×
TOPZINE.cz

Hal Duncan: Kašlu na Kmen scifistů a Kmen epického Tolkiena

!Rozhovor!Skotský spisovatel Hal Duncan se v Česku představil v povídkou Věž z kostí rána v Šustových Trochu divných kusech 2 a především dvousvazkovou Knihou všech hodin. Už v nich předem definoval, jakým směrem se jeho tvorba bude ubírat. Jeho jazyk je složitý, využívá šroubovaná souvětí, protkaná lingvistickými šperky i originálními novotvary. V rozhovoru, který jsme rozdělili na dvě části, mimojiné vysvětluje, jakým způsobem se snaží psát a na čem právě pracuje.

Hal Duncan (2007)
Hal Duncan na Polconu 2007 Zdroj: wikipedia.org

Začněme tradičně. Jak se máte? Měl jste v posledních dnech hodně práce?

Dělám teď na několika malých projektech a příležitostných věcech. Jako vedlejšák píšu kritiky na rukopisy, takže jsem minulý víkend strávil nad třináctistránkovou zprávou o osmdesátistránkové novele. Tenhle víkend jsem seděl nad mým aktuálním článkem pro web BSC Review. Mezitím jsem musel sepsat úvod pro brožuru The A-Z of the Fantastic City, na které spolupracuji se Small Beer Press. Navíc tu mám ještě pár dalších projektů ve fázi diskuze s umělci, kteří se na nich budou spolupodílet.

Prvním z nich je grafická novela, založená na scénáři, který jsem napsal už před časem. Je to homosexuální předělávka Shakespearova Jak se vám líbí, takže to není ani v nejmenším fantastika – tedy pokud nepovažujete americké středoškolské filmy za fantasy. V současnosti se to teprve rozjíždí, ale mám už domluvenou jednu kreslířku. Můj poslední mail, který k ní směřoval, se zabýval vizemi jednotlivých protagonistů, aby si mohla dotyčná utvořit představu o charakterech.

Druhá je spolupráce s francouzským umělcem, Zarielem. Chtěli bychom stvořit něco jako ilustrovaného průvodce ke světu Otrhrváčů (Scruffians) – podklad k sérii povídek, které jsem asi před rokem zveřejnil online. Pokud všechno klapne, mělo by to vyjít ve francouzské i anglické verzi ještě letos. Zarielova práce je úžasná, perfektní pro fikci, takže se na to opravdu těším. Posílal mi některé skeče, abychom mohli prodiskutovat vzájemné nápady, a vypadají výborně.

Prožívám i docela náročný společenský týden. Včera jsem byl na setkání Glasgow SF Writers Circle, které se koná každé dva týdny. Jeden zdejší autor, Mark Harding, chystá na zítřek křest pro svou antologii Music from Another World. Navíc moji kamarádi a příležitostní spolupracovníci The Cosmic Dead budou o víkendu hrát – a to bude určitě úžasný.

Takže jo, zrovna teď mám kurva dost práce.

Nyní k vašim dílům. V jednom rozhovoru tvrdíte, že se snažíte, aby vaše příběhy byly 3D, případně „kubistická fantasy“, což můžeme vidět i v knihách vydaných v Česku. Píše se vám 3D stylem samo od sebe, nebo si musíte předem udělat alespoň minimální přípravy? Která postava bude zrovna v příští scéně, co se tam stane…

Je to pro mne maximálně přirozené a nevyžaduje to vůbec žádnou přípravu, na druhou stranu to ale nepřichází z mojí hlavy tak, jak to ve finále vidíte na papíře. Pergament ani Atrament jsem nepsal lineárně, nezačal jsem úvodní větou a neskončil posledním slovem epilogu. Místo toho jsem Knihu všech Hodin dlouho psal jako sérii volně propojených motivů, jejich „kubistické“ finální pořadí se proto vynořovalo pomalu. Úplně první byla část ze Slab City, kterou jsem napsal už v roce 1994.

