Žádná nudná fakta. Co možná nevíte o životě našich předků?

OBR: Co možná nevíte o životě našich předků

!Ukázka z knihy!Co možná nevíte o životě našich předků, to je název nové knihy, která rozhodně není plná nudných faktů a strohých líčení historických událostí. Stanislava Jarolímková se zaměřuje na každodenní život našich slovanských předků. Proč lidé běhali s keserem? Dokdy si všichni navzájem tykali? Jak vypadala trdlice?

OBR: Co možná nevíte o životě našich předků
Co možná nevíte o životě našich předků? Zdroj: Nakladatelství Motto

CELEJ TEJDEN ZA TÍM PLOUHEM TLAPAT MUSÍM

Nejen zemědělství našich předků

Kdepak holubičí povahy

Procházku českou historií začneme na konci starověku, ve 4. století n. l., kdy jako by někdo zamíchal obyvatele hustě zalesněné Evropy obrovskou vařečkou, a ti se dali do pohybu.

Slované si nazuli pomyslné toulavé boty koncem 5. století n. l., kdy ze své domoviny, nacházející se v místech dnešní západní Ukrajiny a východního Polska, zamířili do různých světových stran.

Našimi předky se stali ti Slované, kteří se vydali z původní domoviny na západ. Měli prý světlé až mírně narudlé vlasy, vysokou postavu a bílou pleť, kterou jim někdy zdobily pihy, a bylo jich prý možná 30 000, možná 50 000. První dorazili na jižní Moravu počátkem 6. století n. l. (zatímco další skupina se tam objevila v druhé polovině téhož století) a z Moravy přišli do Čech ve 40. letech 6. století. Podle legendy je sem přivedl praotec Čech, který vystoupil na horu Říp, rozhlédl se a spokojeně prohlásil, že to je ta vytoužená země oplývající mlékem a strdím, a oni ji proto mohou nadále považovat za svůj domov.

OBR: Co možná nevíte o životě našich předkůVe skutečnosti zlákala naše slovanské předky území kolem jihomoravských řek a české Podřipsko a levé dolní Povltaví, kde všudypřítomný prales vykáceli 5 000 let př. n. l. neznámí zemědělci.

Roli sehrálo i to, že zde žilo jen nevelké množství Germánů. I když bývalo zvykem, že nově příchozí pobili každého, koho na vyhlédnutém území zahlédli, Slované to neudělali. Naopak – uzavírali s Germány sňatky a učili se od nich mnoha řemeslným dovednostem.

Kvůli tomu se Slovanům začalo říkat holubičí povahy, čímž většinou rozumíme lidi mírumilovné, přátelské. Jenže toto tvrzení má háček: zaprvé někteří chovatelé tvrdí, že holubi jsou ti nejméně snášenliví opeřenci, a za druhé naši předkové nebyli žádní útlocitní dobráci, kteří by na sobě nechávali štípat dříví. Uměli bojovat a museli to umět, protože jinak by nepřežili a my bychom tu nebyli.

Čtěte také: Sexuální svoboda, feminismus či rozvod. Jsou velké milostné příběhy mrtvé?

Pokud vás napadlo, jak si takové množství lidí mohlo jen tak vyšlápnout do Evropy a obsadit nějaké území, vězte, že tehdy to šlo, jelikož neexistovaly hranice ani státy, jak je známe dnes.

Navíc novou domovinu nehledali pouze Slované, takže se jednalo o jakási všeobecná škatulata hejbejte se. Začali s tím ve 4. století n. l. asijští Hunové a severoevropští Germáni, které následovaly další skupiny lidí. Historici říkají tomuto období trvajícímu do 9. století „stěhování národů“ a všichni se při něm snažili dostat z chladnějšího severu na teplejší jih.

Dobytek, koně, včelky a spol.

Slované usazení na našem území se zpočátku živili především jako lovci a pastevci. Lovili malá i velká zvířata, např. medvědy, ptáky, ryby, zajíce, vlky, jeleny apod., a používali kromě sítí a lapacích jam především oštěpy.

Je pravděpodobné, že v zimě při lovu používali až do 11. století kostěné brusle z holenních kostí např. koní či vepřů, dlouhých něco přes 20 centimetrů. Jednu má ve svých sbírkách i pražské Národní muzeum. Kosti byly vyhlazené a provrtané tak, aby jimi bylo možno provléknout řemínky, jimiž si je bruslař přivázal k botám.

Stanislava Jarolímková je novinářka a spisovatelka. Vyhledává méně známé zajímavosti z řady oborů – od medicíny a techniky přes flóru a faunu až po historii. Knihy píše od roku 1999, zatím jich napsala 17. Pro nakladatelství Motto napsala Co encyklopedie tají, tři díly Co v průvodcích nebývá, dva díly Co v průvodcích o Praze nebývá, dva díly Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte.

Zatímco původně byl lov jedním ze způsobů získávání potravy, později se změnil především v zábavu, jíž holdovali urození jedinci.

Chovu hospodářských zvířat se naši předkové věnovali již ve své pravlasti. Na Moravu a do Čech si s sebou přivedli především ovce, kozy a prasata, k nimž později přibyl kromě drůbeže skot a koně; rasa ovcí, které se u nás dařilo, však neměla poměrně dlouho příliš kvalitní vlnu.

OBR: Co možná nevíte o životě našich předkůPostupně vznikali velkochovatelé; například koncem 11. století měla vyšehradská kapitula na svém více než stu poplužních dvorů celkem 400 kusů krav, 110 prasnic, 900 prasat, 700–900 kusů mladého dobytka, 2 200 selat a 3 750 kuřat. Ve stejné době vlastnil klášter v Hradisku u Olomouce stovku prasat a dvě stovky ovcí.

Zpočátku byl dobytek menší, než je dnes, takže dával také méně mléka. Vepři mívali sice původně delší nohy, ale nižší váhu než ti dnešní, takže poskytovali méně masa a tuku; navíc bývali tmaví a mívali kly.

Protože v 10. až 13. století u nás panovalo deštivé, leč teplé počasí, pobývala zvířata na pastvinách i přes zimu; přestože v chladnějších částech roku byla zaháněna na chráněnější pastviny, některé jejich kosterní pozůstatky prokázaly stopy po onemocnění z nachlazení.

Jelikož tehdejší dobytek ještě nebyl úplně domestikován, nebylo nutno ho na pastvinách hlídat, protože se prý dokázal sám ochránit před vlky a medvědy.

Převzato z knihy Stanislavy Jarolímkové: Co možná nevíte o životě našich předků. Vydalo nakladatelství Motto, 2013.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Buďte první, kdo okomentuje tento článek!

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*