Chci vydat knížku erotických povídek a kreseb, říká Vladivojna La Chia

Koncerty, výstavy, autorská čtení, tvorba hudby pro divadlo i filmy. To vše zvládá původem ostravská umělkyně Vladivojna La Chia. Co všechno stihla v roce 2013 a jaké má plány letos?

Tvůj nejnovější počin je scénická hudba pro divadlo Rokoko, která zazněla poprvé v červnu na premiéře komorního dramatu Molly Sweeney, a pak v listopadu na premiéře A voda stoupá. Nyní vychází i na albu Musica Scenica vol. 1. Co na něm najdeme?

No, hudbu, která v těch představeních je v nezkrácených verzích. Tím, že se v obou představeních hodně mluví, tak si aspoň na cédéčku mohou lidé tu hudbu vychutnat. Navíc to album, myslím si, funguje dobře samo o sobě. Jsou tam kompozice, které jsou na pomezí opery, no opery s nadsázkou, vážné hudby ale i lehké psychadelie. Je to ale spíš deska pro hudební fajnešmejkry a dobrodruhy.

Musica Scenica vol. 1. vyšlo v prosinci, a to v limitované edici. Kolik tato edice čítá kusů? A proč budeš desku prodávat jen na svých koncertech?

Limitovaná edice je to proto, že každá deska se vyrábí ručně, myslím tím obal. Každá deska je mnou pomalovaný originál, ale určitě bude v prodeji i v některých vybraných obchodech a třeba také v divadlech ABC a Rokoko. Digitálně se dá koupit třeba na clickmusic.cz.

Kdo je Vladivojna La Chia?

• Své jméno dostala po svém otci Vladivojovi.
• Poprvé veřejně vystoupila ve 12 letech v dětském sboru ostravské punkové skupiny Buřinky II, který se jmenoval Vagínka Studénka.
• V šestnácti letech (v roce 2000) vydala své první EP Ruská Zima s dívčí beatovou skupinou Kočičíčíči. Po roce tuto skupinu opustila a koncem roku 2002 stála u zrodu kapely Banana.
• Úspěchy slavila už kdysi v Polsku, když se před třemi lety objevila v hitparádě Nezawisla Lista Przebojuw rádia Krakow na vedoucí pozici písnička La Rezistence.
• S Bananou v roce 2007 předskakovala na koncertu Marilyna Mansona (po tomto koncertu prý v zákulisí tleskali i členové Mansonova týmu s tím, že Banana je zatím nejlepší kapela, co jim v Evropě předskakovala) a Scorpions.
• Sólové album Tajemství Lotopu z roku 2009 se stalo albem měsíce v kultovním berlínském obchodě hudby Dussman.

Veškerou hudbu jsi komponovala a točila sama ve svém studiu, jen violoncello ti nahrála spoluhráčka z kapely Terezie Kovalová a saxofón k písni Molly Sweeney Marcela Kučová. Proč jsi nezapojila více lidí? V rozhovoru z roku 2009 jsi mi řekla, že práci v týmu máš ráda…

Ano, práci v týmu mám moc ráda. Naopak si myslím, že spolupráce s lidmi je strašně důležitá. Týmem myslím třeba i režiséra, scénáristu, choreografa, muzikanty, apod.

Mám kolem sebe docela dost vynikajících muzikantů, a když je třeba zahrát něco, co sama nezvládnu, tak se na ně vždy ráda obracím, ale prostě fakt je, že kdybych nebyla schopná si většinu věcí nahrát sama, tak bych se hudbou prostě živit nemohla. Přecejen zaplatit živý orchestr v dnešní době může jen málokdo, kór v divadlech. Čím je dnes člověk samostatnější, tím větší šanci má, že bude mít o práci postaráno.

Jsi docela slušný hudební chameleon. Na co všechno vlastně umíš hrát?

No, jsem hudební samouk. Na koncertech se doprovázím na kytaru a na basu, ale ve studiu hojně používám i klávesy. Baví mě hodně i bicí, ale těm jsem se bohužel věnovala jen nepatrně.

Existuje nějaký nástroj, na který se chceš ještě naučit?

Nemám ambice hrát na spoustu nástrojů ani v nějakém extra vynikat. Můj přirozený nástroj je hlas a to ostatní vnímám spíše doplňkově, ale rozhodla jsem se do svých recitálů začlenit i akordeon, takže teď flirtuju s akordeonem.

Mám ve svém studiu i staré harmonium po Petru Mukovi ( před ním patřilo Luboši Fišerovi), a přesto, že si na něm občas ujedu, chovám k němu i velký respekt.

Když mluvíme o té scénické hudbě, stojíš i za hudbou pro Hřebejkův film Nevinnost (2011), za kterou jsi byla nominována na Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Byl to první počin v tomto směru a hned úspěch. Vlastně i úspěch, díky němuž tě oslovil Ondřej Zajíc ohledně hudby pro divadlo. Prozraď ale, spolupracuješ na dalších filmových projektech?