Ale i v obyčejném lineárním příběhu (jako například ve Voda Styxu a dětský hrneček) se mi stává, že přeskakuji zprostředka k závěrečné scéně, nebo se naopak vracím, abych něco doplnil do už hotových pasáží – takže se to nakonec zas tak neliší od psaní nelineárního příběhu. Vždycky mám v mysli představu celku, pokaždé se jen ponořím a detaily zapadnou na místo samy od sebe, jak píšu dotyčnou scénu. Třeba sekvence s Jackem Flashem. Obrázek Jackova výslechu je natolik jednoduchý, že si ho člověk dokáže podržet v hlavě a psát jednotlivé scény, jak ho napadnou, a vzájemně je proplétat a vylepšovat. Podobné to bylo se dvěma velkými příběhy o Jackovi Carterovi – expedice na Kavkaz v Pergamentu a zápletka ve městě Tell-al Charnaín v Atramentu – byly původně napsány jako samostatné novely.

Hal Duncan v pěti bodech

  • Skot, narodil se v roce 1971, žije v Glasgow
  • v Česku se představil povídkou Věž z kostí rána v antologii Trochu divné kusy 2
  • debutoval dvoudílnou žánrově nezařaditelnou sérií Kniha všech Hodin, v níž využívá složité originální vyjadřování, mísí dějové i časové složky vyprávění a jako odrazový můstek mu slouží sumerské mýty, Aischylův Spoutaný Prométheus nebo Bible
  • kromě prózy píše i poezii (sbírka Lucifer’s Cantos), muzikály (Nowhere Town) nebo pravidelný sloupek Notes from New Sodom pro BSCreview.com
  • přispívá na svůj blog Notes from The Geek Show (notesfromthegeekshow.blogspot.com)

Kolážový přístup ke psaní (tedy rozvoj dějových linek skrz zápisky do deníku nebo přepisy rozhovorů) skutečně poukazuje na to, že jsem texty průběžně vytvářel a zase přetvářel. Přemýšlím o tom jako o výtvarných dílech; pokouším se najít přirozený tvar toho vyprávění. Ve chvíli, kdy mi došlo, že se tu dává dohromady Větší Příběh, jsem měl za sebou už polovinu Pergamentu; stalo se to během vytváření konceptu k budoucí „férijské kapitole“. Takže pokud tady byla třeba nějaká příprava předem, udělal jsem ji vlastně, aniž bych o tom věděl. Akorát jsem pak začal jednotlivé pasáže prokládat dohromady.

Přemýšlel jste někdy o napsání „obyčejného“ 2D příběhu?

Ve skutečnosti je přímočará většina mých příběhů. 3D přístup se může hodit k něčemu jako Kniha všech Hodin, ale například ve Vodě Styxu a dětském hrnečku pro něj není místo. Když se podíváte na mé texty, které najdete online – na stránkách Strange Horizons, na Lone Star Stories nebo povídky o Otrhrváčích – většina z nich je „obyčejná“. Jen tak narychlo mne nic dalšího nenapadá.

Ve svých textech používáte mnoho metafor, pro zdůraznění tohoto stylu střídáte i formy vyprávění, aby prakticky všechno vypadalo jako metafora. To může být pro mnohé čtenáře příliš, mohou se ztratit, často hned po několika stránkách. Měli by dotyční vydržet, nebo knihu raději zavřít a koupit si něco podstatně lehčího na čtení?

Ve skutečnosti bych řekl, že metafory v prozaické tvorbě skoro nepoužívám. Věřím v hlas, takže rytmus a fonetická skladba (aliterace, asonance) mohou mou prózu dělat „poetickou“, ale osobně raději popisuji dění přímo než metaforicky. Dá se říci, že fantastické motivy v Pergamentu a Atramentu mají metaforický význam, ale to by pak platilo o všech fantastických motivech. Pokud vypadají jako metafory, jsou to metafory, které byly napsány přímo, konkrétně.

Metafora by znamenala, že člověk popíše historii postavy vzletně jako „jizvy jejího příběhu v jejím srdci“. Já z toho dělám fakt – příběh hrdiny je do jeho kůže vyryt jako vzor. A když se změní vzor, změní se i historie charakteru. Kvůli tomu se člověk musí držet zkrátka při rozhazování metafor, jinak by čtenář nepoznal, že „jizvy jejího příběhu v jejím srdci“ myslí autor doslovně. Všechno, co se v knize odehrává, může proto nést svou důležitost – vyryté vzory jako symboly identity – ale nemělo by to být matoucí, protože to, co se na stránkách děje, se v příběhu skutečně odehrává.

