9 fotek 
Přestože studoval Střední průmyslovou školu v Brně, dostal se v 25 letech do pražského Národního divadla. Pak přišla nominace na Cenu Thálie. Michala Slaného znají milovníci divadla z Metropolitního léta Studia DVA a televizní diváci ze seriálu Expozitura.
První kroky
Narodil jste se ve Znojmě, máte rád znojemské okurky?
Miluju kyselé okurky. Miluju ty původní znojemské, co se za mého mládí prodávaly ve starých plechovkách. Mám také moc rád kvašáky.
Z brněnské střední průmyslovky jste šel rovnou na JAMU. To byla dost výrazná změna.
To bylo dáno tím, že na střední jsem závodně tancoval latinsko-americké tance. V našem klubu jsem se seznámil s párem, který studoval JAMU. Já v té době nevěděl, co je JAMU. Oni mi začali vyprávět, co to je za školu a jaké tam mají předměty. Herectví, zpěv, tanec, žonglování, šerm a tak. Zaujalo mě to.
Čtěte také profil: Michal Slaný se ve 25 letech dostal do Národního divadla
Připravoval jste se na přijímačky?
Byl jsem asi jeden z mála, který se na ně rok připravoval poctivě od nuly. Začal jsem chodit na zpěv a do dramaťáku. O divadle jsem nevěděl nic. Nakonec jsem se dostal jak na muzikál, tak na činohru. Ale protože činohru otevíral výborný herec a pedagog Josef Karlík, rozhodl jsem se pro ni.
Michal Slaný jako James Bond?
Proč JAMU a ne DAMU?
DAMU otevíral Boris Rösner a já jsem se tam také hlásil. Akorát se mi stalo, že v době přijímaček byly generálky na brněnský muzikál West Side Story. Já byl chudák zodpovědný a měl pocit, že když nebudu na jedné generálce, tak se stane něco strašného. Do Prahy jsem jel až na druhé kolo a byl tak nervózní, že nebudu na generálce, že jsem to nedal. Ve výsledku mi to ale nevadilo, já byl šťastný za Brno.
Michal Slaný (*1976) se narodil ve Znojmě. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Brně a nastoupil na JAMU. Prošel několika divadly a v letech 2001 až 2009 zakotvil v pražském Národním divadle. Zahrál si ve hře Sladké ptáče mládí po boku Taťjany Medvecké. Za roli Raye ve hře Slyšet hlasy byl nominován na Thálii za rok 2003.
Působil jste v Brně, Plzni, Pardubicích, Mostu, Mladé Boleslavi a Praze. Zapomněla jsem na něco?
Hrajeme zájezdová představení Vše o mužích, se kterým objíždíme velká města i malinká městečka, takže mám pocit, že jsem byl skoro všude. Co se ale týče základních divadel, kde je soubor, a kam mě pozvali na hostování, tak to jsou tahle.
Která scéna vám nejvíce přirostla k srdci?
Měl jsem rád všechny. V Pardubicích to bylo moc hezké divadlo a byli tam výborní lidé. Pak jsem byl v Plzni, to bylo něco jiného, a skončil jsem v Národním, což pro mě byl sen, o kterém jsem si nemyslel, že by se mi mohl splnit. Bral jsem ho jako metu, které nikdy nedosáhnu.
Angažmá v Národním divadle
Ve 25 letech jste se dostal do Národního divadla. Nebylo to brzy? Zlatá kaplička byla dřív považována za vrchol kariéry.
Když jsem šel na JAMU, tak mě vzal jeden režisér do Národního divadla. Do té doby jsem tam nikdy nebyl. Seděli jsme úplně nahoře. Říkal jsem si, že kdybych se sem někdy dostal, tak bych si splnil sen. Nikdy jsem s tím ale nepočítal.
A přesto jste se takhle brzy dostal na prkna první pražské scény.
Angažmá mi nabídl tehdejší umělecký šéf Národního divadla v Praze Kovalčuk, který mě přijímal jako děkan na JAMU. Odcházel jeden z mladých herců, on si vzpomněl na mě a nabídl mi roli.
S úsměvem na tváři odpovídal Michal Slaný na všechny otázky. Foto: Šárka Skřivánková, TOPZINE.cz
Proč jste po osmi letech odešel na volnou nohu?
Vstoupil jsem do Národního divadla hodně mladý. Byl to přirozený vývoj. Národní divadlo je sice krásné, ale náročnější v tom, že má na šedesát vynikajících herců. Každý by měl mít právo hrát hlavní role, což samozřejmě nejde, a na velké role se čeká.
