×
TOPZINE.cz

Hal Duncan: Hrdinové mé poslední knihy jsou nájemný vrah, lehká holka, tulák a teplouš

!Rozhovor!Skotský spisovatel Hal Duncan se v Česku představil v povídkou Věž z kostí rána v Šustových Trochu divných kusech 2 a především dvousvazkovou Knihou všech hodin. Už v nich předem definoval, jakým směrem se jeho tvorba bude ubírat. Jeho jazyk je složitý, využívá šroubovaná souvětí, protkaná lingvistickými šperky i originálními novotvary. V druhé části rozhovoru mluví o skotském pijanství, historii tamějšího kraje i o svém gay muzikálu a nové pekelné knize.

Hal Duncan (2007)
Hal Duncan na Polconu 2007 Zdroj: wikipedia.org

První část rozhovoru, v níž spisovatel vysvětluje, jakým způsobem se snaží psát a na čem právě pracuje.

Často o sobě prohlašujete, že na vás měla hluboký vliv skotská nátura, v níž jste vyrůstal. Mnoho Čechů si ji však neumí příliš představit. V čem to spočívá, být pravým Skotem, a projevuje se to ve vašich pracích?

Měl bych zřejmě popsat spíše Skoty z Nížiny než ty z Vysočiny, protože ti mají svou zvláštní kulturu – zemědělské komunity farmářů a rybářů, s kilty a tradiční hudbou, prodchnutou dudami a houslemi. Oblast, odkud jsem já, je tímto stále ovlivněna. Ale pocházím z pásu centrálních nížin, což je prakticky městská, hustě osídlená a průmyslová část Skotska.

Základní poznávací znaky? Jsme pijani se stejnou hospůdkovou tradicí jako Irové; je to všechno o pivu a pokecu. O Skotech překvapivě koluje pověra, že jsou tvrdohlaví a lakomí, ale to je dost daleko od pravdy – alespoň v Glasgow. Postarat se dobře o hosta je otázkou cti.

Tyhle zvyklosti se dají vysledovat až ke klanovému systému, kde panoval společný duch. Že si pro pití dokážeme najít jakýkoli důvod, bude asi tím, že počasí je pořád na hovno a zimní noci tak dlouhé, ale osobně rád žertuji, že Keltem se člověk nestává při narození, ale při přijetí do společnosti. Jako když byl Richard Harris v Muži, kterému říkali kůň (A Man Called Horse) přijat do kmene Navajo ve chvíli, kdy ho pověsili za háky v jeho bradavkách. U nás to jen znamená zkárovat se s námi a přežít noční pitku. Přestože je to jenom vtip, nachází se v tom něco, co lze těžko popsat přímo. Jakýsi silný nacionalismus, podivně skloubený s odkazem mezinárodní svornosti.

Možná za to může fakt, že jsme po staletí byli oběťmi anglického kolonialismu, který se zvrhal i v etnické čistky nahoře na Vysočině. Ze soudržnosti vyděděnců, z pocitu, že jsme všichni ztroskotanci, co dávno prohráli, se zřejmě vynořily základy socialismu. Odkudkoli to ale pochází, všechno to osciluje v sentimentu Roberta Burnse v básni A Man’s a Man for A‘ That, vášnivému rozhorlení proti síle a privilegovanosti, jež jsou čistě proti naší národní identitě. V tom vidím přímou cestu k socialistickému vystoupení Red Clyde a Skotům, kteří se přidali k  Interbrigádám – s čímž se vypořádávám v Pergamentu.

V historii sehrály nad naším osudem úlohu bizarní paradoxy. Diaspora, která vyústila z Vyklízení Vysočiny a při níž vzbouření Skotové prchali do Nového světa, nás zároveň udělala účastníky imperiální politiky kolonialismu úplně stejně jako její oběti. Už v raných dobách si Skotové z Nížiny beze studu lehali s Angličany do jedné postele, pohlížejíc na ty z Vysočiny jako na zpátečníky; orientovali se na Evropu a dálné země. Byli jsme přímo v srdci osvícenského rozvoje. A byli jsme přímo v srdci obchodu s otroky a tabákem. Jedna malá velká ironie – Robert Burns mohl tu báseň napsat ve chvíli, kdy si mohl plánovat práci správce plantáže v Novém světě. Irsko se například ještě dnes vyrovnává s problémy, které jsme my vytvořili, když jsme si hráli na lokaje svých pánů.