Děj může být nanejvýš zkurveně chaotický, protože to mohu psát z více perspektiv, přeskakovat dopředu a dozadu a měnit vypravěčské polohy při změnách úhlů pohledu. Scéna, kdy Phreedom vchází do tetovacího salónu v Asheville, je protknuta s Inannou sestupující do podsvětí. Střídání obou dějů je tam ve skutečnosti proto, aby se to člověku lépe četlo. Pasáže s Phreedom/Inannou jsou jako duet. Jedna osoba zpívá první verš tenorem, druhá následující sopránem; jak se píseň rozvíjí, jedna s druhou společně splývají. Více perspektiv čistě znamená více zpěváků. Bitmikry pak suplují sborový refrén.

A právě tady se někteří čtenáři ztrácejí. Chápu to, jako kdyby šli do divadla na Hugovy Bídníky a čekali, že to odehraje jeden člověk. Nebo kdyby se každá píseň zpívala jako sólo. Ale… duet! Jeden hlas a pak ten druhý! Dokonce dohromady! A sbor někde v pozadí – to je prostě chaos! Někteří lidé ve skutečnosti skoro zneklidní z toho, že herci začnou zpívat uprostřed hry. Je to opravdu divné, když to vidíte poprvé, ale mělo by to být tak těžké pro pochopení?

Myslím si, že někde mezi stou a stopadesátou stranou čtenáři zjistí, jaká Kniha všech Hodin bude, a buď se jim to líbí, nebo ne. Pokud se dokážete udržet na vlně příběhu, mělo by to nabírat větší a větší smysl. Když to nesedí ještě u „férijské kapitoly“, nebudu vás nutit pokračovat, když už to není sranda. Od čtenářů jen čekám, že akceptují fakt, že to bylo napsáno (stejně jako každý muzikál) pro ty, kteří tu extra úroveň ocení. Není nutné číst, když to prostě nejde. Není to nějaký zlý divadelní manýr převyprávět Romea a Julii jako muzikál. Je to jenom West Side Story.

Ve vašich dílech je snadné vidět vliv Joyceova Odyssea. Jaké jsou ale další knihy, které vás ovlivnily?

Příliš mnoho, abych je vyjmenoval. Ve svých textech nacházím vlivy i z knih, které jsem četl jako úplně první, když jsem byl malý. Například v některých příbězích lze vidět rozmařilost, která pravděpodobně vychází z nonsenové básně The Quangle Wangle’s Hat od Edwarda Leara, kterou mi kdysi četla má matka. Příběhy o Otrhrváčích hodně dluží Michaeli de Larrabeitimu a jeho The Borribles, které jsem objevil v místní knihovně, když mi bylo kolem deseti. (Larrabeitiho Borribles jsou tak trochu usmrkanecká street-punk verze Ztracených chlapců Petera Pana, děti, které zdivočely, odmítly dospět a žijí ve skvotech v Londýně sedmdesátých let. V druhé knize dojde ke stětí hlavy lopatou. Je to nepopsatelně krásné.) Knihy jako Borribles nebo Bradburyho Tudy přijde něco zlého (spolu s díly pozdějších spisovatelů jako Tim Powers) utvořily mou představu o fantasy.

Science fiction jsem objevil jako teenager, Heinlein a Dick vymáchali mou adolescentní hlavu ve filozofickém konfliktu, který se přenesl i do mé fikce. Samuel R. Delany mne odstřelil naprostou dokonalostí jazyka (podobně jako Ellison, Zelazny, Gibson, Stephenson) a úrovní svých ambic, které přinesl do fantastických žánrů díly jako Dhalgren. Do směsice lze přimíchat i Nahý oběd Williama Burroughse, ale chce ho vykompenzovat sérií knih ze světa Barsoom od Edgara Rice Burroughse. Nápad za Knihou všech Hodin je podobný Lovecraftovu Necronomiconu, Borgesově Knize z písku zkřížené s kusem knihy I-Ťing, o níž jsem zakopl v Dickově Muži z Vysokého zámku. Formální struktura, k níž se často uchyluji, tedy příběhy rozdělené do otitulkovaných čtyřstránkových sekcí, je inspirována přístupem Guye Davenporta v některých jeho románech. V Pergamentu i Atramentu je vidět obrovský vliv Edwarda Whittemora a jeho Jerusalem Quartet, už jen v postavě Seamuse Finnana. Myšlenka 3D času je zformovaná na základě Moorcockova mnohovesmíru a vliv jeho Jerryho Cornelia na mého Jacka Flashe jsem ve své knize otevřeně přiznal.