Velikost je tedy na škodu.
Říkají se pravdivé příhody, že člověk se s kolegou potká na jevišti až za tři roky. To se skutečně děje. Já měl divadlo i kolektiv rád, ale vyhovují mi menší soubory, kde jsou si lidé blíž.
Viděl jste v poslední době něco z repertoáru ND?
V poslední době z činohry myslím, že ne. Balet ano.
A něco jiného, co vás v divadle zaujalo?
Když mám čas, tak se zajdu rád podívat. Líbil se mi Testosteron ve Strašnicích, ve kterém hraje můj kolega a kamarád Míra Nosek. Pak jsem viděl v Řeznické Po zkoušce od Bergmana a Želary v Rokoku.
Rozhovor se konal v kavárně Divadla ABC
Zaujalo mě, že jste hrál hodně v shakespearovkách: Hamlet, Komedie omylů, Mnoho povyku pro nic, Romeo a Julie, Richard III. v Národním divadle. Večer Tříkrálový v Divadle Na Jezerce a Král Lear na Letních shakespearovských slavnostech.
Náhoda nebyla v Národním divadle, protože tam se Shakespeare dělá pravidelně. Člověk se s ním nemůže minout. V shakespearovských slavnostech mi nabídli roli v Králi Learovi s Honzou Třískou. Jsem teď na volné noze, tak mi Honza Hrušínský nabídl roli ve Večeru Tříkrálovém v Divadle Na Jezerce.
Máte radši klasiku, nebo avantgardu?
Já mám rád úplně všechno od klasiky Čechova, Shakespeara přes Markétu Lazarovou až po moderní hry jako Stoppardovy Arkádie. Bambuškovo Porta Apostolorum v La Fabrice byla, jak já bych řekl, krásná pankačina. Baví mě, když je to pestré.
V Divadle Na Jezerce ve Večeru tříkrálovém si vyzkoušel režijní vedení Jana Hrušínského. Zdroj: Ivan Kahún, Divadlo Na Jezerce
Co se týče hereckého projevu. Jaký je rozdíl mezi velkou scénou Národního divadla a malou, třeba Divadla Palace. Co herec musí zvládnout, aby ovládal velkou i malou scénu?
Herec, který dobře hraje v Národním, to má hodně těžké. Hraje dohromady na třech až čtyřech úplně rozdílných scénách. Národní divadlo má určitou akustiku a Stavovské divadlo zase jinou. Pak hraje v Kolowratu, což je taková komorní scénička, kde musí hrát filmové herectví, a pak jde do Laterny magiky, kde je jiný prostor a akustika špatná. Herci se s tím musí poprat a na všech scénách hrát výborně.
Bylo pro vás osobně složité adaptovat se na různé velikosti scén?
Ano, ale učil jsem se a kolegové mi pomáhali.
Nominace na Cenu Thálie
V inscenaci Slyšet hlasy jste měl výjimečnou roli schizofrenika. Měl jste od té doby nějakou podobnou roli?
Na tuhle vzpomínám stále a přiznám se, že podobná se zatím neobjevila. Sladké ptáče mládí, které se hrálo ve Stavovském divadle na velkém jevišti, bylo jinak koncipované, ale podobně náročné. Představení Slyšet hlasy je pro mě srdcová záležitost.
Srdcová záležitost vám vynesla nominaci na Thálii.
Přiznám se, že to také byla jedna z náhod, protože původně to bylo scénické čtení. Umělecký šéf Michal Dočekal říkal: „To bude jenom scénické čtení. Přijede výborný anglický režisér a vy si to za deset dní nazkoušíte. Pak to jednou přečtete a konec.“ Ten Angličan přijel, byl úplně vynikající a začal to s námi stavět jako hru. My to za deset dní opravdu nazkoušeli a vzniklo z toho krásné představení. Začalo se hrát a pak jednou přišla zpráva, že jsem nominovaný na Cenu Thálie. Nikdo to nečekal.
Jak dlouho se to inscenovalo?
Hrálo se to tak dva, možná tři roky. Hra byla krásná, ale v Kolowratu i dobré věci vydrží dvě tři sezony. Pořád se musí zkoušet nové věci.
Ve Sladkém ptáčeti mládí si zahrál i s Janem Dolanským. Zdroj: Archiv Národního divadla
Máte za sebou Národní divadlo, nominaci na Thálii. Co byste považoval za vrchol své kariéry?
Můj velký sen je zahrát si podobnou roli, jako byla v představení Slyšet hlasy, ve filmu.
