Česká literární kritika. Cílem není jen odsuzovat, ale i napravovat

FOTO: Podpis F. X. Šaldy
Svou příslušnost ke Komitétu pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi ztvrdil svým podpisem i F. X. Šalda, Foto: commons.wikimedia.org

Snaha o nápravu a zlepšení. Cílem literární kritiky není jen odsuzovat, nýbrž také pomoct čtenářům orientovat se v rozmanitém knižním trhu. Jak je na tom česká literární kritika a jak se postupem času vyvíjela? Více se dočtete v článku na TOPZINE.cz.

FOTO: Podpis F. X. Šaldy
Česká literární kritika. Cílem není jen odsuzovat, ale i napravovat. Zdroj: wikimedia.org

Slovo kritika pochází z řeckého slova krinein, což znamená posuzovat či hodnotit. Kritikou rozumíme uměleckou i odbornou činnost, která by měla být nestranná, věcná a konstruktivní. Hlavním cílem je snaha o nápravu a zlepšení. Smyslem umělecké kritiky je analyzovat, posoudit a zhodnotit dílo. Literární kritika by měla čtenářstvu pomáhat orientovat se na rozmanitém knižním trhu.

Správný kritik by měl vycházet z poznatků literární vědy a estetiky. Přestože by se měl snažit být objektivní, uplatňuje se zde vysoká míra subjektivity. Na rozdíl od literárního vědce nevolí pouze odborné, ale i umělecké a expresivní výrazy.

Kritiku můžeme rozdělit do několika druhů. Takzvaná normativní kritika vchází ze závazné normy a stanovené hodnot, kterými poměřuje hodnotu díla. Impresionistická kritika je opak normativní, neboť se opírá o kritikův prožitek a osobní dojmy. Jejím představitelem byl například Jiří Karásek nebo F. X. Šalda. Marxistická kritika byla nástrojem politické propagandy. U nás byl hlavním představitelem Ladislav Štoll.

Rozvoj kritiky v národním obrození

Kritika se objevuje už od dob antiky, a to v podobě polemik, jarmarečních písní, pamfletů, parodií či satirických básní, ve kterých byl patrný kritický záměr. Začala se plně rozvíjet zejména v 19. století. V období českého národního obrození nebyla zcela ujasněna kritická měřítka vůči dílům. Důraz byl v té době kladený zejména na vlastenecké myšlení a didaktické snahy.

Například Václav Matěj Kramerius kritizoval jarmareční písně, které podle něj postrádaly vzdělávací charakter. Oblíbena byla v té době kritika psaná formou beletrie. František Ladislav Čelakovský se v díle Literatura krkonošská stylizoval do mecenáše české literatury Marciána Hromotluka Kanárovice a kritizoval plagiátorství. Například Josef Kajetán Tyl v díle Rozervanec (1840) polemizoval s Máchou a jeho dílem. Tyl kritizoval Máchovu proměnlivou povahu a „rozervanectví“.

FOTO: Kniha o Máchově Máji
Máchův Máj byl častým terčem obrozenecké kritiky. Zdroj: nakladatelství Academia

František Palacký byl průkopníkem estetického myšlení v české literatuře díky svým dílům O krásovědě (1827) a O krásocitu (1828). Významnou postavou byl také Josef Krasoslav Chmelenský, který se v díle Slovo o kritice (1837) snažil pozvednutí kritiky na vyšší úroveň.

Ve 40. letech byl častým cílem kritiky Máchův Máj. Jedním z mála, kdo Máj ohodnotil kladně byl spisovatel Karel Sabina, který vyzdvihoval autentičnost a originalitu díla.

Karel Havlíček Borovský v díle Kapitoly o kritice uvedl, že každý kritický soud by měl být řádně zdůvodněný. Kritika by podle něj měla být kladná i záporná. Ve druhé polovině 19. století se začala častěji objevovat na stránkách novin a časopisů, jakými byly například Národní listy, Osvěta, Lumír, Naše doba, Květy nebo Moderní revue.

Významný kritik F. X. Šalda

V 90. letech byl významným kritikem František Xaver Šalda. V roce 1891 vydal povídku Analýza, ale v časopise Čas byl obviněn z plagiátorství.

FOTO: Čtení a zase čtení.
Čtení a zase čtení. Zdroj: Šárka Prágrová, TOPZINE.cz

Šalda se kritikům bránil svým esejem Syntetism v novém umění, což je považováno za jeho první kritické vystoupení. Šalda zde hájil originalitu své povídky a hájil se četbou světových děl, která se mu stala inspirací. Mezi jeho nejznámější soubory esejů patří Boje o zítřek (1895) a Duše a dílo (1913). V letech 1928-1937 byl vydáván Šaldův zápisník.

Mezi Šaldovy žáky patřil například Arne Novák, syn spisovatelky Terézy Novákové, který se pyšnil značným kulturním přehledem a výbornými analytickými schopnostmi. Jeho eseje se ocitají na pomezí beletrie a literární vědy. Roku 1910 poprvé vydal Stručné dějiny literatury české, které byly postupně rozšiřovány pod názvem Přehledné dějiny literatury české.

V oblasti kritiky působil také další Šaldův žák Václav Černý, který založil a řídil časopis Kritický měsíčník, vycházející v letech 1938 až 1942 a 1945 až 1944. Kritika se objevovala také na stránkách samizdatových a exilových časopisů – například Svědectví či Kritický sborník.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Simona Hencová
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura na TOPZINE.cz. Vystudovala Jazykovou a literární kulturu na UHK. Nyní studuje Kulturní dějiny na Univerzitě v Pardubicích. Mezi její záliby patří tanec a divadlo.

2 Comments on Česká literární kritika. Cílem není jen odsuzovat, ale i napravovat

  1. Oh, my sweet Fleurette……what a big surprise, to see me on your Blog ;)…….thank you solooo much!!!!!! And i loooooove your pictures full of romance…….everything looks like spring…….i enjoy it solooo much, because it s very cold here!!!!!Have a wonderful weekend, big Hugs, Jade and 1000 kisses from your friend Sheila

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*