… a tak bych mohl pokračovat. Možná by bylo jednodušší se mne zeptat, které knihy mne neovlivnily.

V našem vydání byla Kniha všech hodin zařazena do edice New Weird, podobně jako autoři typu Chiny Miévilla, Kirsten J. Bishopové, Iana R. McLeoda nebo Jeffa Vandermeera. Našel byste ve svém stylu také podobnost s těmito spisovateli?

Když lidé mluví o New Weirdu, často se uchylují k relativní shodě v charakteristikách světů Nového Krobuzonu, Ambergris, Ashamoilu a dalších až zpátky k Viriconiu a Gormenghastu. Pokud byla tolkienovská fantasy napsána v industriální éře jako pohled zpátky na tu preindustriální, NW mi přijde jako fikce pro postindustriální společnost, která se ohlíží na dobu industriální. Tím dostanete do převážně městských kulis špetku viktoriánské Anglie, nebo dokonce trochu občasného čerstvého vzduchu v podobě moderny dvacátého století. Navíc new-weirdovská estetika zavání barokem a/nebo groteskností; najdou se tam i některé hororové propriety.

Jsem rád, že mne mezi tyto autory zaškatulkovali, ale abych pravdu řekl, v mnoha aspektech Knihy všech Hodin nenacházím zas tolik podobností. V zásadě to jsou jen příležitostné shody, které by se daly najít u kterýchkoli náhodně vybraných autorů „strange fiction“. Já i Jeff Vandermeer jsme se ke své tvorbě postavili jako k fikci, která popisuje fikci. Mne zajímá politika, která v jednu chvíli přichází na přetřes v Pergamentu, kde se zabývá stávkou Red Clyde, čímž se dostávám na území Chinových politických přesvědčení a aktivismu. (Dělnická stávka „Red Clyde“ v Glasgow v roce 1919 se stala symbolem sporů mezi nižšími třídami a státem, které se odehrávaly v kraji kolem tamější řeky Clyde a jejichž negativní výsledek ovlivnil skotské myšlení na mnoho dalších desetiletí – pozn. red.) Ale to jsou jenom chabé oslí můstky. A rozhodně to neznamená, že jsme my autoři byli zapojeni do nějaké druhé verze Nové vlny, v níž měli Moorcock, Ballard a Aldiss něco ve stylu společné agendy. To skutečně nebyl ten případ, tedy alespoň ne pro mne.

Vaše dosavadní dílo bývá zařazováno do science fiction, fantasy a příbuzných žánrů, přemýšlíte ale, že z těchhle škatulek někdy budete chtít vymanit? Nezařadili vás dokonce už teď publicisté a odborníci špatně?

Kdybych byl Císařem Všech Knihkupectví, nejspíš bych založil sekci nazvanou indie fiction. Co to vlastně znamená? Vezměte si, jak indie hudba poslala do kytek hudební vydavatelství jako Rough Trade a přinesla svobodu v rámci mixování žánrů. Indie hudba zahrnuje pop, rock, folk, punk, disco, metal – všechny najednou – aby přinesla směs všech typů muziky mezi Belle & Sebastian a My Bloody Valentine. Nebo si vezměte indie film, něco mezi mainstreamem a nízkorozpočtovým snímkem, co ani nepůjde do kin – jako třeba práce Coen Brothers. Myslím, že existuje obrovské množství fikce nejlépe zařaditelné podle jejího způsobu mixování žánrů. Myslím si, že „cult fiction“ (fikce kultů – pozn. red.), jak tento směr bývá často nakonec pojmenováván, spojuje podobné publikum a spisovatelé, kteří sem patří, by mohli být takto efektivněji zařazováni do příslušné marketingové kategorie.