Hal Duncan v pěti bodech

  • Skot, narodil se v roce 1971, žije v Glasgow
  • v Česku se představil povídkou Věž z kostí rána v antologii Trochu divné kusy 2
  • debutoval dvoudílnou žánrově nezařaditelnou sérií Kniha všech Hodin, v níž využívá složité originální vyjadřování, mísí dějové i časové složky vyprávění a jako odrazový můstek mu slouží sumerské mýty, Aischylův Spoutaný Prométheus nebo Bible
  • kromě prózy píše i poezii (sbírka Lucifer’s Cantos), muzikály (Nowhere Town) nebo pravidelný sloupek Notes from New Sodom pro BSCreview.com
  • přispívá na svůj blog Notes from The Geek Show (notesfromthegeekshow.blogspot.com)

Šli jsme do armády a objeli celý svět, stavěli mosty a zase je vyhazovali do povětří. Glasgow bylo známo jako Druhé město Říše, centrum obchodu a průmyslu. Hodně z pýchy dělnické třídy však skončilo v roli říšských vojáků a loďařů. Právě kvůli našim talentům na nás bylo pohlíženo shora, každý, kdo nějak vybočoval svými výjimečnými schopnostmi, mohl slyšet skotské rčení: „Ah kent his faither.“ Prakticky to znamená: „Znal jsem jeho otce, je to špína jako my.“ Vypadá to trochu jako věta, kterou by řekl venkovský balík, ale ve skutečnosti je to taky důvod, proč se třeba v našem umění dělo stále něco dynamického, něco, na čem jsme si jenom nehonili trika. Ve skutečnosti, jsou sleziny v hospodě o rozohněných debatách o všem a o ničem, ledaže byste byl blbeček. Myšlenka, že politika a náboženství ke stolu nepatří, je Skotům zcela cizí. O čem jiném se taky u jídla dá mluvit?

Myslím, že to všechno z toho se tak nebo onak v mé tvorbě projevuje.

Mnozí vás považují za levicově orientovaného. Můžete to potvrdit? Vaše postava Seamuse Finnana se s těmito názory především v Pergamentu silně ztotožňuje. Jsou všechny jeho názory vaše, nebo jste mu ponechal volnou ruku?

Mnoho Finnanových projevů je silně inspirováno Aischylovým Spoutaným Prométheem, tu a tam doplněným, aby korespondoval se soudobou politikou, Johnem Macleanem. Později, v pasážích zabývajících se španělskou občanskou válkou, jsem si vyhledal přepisy ústních vyprávění od přeživších Interbrigadistů. Při psaní Seamuse to bylo opravdu o tvoření funkční postavy a uvolňování místa pro jeho vlastní názor, spíš než používání jeho úst pro mé vlastní myšlenky. S těmito názory hluboce souhlasím, ale jsem z jiného světa, z jiné doby. Jak jsem zjistil později, můj otec kdysi měl projev hned na pódiu vedle Wullieho Dochertyho, jednoho z revolucionářů Red Clyde v pozadí velké scény na náměstí z Pergamentu, takže tu vlastně mimochodem vzdávám hold i svému vlastnímu rodu. Nežiji však ve světě, kde fašisté povstávají a lidé jako Seamus ještě neví o stalinismu.

Částečně jsem ze Spoutaného Prométhea čerpal také proto, abych se na tu periodu podíval jako na historickou tragédii. Nemyslím tím fakt, že revolucionáři Red Clyde neuspěli se svou socialistickou revolucí nebo neúspěch boje španělských demokratů proti fašistům; mám na mysli selhání ideálů jako takových. Finnan se vrhá po hlavě do socialismu stejně jako Jack do anarchismu, třebaže vylíčení Irových názorů je mnohem realističtější než komiksové excesy Jacka Flashe. Ale Pergament jako takový je ve velké míře o idealismu, který se čelně sráží s realitou, nebo dokonce o krizi pacifismu. Žiji ve světě, kde se Orwell už vrátil ze Španěl a napsal 1984 a Farmu zvířat.