Teď skládám hudbu pro seriál v produkci HBO, který zase režíruje Honza Hřebejk. Bude tam hodně muziky, je to vlastně velký filmový projekt, protože přístup všech je naprosto stejný, jen práce je daleko víc. Skládám tam všechno, od titulky, podkresů, jinglů, písní až po podklady pro karaoke.

Můžeš nastínit, o čem seriál bude?

Ten seriál bude o vztazích, natáčel se hodně poctivě, takže si myslím, že to bude jeden z těch lepších seriálů u nás. Hrajou tam skvělí herci a myslím, že zatím jsou všichni hodně nadšení.

Jak vzniká tvoje hudba pro film nebo seriál? Musíš to nejprve vidět nebo do ruky dostaneš scénář?

Vždycky dostanu scénář, ale je důležité i vidět jednotlivé scény. Hudbu skládám od první klapky a vlastně často je má hudba inspirací pro střih. Pracujeme všichni souběžně.

Aby toho nebylo málo, objíždíš knihovny, nejrůznější divadélka, kluby a kavárny, kde divákům představuješ autorská čtení vlastních povídek, tzv. Vladibajek, které jsi vydala k předposlednímu albu Bohémy. Doprovázíš se přitom na elektrickou basu a akustickou kytaru… Kdy se rozhoduješ, co zůstane jen v psané podobě a o tom, co bude i zhudebněno?

Vladibajky nezhudebňuju, ty pouze čtu, ale mezi čtením i hodně hraju svoje písničky ze všech alb. Hraju je buď komorně s basou nebo kytarou nebo používám počítač s podklady, které jsem si vytvořila, aby byl program co nejpestřejší. Je to hodně jiné.

Jezdím takhle vlastně teprve rok, před tím jsem hrála výhradně jen se svou skupinou, ale okolnosti byly mnohdy tak těžké, že jsem se rozhodla jít s kůží na trh i úplně sama.

Jak to myslíš, že okolnosti byly těžké?

Mám kapelu složenou ze skvělých a zkušených muzikantů, část žije v Ostravě, část v Praze a uživit tenhle akustický kolos není jednoduché. Nechci, aby moje kapela hrála za náklady. Ti lidé si to nezaslouží, je to velká dřina, která stojí všechny hrozně moc času a energie, ale samozřejmě je třeba hrát, takže spoustu míst zkrátka objíždím sama. Často i riskuju, ale je to můj život.

Vybrala jsem si tuhle cestu dobrovolně. Takže kde jsou takové podmínky, že mohu vzít celou kapelu, tak to samozřejmě vždy upřednostňuji.

Za připomenutí jistě stojí i to, že jsi vystudovaná výtvarnice a zdárně kreslíš a maluješ, svá díla vystavuješ. Kam se mohou naši čtenáři na tvá dílka zajít podívat?

Během svých recitálů vystavuji i své akvarely, takže vlastně na mých recitálech. Letos jsem žádnou dlouhodobější výstavu neplánovala. V roce 2013 jsem měla tři. Letos plánuji vydat knížku erotických povídek a kreseb, takže pak nějakou výstavku udělám.

Neřekl ti už někdy někdo, že jsi workoholička? Přecejen je těch aktivit okolo tvé osoby v poslední době opravdu hodně; taky máš svůj pořad na Českém rozhlase a není to dlouho, kdy ti vyšlo album Šraf…

No, workholik je pro mne nemocný člověk a já snad workholik nejsem. Já jenom miluju tvorbu a kreativitu a je proto pro mne naprosto přirozené hodně skládat a psát a jezdit a hrát a malovat.

Užívám si to, je to můj život. Já workholiky ráda nemám, umí být hrozně nudní a zahledění do sebe.

Ještě během zimy se chystáš na pár koncertů v Kalifornii. Není to poprvé, co jedeš kvůli hudbě do USA, proč zrovna tam? A jaká máš od miniturné očekávání tentokrát?

Nemám žádné očekávání, jezdím každý rok za rodinou do San Diega, kde máme takového rodinného přítele, a tak se to tentokrát spojí, a když bůh dá, pojedu s jednou zpěvačkou po místech, na kterých ona vystupuje.

Bude to takový dobrodružný výlet.

Doufám, že zas někde ve sprše nepotkám tlustou chlupatou černošku, co mě bude chtít zabít.

Na co se můžeme těšit, až se vrátíš?

Až se vrátím, budu pracovat na hudbě k představení Vlkodlak, které bude opravdu hodně. Už na ní vlastně souběžně se seriálem pracuju, ale také píšu nové bajky a jak už jsem říkala, i ty erotické povídky, které plánuji vydat s mnoha ilustracemi a knižním soundtrackem.

V červnu vyjde další Musica Scenica, pak na podzim celé nové album s písničkama, které budou v tom seriálu. No… kdyby bylo na mně, vydám pět desek, ale kdo by se tím chtěl prokousávat, že?