Takoví spisovatelé totiž dostávají docela na frak, když jsou prodáváni jako fantasy nebo science fiction – asi tak jako The Arcade Fire (kanadská indie rock skupina – pozn. red.) by mohli být prodáváni jako heavy metal. Můžeme se vysmívat „snobismu“, který brání průměrnému zákazníkovi prohlížení regálů s fantastikou, ale celkový obraz té sekce je vždy… literární ekvivalent Guns & Roses. Nechápejte mě špatně. Nevzpírám se svým pulpovým kořenům – miluji nějaké knižní ekvivalenty desky Appetite for Destruction od Guns & Roses – ale ty marketingové kategorie, Science Fiction a Fantasy, vzbuzují v potenciálním kupci nějaká očekávání. A mnoho lidí, kteří si na tomto základě koupí mé knihy, bude zklamáno. A naopak mnoho lidí, kterým by se to, co ve skutečnosti dělám, mohlo líbit, si to nepřečtou, protože tahle marketingová škatulka je míjí velkým obloukem.

Hal Duncan na Topzine.cz

To je ale čistě pragmatismus prodejců. Kam spadají mé práce, to už je úplně jiná věc. Pokud bychom se bavili o skutečných estetických idiomech, mám daleko k rezignaci na škatulkování čehokoliv. Na teoretickém poli existuje příliš mnoho teritoriálních půtek o tom, co to ve skutečnosti science fiction je, jak se liší od fantasy a tak dále a tak dále, aby mělo nějaký smysl se o tom bavit. A protože já se nacházím přesně na jejich hranici, přirozeně spadnu po hlavě do sraček. Šťastně bych prohlásil svá díla za SF, ale nebudu se hádat s nějakým otravným hnidopichem, který bude trvat na Kantu jako manifestaci magie, a tudíž mém zařazení do fantasy. Šťastně bych prohlásil svá díla za fantasy, kdybych si zároveň nevzpomněl na hádky se zpátečnickými píčusy, pro které fantasy začíná a končí u Tolkiena (nezávisle na tom, jestli ho uctívají nebo ho povýšenecky přehlížejí jako širé lány).

Pokud je Delanyho kniha Dhalgren nebo Moorcockova série o Jerrym Corneliovi science fiction, je naprosto v pořádku zařadit mé texty sem. Pokud akronym SF rozšíříte i na strange fiction, jste doma. Nebudu nudit s literární teorií, protože to vyžaduje jisté fráze jako voluntativní modalita, ale toto divnostní zařazení by šlo aplikovat na kteréhokoli autora, jenž nepsal o realitě, od Franze Kafky po Charlieho Kaufmanna. Pod kterou marketingovou nálepkou se prodávají, je zcela irelevantní; je to všechno „divná fikce“.

Vyrůstal jsem na velmi volné definici SF, kde SF byli Dhalgren i Jerry Cornelius i Zelaznyho Poslední odbočka na Babylon a tak dále. Pokud to takhle cítí čtenáři, rád se sem zařadím. Ale nejsem si úplně jistý, jestli to tak stále vnímají. V průběhu let se hranice SF příliš měnily, například Nová vlna jimi mrštila do všech stran, aby se později zase ustálily jinak. Kdyby dnes vyšla Poslední odbočka znovu, asi by byla zařazena jako fantasy. Kdysi byl SF jednotný termín pro jakoukoli strange fiction, která nespadala do nějakého přesného směru – space opera, epická fantasy, doplňte si sami – teď je takovým termínem fantasy.

Dobře, pohoda. Pokud se stále shodneme na tom, že do fantasy patří Kelly Linková i Tolkien, stále se s podivnem setkáváme v jednom společném stanu a já jsem v této společnosti stále šťastný. Bohužel samozřejmě je tu opět ten potížistický územní spor, v němž nebetyční tupci budou až do posledního dechu trvat na skutečnosti, že fantasy je ve skutečnosti jen ten jeden typ fantasy. Ať už tohle přichází od Kmene scifistů spílajícího elfům a magickým mečům, nebo od Kmene epického Tolkiena, který si myslí, že svět by měl být jenom o tom jednom. Podle mne je prostě kravina tu debatu vůbec začínat. Nezbývá než srát na ně. Jestli je tolik zajímá science fiction a fantasy ve svých krystalických schematických formách, nebudu se s nimi hádat o hranicích formálních nálepek. Píšu prostě strange fiction.

Druhá část rozhovoru, kde se Hal Duncan rozpovídal o skotském pijanství, historii tamějšího kraje i o svém gay muzikálu a nové pekelné knize

 



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..