Proto, tam kde Atrament vynalézá futurismus jako diktátorskou ideologii, jde o dobře promyšlený pokus rozvést téma totality na úrovně mimo levici a pravici, nebo naopak v rámci obou. Mám daleko k nahlížení na socialismus pouze jako na neúspěšný projekt raného dvacátého století; to, jak se rozpadl v despotický komunismus, je nepopiratelná hrůza. A poznal jsem také tolik dogmatických socialistů, že mne tento kolaps nepřekvapuje.

Takže kde vlastně osobně stojím? Nepovažuji současné politické struktury za legitimní, takže bych se mohl nazývat anarchistou. Věřím, že empatická etika dělá ze socialismu jediné humánní řešení, takže bych se mohl nazývat socialistou. Odmítám válku jako mechanismus šílené kmenové agrese, takže bych se mohl nazývat pacifistou. Ale v zásadě, když se podívám na tyto ideologie, vidím mezi nimi neslučitelné rozdíly, rozdíly, které mohu překlenout pouze krátkodobě – a prozkoumat skrz fikci – což mne asi dělá existencialistou. Nemyslím si, že je příliš praktické žít etický život podle nějakého kodexu nebo zaslepené ideologie, jako kdyby to bylo Slovo Boží.

Přesto, napříč těmito principy existuje jedna spojitost – nevraživost vůči fašismu a konzervativnímu autoritářství, které za ním vidím. A to mne činí docela dobře levičákem podle definice.

Nyní z trochu jiného soudku. Tradiční otázka – v jakou denní dobu a na jakém místě nejčastěji píšete?

Ve svém obýváku, v příjemném koženém křesle, MacBook na klíně. Nejsem zrovna ranní ptáče a navíc strávím dost času ometáním se kolem e-mailu a webových stránek, takže než se dostanu ke psaní, obyčejně už je pozdní odpoledne nebo večer, ne-li později. Když se do toho dostanu, dokážu psát skrz celou noc až do dalšího rána. Dá se říct, že jsem noční tvor – jako kdyby mne světlo otravovalo se světem, ve kterém bych opravdu mohl něco dělat – ale to by znamenalo, že moje dny jsou jeden jako druhý, což je naprostá blbost. Když jsem hluboko v příběhu, pokračuji se psaním tak dlouho, jak jen dokážu odolávat nevyspání, i kdyby to mělo znamenat 24 hodin, 36 hodin nebo víc. Pokud se přede mnou začne všechno rozplývat ve čtyři odpoledne, jdu prostě do postele. Když se pak probudím zase v noci, není nic lepšího, než se zase ponořit do příběhu.

Vím, že to není nejzdravější chování. Jako na potvoru nejsem ani zrovna dvakrát borec, když přijde na chrlení velkého počtu slov najednou, takže se to nedá ani považovat za důsledek nějakého šíleného psacího maratonu á la Philip K. Dick, na jehož konci bych sice skončil jako zombie, ale alespoň bych měl román, ze kterého bych zaplatil hypotéku. Většinou je z toho jen povídka, za níž si pořídím tak akorát pár pint piva. Možná bych měl skončit s čajem a cigaretami a dát se na amfetaminy…

Kniha všech Hodin prý vznikala velmi postupně, skládáním několika nápadů, které k vám přicházely v průběhu mnoha let. Víte o nějakém novém směru, základech pro podobnou sérii nebo román, které se vkládají do vašich současných prací?

Moc ne. Jack a Puck se čas od času pořád objevují – jako když jsem napsal příběh, v němž se náhodou dostanou do světa filmu Casablanca a zavlečou do něj Burroughsovu Interzónu z Nahého oběda. Velký příběh už je ale napsán, tohle jsou jen… krátké apokryfy, jenom pro srandu.