Se kterým žijícím hercem nebo herečkou byste si chtěl zahrát?
Díky Národnímu divadlu jsem si zahrál se spoustou herců, které jsem znal i ze svého dětství. S paní Preissovou, s Frantou Němcem a tak. Měl jsem čest potkat se s paní Zázvorkovou, s paní Bohdalovou. Možná s nějakým zahraničním hercem, třeba Jackem Nicholsonem. (smích)
Schopnosti a dovednosti
Pět let jste závodně tancoval latinsko-americké tance. Zužitkoval jste někdy tento styl na divadelním jevišti?
Hodněkrát. Co herec aspoň trochu ovládá, to se využije. Pamatuji si Havlovu hru Pokoušení, která se dělala v Národním divadle. Přišel za mnou Michal Dočekal a říkal: „Mám pro tebe výbornou roli, která se jmenuje tanečník.“ Těšil jsem se, že si zatancuju. Byla to ale role snového člověka, který přišel na scénu, řekl hlavní herečce, jestli by si s ní nemohl zatančit, a odešel. Tanečník, který netančil. (smích)
Chtěl byste si zkusit třeba balet?
Mám manželku baletku, takže vím, co to obnáší. Chtěl bych si balet zahrát jako parodii, ale že bych se chtěl obléct do upnutých elasťáčků a poskakovat v piškotech? To ne. (smích)
Zpíval jste také v několika muzikálech. Co Michal Slaný a zpěv?
Já bych řekl, že jsem herec, který nějak zpívá. Nepovažuji se za zpěváka a musím na tom pořád pracovat.
Maroš Kramár, Filip Blažek a Michal Slaný tvoří trojici z inscenace Vše o mužích. Zdroj: Studio DVA
Herectví, tanec, zpěv. Jste všestranně nadaný. Je to v dnešní době nutnost?
Je to výhodnější, protože člověk má větší možnost dostat se jak k modernějším představením a k muzikálům, tak k činohře. Někomu vyhovuje být jenom činohercem. Ale já jsem tohle nikdy neměl. Mě bavil tanec, pohyb i muzika. Zpěv mě taky baví. Občas to sice vyjde a občas ne. Nedá se všechno dělat dokonale.
Michal Slaný je v současné době bez stálého angažmá, ale spolupracuje se Studiem DVA. V rámci Metropolitního léta jej můžete vidět v inscenacích Vše o mužích a Kutloch aneb I muži mají své dny. V novém muzikálu Klíč králů dostal roli Krále lidu. Několik let tančil standardní a latinsko-americké tance. V seriálu Expozitura ztvárnil postavu Luboše. V květnu se oženil s demisólistkou baletu Národního divadla Klárou Jelínkovou.
Napadá mě, hrajete na nějaký hudební nástroj?
Na JAMU jsem se naučil na klavír. Pak jsem v představení musel hrát na bicí. Myslím si, že když je herec šikovný, tak se dokáže na hudební nástroj naučit, když je to potřeba.
Film
V Ordinaci v růžové zahradě jste hrál zlého manžela, v Expozituře hodného policajta. Co je vám bližší?
V televizním filmu Škodná jsem hrál schizofrenního vraha. To mě bavilo nejvíc, protože role měla hodně širokých poloh. Tam si člověk vyhraje a zablbne. Na pohled to byl hodný kluk z bohaté rodiny, který ale přepadal pošty, banky a pak začal vraždit. Bavilo mě, že se člověk mohl měnit, přetvařovat. Záporné role mě, asi jako většinu herců, baví víc, protože mají barvičky.
Poznali byste ho ve filmu Nickyho rodina? Zdroj: distributor filmu
Vstupují vám role do normálního života?
Stalo se mi po Ordinaci v růžové zahradě, že jsem přišel do pekárny a tam mi prodavačka nechtěla nic prodat. Ptal jsem se proč a ona řekla, že jim týrám sestru Markétu, kterou tehdy hrála Jitka Čvančarová. Vysvětloval jsem, že se to jenom hraje, aby mohlo být vidět dobro, musí být zlo. Někdy si lidé myslí, že herec má takovou povahu. Pak je lepší být klaďas, protože ho lidé mají rádi.
Zahrál jste si postavu sira Nicolase Wintona ve filmu Nickyho rodina. To byl úplný klaďas. Lišila se práce na tomhle filmu od ostatních, protože to byl hraný dokument?
Nebyl prostor pro mluvení, bylo to hodně nonverbální. Člověk musel víc hrát, ale víceméně se nelišila.
