Ota Pavel: Prozaik s duší vášnivého rybáře bojoval s maniodepresivní psychózou

OBR: Muzeum Oty Pavla v Buštěhradě
Muzeum Oty Pavla v Buštěhradě, Zdroj: wikimedia.org

Otto Popper, jenž publikoval pod jménem Ota Pavel, známý český novinář, žádaný sportovní reportér a vynikající prozaik. I přes nezpochybnitelné úspěchy ve psaní byl Ota Pavel nucen chodit po světě s velkým břemenem – onemocněním zvaným maniodepresivita.

FOTO: Ilustrační foto
Knihy Oty Pavla v knihovně moc místa nezaberou, přesto jsou stále oblíbené, Foto: Martin Koubek, TOPZINE.cz

Otto Popper se narodil 2. července 1930 jako nejmladší ze tří synů do židovské rodiny. Otec Leo začínal jako prodejce hasičských přístrojů. Avšak díky své výmluvnosti, dávce hereckého talentu, dravosti a pracovitosti ho později oslovila známá firma Elektrolux. Matka Hermína měla na starosti všechny čtyři hladové krky a jako křesťanka, jež se řídila heslem „v dobrém i zlém“, musela trpět manželovy nevěry. Navíc se kvůli špatné finanční situaci rodina často stěhovala z místa na místo.

Těžké časy rodiny Popperů

Jakožto rodina židovského původu začali Popperovi ve válečném období pociťovat nacistickou ideologii v pravém slova smyslu. V pevné víře zajištění bezpečí se rodina přestěhovala do otcova rodného Buštěhradu. Bohužel ani zde neunikli rasové diskriminaci. Na kost vyzáblá těla pokrýval oděv s přišitou Davidovou hvězdou.

Otec se snažil rodinu uživit, seč mu síly stačily. Ostatně zážitky z této doby nakrásně představuje povídka Smrt krásných srnců. Do koncentračního tábora jsou roku 1943 povoláni bratři Hugo a Jiří. O dva roky později i otec Leo. Ota se tomuto osudu naštěstí vyhnul – díky tzv. papírům na nežidovství (jednalo se o doklady, které prokazovaly nežidovský původ, a tudíž na daného občana neplatila omezení, která se týkala Židů).

OBR: Muzeum Oty Pavla v Buštěhradě
Muzeum Oty Pavla v Buštěhradě, Zdroj: wikimedia.org

Malý Ota zůstal doma sám s maminkou Hermínou a situace nebyla o moc lepší. I přesto se věnoval své vášni – sportu. Pravidelně se účastnil tréninků buštěhradského fotbalu, v zimě hokeji. Po odchodu otce a obou bratrů se nechtěně stal hlavou rodiny, a byl tudíž nucen chodit pracovat do dolu. Po skončení války se zubožení bratři a otec vrátili z koncentračních táborů a rodina odešla za lepšími zítřky do Prahy.

Z počátku pomáhal mladý Ota svému otci v obchodní činnosti, záhy si však uvědomil, že to není věc, která by ho naplňovala. Po delším přemlouvání se na doporučení věrného přítele Arnošta Lustiga hlásí roku 1949 do Československého rozhlasu. Díky svému členství v KSČ je označen jako bezpečný a začíná pracovat v redakci zpravodajství. Ovšem netrvá dlouho a díky své vášni ke sportu je přeřazen do sportovní redakce, kde zůstává až do roku 1956. Dále působil také jako redaktor v časopise Stadion a poté v týdeníku Československý voják.

Blýskání na lepší časy

Ke dvěma nevlastním synům mu manželka Věra roku 1956 porodila syna Jiřího. S vášnivou potřebou psát (ale také z finančních důvodů) se naplno věnoval své žurnalistické profesi. Spolu s fotbalovým mužstvem Dukla se vydal do Spojených států amerických a z této návštěvy si odvezl spoustu popsaných papírů a mnoho zážitků. Ota Pavel byl totiž pověřen o cestě napsat reportáž, ale pořád to nebylo to pravé ořechové. Proto se sám od sebe přihlásil na zimní soustředění, kde spolu s hráči Dukly absolvoval každodenní tréninky. Náročné, ale stálo to za to.