Jediný podobný postupně rostoucí projekt představují Otrhrváči, kde si rozsáhlou epickou polytematickou sérii dokážu představit. Srdcem prvního příběhu s názvem Drtič otrhrváčů (Scruffians Stamp) je titulní lisovač, který je napříč historií používán pro Napravování nalezenců. Zhutňuje je, takže nestárnou, nerostou, a vždycky se vrací do původního stavu, ať už jsou zdeformováni jakkoli. První příběh vypráví o prvním Otrhrváči, Orfanovi (anglicky Orphan = Sirotek – pozn. red.), který je Napraven, aby mohl být poslán do podsvětí (protože on samozřejmě je tím „pravým“ Orfeem z legendárního dramatu). Nicméně vypravěčem je Otrhrváč, který čtenáři odhaluje mnohem horší způsoby, jakým mohou být nalezenci využíváni. Například, pokud jste Viktoriánský průmyslník, můžete si koupit jednoho nebo dva Otrhrváče na pročištění strojů. Pokud přitom ztratí nohu nebo ruku, prostě jim to doroste. Nebo byste možná potřebovali neumírající tělo pro vivisekci…

Hal Duncan na Topzine.cz

Nicméně, ten nápad se nedávno nabalil na moře povídek, které se pomalu dávají dohromady, různé struktury včetně několika událostí od Viktoriánské éry až po současnost, které pochází z jiných povídek. Je sranda psát, jak se muzikálový Oliver Twist potkává se Sweeney Toddem, ale když jsem část těch příběhů zveřejnil online jako experiment, zjistil jsem, že tenhle koncept není úplně reálný, takže mne to odtáhlo k jiným projektům. Vrátil jsem se k tomu však skrz spolupráci se Zarielem, takže se ještě uvidí, jak se to vyvrbí. Je tu jistá šance, že z toho nakonec bude nějaká šílená kniha s příběhy uvnitř jiných příběhů, ale nejspíš z toho vyleze pár povídek nebo brožur.

Před třemi lety spatřila světlo světa vaše doposud poslední románová věc, Escape from the Hell! (Uteč! Z pekla!), která se odehrává v poněkud jiném New Yorku, než jaký známe. Jaká je čtveřice hrdinů, kteří se snaží utéci ze společného Pekla? Jsou nějak podobní těm, které známe z Knihy všech Hodin?

Je to nájemný vrah, lehká holka, tulák a teplouš – Seven, Belle, Eli and Matthew. Možná mají nějaká vzdálená spojení s hrdiny Pergamentu a Atramentu, Seven je chladnokrevný mamrd jako Joey, Matthew je mladý gay, který je od první strany tuhý, ne nepodobně jako Thomas. Dál do hloubky to ale určitě nejde. Tam, kde se Joey stává obětí svého fatalismu, je Seven přímočarý, cílevědomý a silný. A Matthew má do přelétavé nadržené víly jako Puck daleko; je to obyčejný farmářský synek ze Středozápadu, ten typ, co říká do prkenný vohrady místo do prdele. Fakt jsou to hrdinové béčkového filmu, které normálně uvidíte v krváku o zombiích nebo v akčňárně o prolomení digitální pevnosti, jak se hádají, jak se doprdele dostanou z těchhle sraček, a jak zjišťují, že odpověď obsahuje zkurveně velkou dávku nábojů.

Escape from Hell! není založen na dílech známých spisovatelů jako jisté části Knihy všech Hodin. Původní nápad pochází odjinud, že? Jak vás vůbec napadla základní myšlenka tohoto relativně nového románu?

