4 fotky 
Eva Kantůrková je česká prozaička, autorka psychologických próz i scenáristka. Byla mluvčí Charty 77. Kvůli svým knihám a protiprávnímu chování byla obviněna z podvracení republiky a uvězněna.
Eva Kantůrková na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě v roce 2010 Zdroj: wikipedia.org
Eva Kantůrková se narodila 11. května 1930 v Praze jako Eva Sílová. Její otec pracoval jako komunistický novinář a matka jako spisovatelka. Kantůrková byla dvakrát vdaná. První manžel, Jan Štern, se živil jako básník a publicista. Podruhé se vdala za Jiřího Kantůrka, novináře a televizního publicistu.
Ze studentky FF UK spisovatelka
Kantůrková maturovala na dělnické přípravce (1951). Vystudovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity. Mezi lety 1949 až 1950 byla redaktorkou Mladé fronty. Dále pracovala jako tajemnice Československého svazu mládeže na Strojní fakultě ČVUT a poté v Československém ústředí knižní kultury. Od roku 1967 se stala spisovatelkou z povolání.
Kantůrková vystudovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity Zdroj: wikipedia.org, Foto: Daniel Baránek
V průběhu devadesátých let i po roce 2000 zastávala řadu veřejných funkcí (předsedkyně Obce spisovatelů, členka Rady pro televizní a rozhlasové vysílání aj.).
Literární začátky
První literární pokusy Kantůrková publikovala v časopisech Směna, Plamen, Kulturní tvorba aj. Od sedmdesátých let a dále v osmdesátých letech vycházely její fejetony a eseje v samizdatových edicích (Kritický sborník, Obsah) a v exilových periodicích (Listy, Svědectví, Obrys, Rozmluvy). Od roku 1989 spolupracovala s Tvarem, Literárními novinami i Novými knihami.
Za historickou studii Jan Hus získala Kantůrková Cenu Jana Palacha
V samizdatových edicích Petlice, Kvart, Edice Expedice vydala také drama Člověk v závěsu (1977), Sen o zlu (1977), Fejetony 1976 – 1980, Dvanáct rozhovorů (1980, též Sešly jsme se v této knize, Kolín nad Rýnem, 1980, Praha 1991) a řadu dalších próz.
Tvorba jako nástroj vzdoru
Již od začátku své literární činnosti se Kantůrková snažila vyrovnat s politickým režimem a vývojem společnosti zachycením lidských osudů. Společenský román Smuteční slavnost (1967) upravila scenáristicky také pro film. Premiéra se však mohla konat až po dvaceti letech (1990).
Román Smuteční slavnost vypráví o dvou pohřbech (okresního tajemníka a sedláka, který byl zbaven majetku) Zdroj: sxc.hu
Kniha zobrazuje rozčarování z důsledků kolektivizace (proces přeměny soukromého zemědělství na kolektivní). Román vypráví o dvou pohřbech (okresního tajemníka a sedláka, který byl zbaven majetku) a skrze postoje obyvatel k těmto pohřbům Kantůrková vyjádřila vztah k soudobé politice.
Čtěte také: Nahlédnutí do života Barbory Nesvadbové
Psychologické novely Pozůstalost pana Ábela (1970 zakázáno, Kolín n. r. 1972, Praha 1990) a Nulový bod (1970) byly zničeny už v nákladu. Román Pán věže (napsáno 1979, vydáno 1992), vypráví o spisovateli, jenž se rozešel s komunistickou ideologií. Inspirací k tomuto dílu se Kantůrkové stal příběh Ježíše Krista.
Kantůrková jako mluvčí Charty 77
V roce 1985 se Kantůrková stala mluvčí Charty 77. V jejím duchu zdůrazňovala ve své tvorbě význam svobody člověka. V díle Jan Hus (1991) se snažila najít jakousi analogii k normalizační současnosti. Za tuto knihu získala Cenu Jana Palacha (1989).
Pobyt ve vězení
Po vydání knižních rozhovorů s disidentkami Sešly jsme se v této knize a po zadržení kamionu se zakázanou literaturou v roce 1981 byla Kantůrková obviněna z podvracení republiky a zatčena. V březnu 1982 byla propuštěna bez soudu, ale trestní stíhání trvalo až do roku 1989.
Přítelkyně z domu smutku
Právě díky pobytu ve vězení vzniklo nejznámější dílo Evy Kantůrkové s názvem Přítelkyně z domu smutku (Kolín nad Rýnem 1984, Praha 1992). Kniha je inspirována osobní zkušeností Kantůrkové. Popisuje své zážitky z pobytu v ruzyňské věznici. Nesoustředí se však na sebe, ale na své spoluvězeňkyně. Vykresluje jejich pohnuté osudy a snaží se zachytit a pochopit jejich charakter a chování.
Nevybrala jsem si, s kým budu namačkána na pár metrech za dveřmi bez kliky, v místnosti, kde se jí, spí a vyměšuje, kde je zima, kde není pořádně co dýchat, kde je šero ve dne a rozsvíceno v noci, kde není kam uniknout před pohledem špehýrkou ani před očima spolunocležnic, kde neutečete před cizím smradem, řečí, slzami, křikem, nevychovaností, neurotismem a kde jste k tomu všemu navíc předmětem nenávistného a nespravedlivého stíhání.
(KANTŮRKOVÁ, Eva: Přítelkyně z domu smutku. Praha: Československý spisovatel, 1993.)
Za toto dílo získala Kantůrková Cenu Toma Stopparda (1984). Podle knihy vznikl i stejnojmenný čtyřdílný seriál v hlavních rolích s Ivanou Chýlkovou, Jiřinou Bohdalovou a Helenou Růžičkovou, ke kterému napsala scénář sama Kantůrková.
Autorka také napsala mnoho esejí, ve kterých prezentovala své názory na současný politický stav a jeho vývoj.
Zlomový rok 1989
Po pádu komunistického režimu mohla Kantůrková konečně oficiálně vydávat své knihy. Mezi lety 1990 a 1992 byla poslankyní ČNR (České národní rady) a členkou jejího předsednictva. Dále v letech 1994 až 1996 a 2005 až 2007 se stala předsedkyní Obce spisovatelů. V letech 1998 až 2000 působila jako ředitelka Odboru literatury a knihoven Ministerstva kultury České republiky.
Od roku 2003 je členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V roce 2006 byla jmenována prezidentkou nově založené Akademie literatury české. V roce 2008 získala Eva Kantůrková Cenu Ladislava Fukse za své celoživotní dílo.
Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
