Ivan Olbracht objevil v roce 1913 se svým dílem O zlých samotářích s podtitulem Tulácké povídky. V této knize jsou zobrazeni tuláci, kteří tráví mnoho času putováním po přírodě. Tito hrdinové jsou vykreslováni bez příkras, jsou z psychologického hlediska celkem složití. Právě zde se poprvé objevuje prototyp postavy zlého samotáře, jež provází i pozdější autorovu tvorbu.
Osamocení muži na okraji společnosti, to jsou ústřední postavy Olbrachtových děl.
Druhou Olbrachtovou knihou je psychologický román Žalář nejtemnější (1916). Obsahuje složité vnitřní rozpoložení a krizi osobnosti osleplého komisaře Macha. Je to jedno z prvních děl v české literatuře, které se inspiruje populární psychoanalýzou podle Sigmunda Freuda a jeho pokračovatelů. Obrací pozornost spíše k nevědomým hloubkovým procesům v lidské mysli, psychickým poruchám a podobně.
Ne slepota, ne žárlivost, ale láska je žalář nejtemnější.
(OLBRACHT, Ivan: Žalář nejtemnější. Praha: Melantrich, 1936, s. 139-140.)
Macha z Žaláře nejtemnějšího opět charakterizuje zlé samotářství, tentokrát nejde o tuláka, ale o vysoce postaveného a pedantského úředníka. Opravdovým nejtemnějším žalářem není slepota, ale vnitřní osamocení, nedůvěra a přehnaně žárlivá láska. Komisař je podobný ostatním zlým samotářům, všichni se ohlížejí jen na vlastní svobodu a jsou pro ni ochotni terorizovat ostatní.
Loupežník Nikola Šuhaj
Baladicky laděný román Nikola Šuhaj loupežník (1933) inspiruje lidová pověst o podkarpatském národním hrdinovi. Olbracht zde umně propojuje zbojnickou legendu s reálným osudem. Nikolu lze opět zařadit do skupiny zlých samotářů, tato hlavní postava je ovšem zlá pouze v očích četníků, kterým stále uniká. Naopak chudí Rusíni v ní vidí bojovníka proti bezpráví a svého hrdinu. Třetí možnost nazírání poskytuje hledisko podkarpatských Židů a jejich ryze obchodních zájmů.
Reálnou rovinu díla tvoří život lidí v Podkarpatsku během války a záhy po ní. Nadčasová poloha spočívá v mytické postavě neohroženého hrdiny. I po jazykové stránce je možné v díle vysledovat dvojsměrnost. Autor využívá jednak subjektivní a obrazné charakteristiky postav, které jsou inspirovány přírodou (Nikola je vlk, medvěd, rys), ale na druhé straně vnáší do textu reportážní prvky: věcné informace.
Zdroj: LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.