Jedna z mých nejlepších kamarádek, Mags, pracuje v televizi a je totální kinomaniak. Kdykoliv se sejdeme na pivě, mluvíme o filmech – co je cool, co ne, co by byl náš vysněný projekt, kdybych já psal scénář a ona režírovala. Může to být totální kravina jako můj nápad Kam se andělé neodvažují, akční film ve stylu Kam orli nelétají (Where Eagles Dare), ale s postavami typu Richarda Burtona a Clinta Eastwooda jako anděly, kteří zničí Sodomu místo nacistické základny. Název Escape from Hell! jsem navrhl asi v takovém rozpoložení – jako raný kus Johna Carpentera. Jestli jsem si s tím nápadem pohrával ještě předtím, si nevzpomínám – je to už docela dávno a měl jsem tehdy dost upito – ale hrdinové té knihy se jednoduše dopsali na svá místa… homosexuál, sebevrah a cizoložnice jako tři hříšníci, kteří byli zatraceni jako klasické nehodné duše v rámci křesťanských dogmat, a vražedník, který to všechno posune o rovinu výš a donutí čtenáře soucítit s někým, kdo si to „opravdu zaslouží“. Tedy pokud děláte omezené morální úsudky…

Strávili jsme tehdy s Megs pohodový večer, protřepávali jsme, jak by takový film vypadal, jak by se postavy musely vyvíjet, aby z toho byl pořádný kus pro Hollywood. Pamatuji si, jak jsem trval na tom, že jeden nápad je moc povrchní, druhý zase schematický, přijímaje, že pravidla takových příběhů vyžadují, aby jeden charakter zemřel, ale striktně odmítaje přijmout, že by všichni mohli zemřít bez zbytečných cirátů: žádný heroický skon černochů, aby běloši mohli žít, žádní tragicky umírající homosexuálové, to by byla škoda. Přes to nejede vlak. Těžko říct jak, vylezla z toho zápletka, která se mi docela líbila, v neposlední řadě kvůli tomu, že to přímo volá po dvou úplně stejně akčních pokračováních Assault! On Heaven! (Útok! Na nebesa!) a Battle! For the Planet! Of the Dead! (Bitva! O planetu! Mrtvých!). (Jo, ty vykřičníky jsou tam navíc. Jestli to není jako Kam se andělé neodvažují, alespoň se to tomu dost blíží.)

Takže potom jsem odešel a všechno si zapsal, stále jako námět pro film, který želbohu neměl šanci na výrobu. Ale po pár dnech jsem mluvil s agentem na téma samostatné novely pro Monkeybrain Books a po špatném začátku s jiným nápadem mi došlo, že tohle by mohlo být přesně to, co chtěli. Byli z toho nadšení.

V loňském roce byla vaše divadelní hra Nowhere Town odehrána univerzitním sborem v Chicagu. Zajel jste se na to podívat? Jaké to bylo vidět váš text zahraný herci? Dokázal byste si tak představit i nějakou svou povídku či novelu – zdramatizovanou, zfilmovanou?

Byl jsem se na představení podívat v Chicagu vloni v červnu a bylo to prostě úžasné. Nowhere Town není jen hra, je to přímo muzikál (trochu punk-rock, trochu Broadway), takže jsem si mohl poslechnout všechny písničky, které do té doby byly jen poskládanými nahrávkami na GarageBandu, duety, kde oba hlasy dosud nikdy nezpívaly najednou.

Fakt, že to celé vzešlo z těchhle mp3 modelů z toho z velké části dělá něco opravdu nádherného. Nejsem skladatel. Neumím hrát na hudební nástroj. Jen stěží dokážu udržet tón. Paradoxně to už tak vypadá, že mám docela dobrou zvukovou představivost, takže jsem si dokázal naprosto přesně představit, jak by ty písně měly znít, včetně vzájemně se překrývajících hlasů zpěváků. Ale postrádal jsem jakékoli schopnosti dostat to k jinému člověku. Pak jsem ale objevil, že když si budu hrát s GarageBandem dost dlouho, stříhat a vrstvit track po tracku, dostanu ve skutečnosti instrumentálky k většině výstupů. To je všechno, na čem lidi z Chicaga začínali.