Čtěte také: Deset nejkratších próz z povinné četby. Poradíme, co číst, když vás tlačí čas

Na svět přišlo dílo Dukla mezi mrakodrapy, sportovní reportáž s prvky beletrie. Uznání se Pavlovi dostalo okamžitě a stal se žádaným sportovním redaktorem, od něhož nikdo nečekal jiný výsledek než kvalitní. Díky své práci se také dostal na zimní olympijské hry roku 1964 do Innsbrucku v Rakousku. Zde se prvně objevil náznak maniodepresivní psychózy.

FOTO: Berounka
I k Berounce chodíval Ota Pavel na ryby

Ota Pavel byl výborným žurnalistou, ale jednu velmi důležitou věc postrádal – rychlost. Se svými články si dával opravdu na čas. I toto bylo jedním z faktorů, proč se jeho nemoc neustále zhoršovala. A to právě kvůli umocněným pocitům pomalosti, nedokonalosti, osamělosti a hlubokému smutku.

Mistr reportážní povídky

Ota Pavel dále vydal knihy Plná bedna šampaňského a Syn celerového krále. Tato díla jsou zářným příkladem Pavlova mistrného psaní – vytvořil reportážní povídku, kde spojil na první pohled neslučitelné, a to novinářskou strohost s poutavým příběhem. Nepřekonatelnou Smrt krásných srnců vydal roku 1971. Na této knize pracoval průběžně se svým otcem, s nímž vedl rozhovory, a vše si přitom zaznamenával. Po zcela nečekané otcově smrti se zařekl, že knihu musí dokončit co nejdříve.

Neméně důležitou knihou je i Jak jsem potkal ryby. Opět se jedná o vzpomínkovou prózu, tentokrát na autorovo dětství a jeho lásku k rybaření.

Při mnohem pozdější naší pánské jízdě jsme mířili do jižních Čech a tam je, jak víte, velká a modrá obloha a navlhlý vzduch. Nebyl jsem tam léta, jenom jsem o Lužnici a jižních Čechách snil, když jsem těžce onemocněl. Tehdy se mi Lužnice a jižní Čechy zdály vzdálené a nedostupné jako třebas Honolulu. Přitom jsem nikdy po Honolulu tak netoužil jako po jižních Čechách, protože mi v nich bylo vždycky náramně a připadalo mi to, že jsem u českýho moře, od kterého mám blízko.

(Z knihy Jak jsem potkal ryby)

Styl a obsah knih Oty Pavla je možno charakterizovat jedním slovem – milý. Autor vychází ze skutečných událostí, především ze svého dětství. O velmi smutných věcech je schopen psát příjemným jazykem. Nesnaží se o zkreslení (ať v pozitivním, či negativním směru), všední věci podá čtenáři ve formě, kdy se řečená všednost věcí vytrácí a proměňuje se v jedinečně zaznamenaný okamžik.

Čtěte také: Jak jsem potkal ryby Oty Pavla. Příběh vášnivého rybáře s dětskou duší o prvním setkání s řekou

Ota Pavel snil o napsání šestnácti knih, místo toho byl šestnáctkrát hospitalizován na psychiatrickém oddělení. V posledních minutách svého života si uvědomil, že po propuštění by se kolotoč nahoře a dole opět opakoval, což si přesně nepřál. V den poslední hospitalizace, 31. března 1973, Ota Pavel odešel z tohoto světa. Mluvíme jen o fyzické podobě, jelikož jeho dílo je populární stále.

Zdroj: Růžičková, Martina: Ota Pavel  Osobnost dvou tváří. Praha: Petrklíč, 2008.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Hana Mazancová
Hanka Mazancová rozšířila redakci Topzine.cz v březnu 2011 a v současné době se s týmem knižních nadšenců stará o rubriku Literatura. Pokud máte nějaké připomínky či přání, pište na hana.mazancova@topzine.cz.

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*