2 fotky 
Známý a ženami obdivovaný herec a zpěvák Josef Laufer pokřtil minulý týden svou první knihu. Snažil se však vyhnout autobiografii, dnes ji totiž píše skoro každá celebrita. Na popud okolí se tak rozhodl napsat povídky. Sám Laufer označil svůj čin za drzost. Nutno však podotknout, že na hercovu prvotinu jsou povídky vskutku vydařené.
„Moje drzost šla tak daleko, že jsem se rozhodl napsat knihu,“ řekl Josef Laufer., Zdroj: Nakladatelství Fragment
„Má profese je herectví, zpívání je jen boží dar. Vlastně jsem jen Josef Laufer, nejsem vázán k žádnému povolání. A moje drzost šla tak daleko, že jsem se dostal až sem,“ odpověděl známý herec na otázku, jak se ke psaní vůbec dostal.
Josef Laufer (1939) je český herec, zpěvák, scénárista, režisér, tlumočník, moderátor a textař. Narodil se ve francouzském La Rochelle jako syn českého lékaře a španělské matky. Dětství prožil v Anglii, od roku 1947 žije celá rodina v Čechách. Vystudoval herectví na DAMU, hostoval v Národním divadle, v Hudebním divadle v Karlíně, v Městských divadlech pražských, Semaforu. Povídky Roura od kamen jsou jeho literární prvotinou.
Laufer se chtěl především vyvarovat toho, aby psal životopis. Údajně by se jednalo o nudnou ságu zhruba na 500 stran, ale hlavně by tam nemohlo být všechno. „Omlouvám se za to, že jsem natolik drzý, když jsem se pustil do povídek. Nicméně jsem až tak drzý, že už pokračuji dál,“ vysvětlil s úsměvem Laufer.
Proč je povídek tak málo?
Ze psaní měl Laufer trému, přece jen patří povídky mezi jeden z nejtěžších útvarů. Za mistra pokládá např. i svého oblíbence Roalda Dahla.
„Píšu spíše divadelní hry, jednoaktovky nebo filmové scénáře. Napsal jsem jeden takový melodramatický příběh o dvou chlapcích, kteří prožívají poslední noc války v zákopu. A když jsme si o tom doma povídali, tak také padlo, ať zkusím povídky,“ vysvětlil Laufer, jak se k psaní povídek vůbec dostal. „Tak jsem se do toho drze pustil,“ doplnil vtipně.
Čtěte také: Herec Stránský namluvil další audioknihu. Jedná se o švédský bestseller
Povídkovou knihu Roura od kamen pokřtil Lauferův kamarád Zdeněk Troška. „Když jsem knihu četl, tak jsem říkal, že je krásná, ale povídek je málo. Ptal jsem se tedy, proč jedenáct povídek. Pepa mi odpověděl, že jedenáctka je jeho nejšťastnější číslo.“
Podle známého režiséra je každá z povídek hezky filmově napsaná, takže si ji čtenář před sebou dovede představit jako film. Navíc jsou všechny odlišné, žádná se neopakuje.
Přísný Laufer, postěžoval si ilustrátor Haderka
Každou z povídek doprovází detailně provedené perokresby, o které se postaral ilustrátor Vít Haderka. Jak sám připouští, spolupráce se slavným hercem ale nebyla vůbec snadná. „Pan Laufer je hodně kritický a náročný, kresby se proto připravovaly dlouho. A zvláště perokresba na titulní straně rozhodně nevznikla z první varianty. Ale podle mě to dopadlo dobře,“ uzavřel Haderka.
Hemzy pana Kranze
Uprostřed babího léta. Na sluncem vyhřáté lavičce v parku seděli dva muži středního věku. Pepa v baloňáku a Venca jen tak v rozhalence. Pepa sáhnul do baloňáku pro cigarety. Nabídnul sousedovi a vytasil se s drahým zapalovačem. „Škoda, že to došlo tak daleko,“ povzdechnul si v oblaku vydechnutého kouře. „Poslouchej, Venco, už si někdy slyšel o San Marínu?“
„Kdes to vzal?“ Venca si půjčil zlatý zapalovač a několikrát ho procvičil.
„San Maríno,“ pokračoval Pepa, vzal si zpět zapalovač a hbitě ho ukryl do útrob baloňáku. „Tam by se soukromničilo. A je tam daňovej ráj.“
„Co to meleš. K čemu sou nám daně? Zrovna nám? Tady by to taky nebylo špatný, kdybysme už nebyli vodkázaný na baťůžkáře. Podívej se na ty vrabčáky, jak sou hubený. Pamatuješ, když sme tu seděli jako začátečníci? To byli vypasený, pomalu jako holubi. A stejný je to s náma. Sáhni kam sáhni, všude prázdná kapsa,“ stěžoval si Venca a dlouze se protáhl.
Pepa vytáhl z baloňáku čerstvý rohlík a lámal ho na malé kousky, které házel hopsajícím vrabcům.
„Co blbneš? Házet vrabcům čerstvej rohlík? To si nikdy nepomyslel na hladový děti v Africe?“ rozčiloval se Václav.
„To máš těžký, tam já nedohodím,“ zafilozofoval Pepa a zhluboka si povzdechl.
… … …
JUDr. Egon Kranz byl v zasedacím sále místního obecního úřadu zatím sám. Přišel záměrně dříve proto, aby se duševně připravil na nemilý úkol, který ho čekal. Egon Kranz byl všeobecně považován za tzv. advokáta chudých. Jeho specialitou bylo zastávat se drobných delikventů a poskytovat jim za provize obhajobu, popřípadě i nutnou kauci určenou soudem. Původně začínal asi s dvanácti klienty. Dnes se jich tu sejde všech sto třicet.
Je možné, že někteří se zdrží v terénu za účelem dobrého úlovku. Ale to bylo v poslední době dost nepravděpodobné. Proto byla narychlo svolaná dnešní schůze. Egon Kranz si sedl za předsednický stůl určený jen pro jednoho řečníka. Rozložil si ranní noviny s titulem hlásajícím na hlavním stránce: „Vítr v peněžence: kvůli benzinu i potravinám“.
O svoji peněženku se bát nemusel. Ujistil se, že je na místě. Měl v úmyslu hned po schůzi zaskočit do nedaleké cestovky a zaplatit si měsíční pobyt v San Marinu s ohromující blond koncipientkou. Nikdy si nezvykl na instituce určené k ukládání peněz. Měl rád tu blízkost šustivých bankovek, a proto je nosil všude po kapsách. Studna pomalu, ale jistě vysychala, tak proč si dál dělat starosti s neprosperující organizací? Konečně nahrabáno už měl dost.