Takhle to odstartovalo. Žádné vokály. Žádný notový záznam. Jenom slova a tyhle instrumentální mptrojky, které jsem pověsil na svůj blog, kde je Beth s Benem našli. I přesto do toho šli. Podařilo se mi znásilnit některé své přátele, kteří nějaký hudební talent měli, aby mi pomohli dostat na papír zpěv tak, jak jsem si ho představoval, ale i když jsme něco takového měli, nikdy nešlo o klasickou partituru. Hudební režisér prostě musel vzít všechno, co jsem mu mohl poskytnout, a udělat z toho něco, co se dalo odzpívat a odehrát. Takže to bylo fakt maso.

A oni to dokázali. Udělali z toho normální skript a produkce z toho udělala věc, které mne odstřelila svou profesionalitou. Kostýmy, atmosféra, světla – bylo to něco úplně jiného, než v co jsem mohl doufat. Dostali mne, mluveným slovem i písněmi. Kapela skórovala. Zhlédl jsem tři ze čtyř představení a poslední večer se všechno sešlo a byla z toho bomba. Opravdu nemohu zprostředkovat ten pocit, když jsem viděl ten šílený projekt na vlastní oči skutečně v akci. Bylo to přesně, jak jsem si to představoval? Ne, samozřejmě že ne, ale to je to, co dělá takové věci živoucí. Přidali vychytávky, které mě nikdy nenapadly, udělali z toho ještě něco víc. Když vyjde knížka nebo povídka, je to hukot, ale tohle bylo něco plně jiného, protože jsem měl možnost vidět své vlastní dílo zcela čerstvé, v cizích ústech. Bylo to neuvěřitelné.

V souvislosti s ostatními dramaty jsem už zmínil středoškolský filmový scénář, z něhož se snažím udělat grafickou novelu. Bylo by skvělé vidět Escape from Hell! jako skutečný film, už jenom kvůli tomu, že to tak bylo původně plánováno. Ksakru, dokonce i vím, že bych chtěl pro role Sevena a Eli Samuela L. Jacksona a Lawrence Fishburne. Nikdy spolu nehráli, jak by to tedy mohlo vypadat? Bylo by to jako Al Pacino a De Niro v Nelítostném souboji (Heat), dva titáni, co se vzájemně doplňují.

Před časem jste se chtěl vrhnout do románového zpracování sumerského příběhu o Gilgamešovi. Stále na něm pracujete? Nebo se teď věnujete něčemu úplně jinému?

Kniha o Gilgamešovi je teď na vedlejší koleji. Stále jsem ji neopustil, ale potřeboval jsem ji nechat trochu podusit a odležet. Takže mezitím pracuji na Assault! On Heaven! a věcech, o kterých už jsem se dneska zmiňoval. Jak jste asi zjistili z mých řečí o gay muzikálech ze střední, moje múza je tak trochu… výstřední a vrtkavá. Vážně, zadejte si do YouTube „Sodomite hal Duncan“ a objevíte „The Ballad of Matelotage and Mutiny“, dvacetiminutovou kreslenou sekvenci (rozdělenou na dvě části), podkreslenou dvaačtyřicetiveršovou odrhovačkou, kterou jsem napsal o homosexuálních pirátských bozích Lásky a Smrti. Nekecám.

Mohl byste čtenářům v několika málo větách přiblížit příběh povídky Voda Styxu a dětský hrneček, která u nás právě vychází?

Hlavní hrdina je „na čapí pochůzce“. To znamená, že jeho prací je sbírat duše nepokřtěných dětí od Anděla smrti a převážet je do podsvětí. Nebudu prozrazovat víc, jen to, že mi to umožnilo propašovat dovnitř příběhu nestoudný odkaz na klasický film ze sedmdesátých let, Vlk samotář a mládě 2: Řeka smrti (Babycart at the River Styx). A proč ne?

A konečně, chtěl byste něco vzkázat svým českým čtenářům?

Znáte PUB, tu hospodu v Plzni, kde si točíte své vlastní pivo a přitom se vám měří jeho objem? Takže můžete soupeřit se svými kamarády navzájem a zároveň jako skupina proti ostatním stolům? To je tak kurva nebezpečné pro Skota.

Ale jsem všema deseti pro odvetu.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..