Hra Rainera Wernera Fassbindera o vášnivém vzplanutí bohaté módní návrhářky k mladé modelce se stala předlohou inscenace mnichovského Residenztheateru, uvedené v Praze v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Jde jí jen o peníze? Zdroj: Hans Jörg Michel, residenztheater.de
Německé divadlo se od českého protějšku liší v několika zásadních věcech. Novátorství, se kterým se vydává na dosud neprobádané cesty jevištní techniky, souvisí i s rozdílným finančním zázemím německých divadel. Herectví jde více na dřeň jednotlivých postav a nakonec rozdíly vyplývají z odlišné kultury, sahající až do dob národního obrození.
Čtěte také: Co ještě můžete vidět na festivalu?
Předloha napsaná v roce 1972 byla v tehdejší době revoluční svou homosexuální tematikou. Jinak jde ale o hru s víceméně předvídatelným vývojem. Zoufalá bohatá žena se zamiluje do mladé modelky, ta ji zneužije a opustí. Ačkoliv hra vypadá na první pohled zajímavě a má děj, působí dnes přece jen zastarale.
Sado-maso nechybí ani v pracovních vztazích
Skutečně silné bylo herecké ztvárnění, a to nejenom Petry von Kant, ale i modelky Karin a ostatních postav. Bibiana Beglau hrající Petru von Kant doslova celým tělem, někdy až na hranici snesitelnosti, předvedla celou škálu hereckých poloh a emocí.
Andrea Wenzl jako Karin mluvící dětsky erotickým hlasem a ztělesňující Petřinu touhu ukázala, že je silnější než Petra, čerpající sebejistotu už pouze ze svých peněz. Herectví, spolu se scénou, která diváka vtahovala, bylo největší předností inscenace a udrželo pozornost a napětí po celou dobu představení.
Herecké ztvárnění se někdy pohybovalo na hranici snesitelnosti
Uzavření celé scény do skleněné krychle, uvnitř světlé, zvenku tmavé, ve které se během přestávek mohli sami diváci pozorovat, působilo nepříjemným dojmem. Člověk cítil, že stejně jako proniká do soukromí jiných, mohli by ostatní proniknout i do toho jeho.
Scéna se skládala, pokud jsem správně počítala, z 1300 skleněných lahví. Někdy prázdných, někdy s kapkou alkoholu. Vytvářela dojem, že se herečky obrazně pohybují jako sloni v porcelánu. Zpočátku opatrně procházely mezi sklem, později láhve ignorovaly, aby je nakonec cíleně rozbíjely a působily si bolest.
Milostné radovánky se utopily v hořkých slzách
Inscenace působila ambivalentně. Ano, lze hledat hloubku, ale při neustálém a cíleném působení na divákovy pudy vzbuzuje dojem, že nemá myšlenkově co nabídnout. Některé motivy byly zbytečné, sloužily pouze k udržení pozornosti a s vývojem prakticky nesouvisely.
Byly to herecké výkony a scéna, které držely úroveň. Nikoliv zaručené metody, jak vtáhnout publikum do děje, ať už jde o krev, násilí, nahotu či sado-maso scény. Jejich použití vždy a všude může divákům připadat nucené a vtíravé.
Hořké slzy Petry von Kant
Residenztheater München
V rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka
Autor: Rainer Werner Fassbinder
Režie: Martin Kušej
Hrají: Bibiana Beglau, Andrea Wenzl, Sophie von Kessel, Michaela Steiger a další
Hodnocení: 70 %
