Na začátku devadesátých let zahltil britská rádia nový úkaz ze zámoří, grunge. Zatímco v éteru hřímaly hlučné kytary, domácí produkce skomírala. Madchesterské hnutí bylo zpola pohřbené, mnoho známých kapel se odmlčelo a na anglické scéně lidově řečeno chcípl pes. Ne všichni se ovšem s tímto stavem věcí spokojili.
Oasis, Zdroj: myspace.com
Čím dál více hudebníků mělo pocit, že výkřiky ze Seattlu nemají v ostrovním království co říci. Že by raději hráli po svém a vybírali si témata, která jsou jim bližší. Zkrátka že britský rock potřebuje čerstvý vítr. A tak se v nezávislých hudebních kruzích zrodil britpop. Podobné tendence se objevovaly i v jiných kulturních odvětvích, celý tento fenomén spojený i s projevy vlastenectví dostal přezdívku Cool Britannia a spadá do období, kdy se Tony Blair stal premiérem. Politiku a sociologické sondy ale nechme protentokrát stranou.
Nechceme nic z dovozu
Mnozí z průkopníků nového ryze britského zvuku se obraceli do historie, jmenovitě ke skupinám ze šedesátých let – inspirací jim byli Beatles nebo třeba The Kinks a obecně takzvaná britská invaze. Naopak se vymezovali proti – lze-li to tak nazvat – invazi americké, totiž grungeové. Damon Albarn prohlásil, že „jestli punk se snažil zbavit hippies, my jsme tu od toho, abychom se zbavili grunge“.
Nebylo tomu tak, že by tento žánr beze zbytku odsuzovali. Například Noel Gallagher z Oasis prohlásil, že Kurt Cobain je jediný autor písní, kterého si za posledních deset let opravdu váží. Hlavní cíl nových ostrovních objevů ale spočíval v tom, přijít s něčím vlastním.
Zástupci britpopu se z velké části zviditelnili v londýnské čtvrti Camden, která se stala jakousi jejich hlavní baštou. Pocházela odtud i jedna z nejzásadnějších formací žánru, seskupená kolem Damona Albarna a Grahama Coxona, Blur. Největší nadšení sklidilo jejich album Parklife (1994); ryzí ukázka britpopu. Koncem devadesátých let se kapela posunula od žánru o něco dále, její zvuk získal tvrdší a hlučnější podobu. Později se úplně odmlčela a rozprchla; Albarn působí v Gorillaz a Coxon pokračuje sólově.
Nesmiřitelní bratři
Druhá kapela, která si může dělat nárok na titul britpopové jedničky, vznikla v Manchesteru a její jádro tvořili Liam a Noel Gallagherovi. Dostala jméno Oasis. Prorazili už debutovým albem Definitely Maybe (1994). Na rozdíl od většiny svých kolegů byli, ač stoprocentně britští, úspěšní i v zámoří. Přežili svůj žánr o mnoho let, ale poté, co se věčně rozhádaní bratři v roce 2009 definitivně rozkmotřili, se kapela bohužel rozpadla.
Blur ani Oasis jistě neměli zapotřebí žádných bulvárních senzací k tomu, aby se zviditelnili, k jejich slávě však přispěla i vleklá mediální přetahovaná. Obě kapely na sebe prostřednictvím tisku vytrvale a s vervou házely špínu po mnoho let. Začátkem nového tisíciletí už je to zřejmě přece jenom omrzelo, a tak oficiálně zakopali válečnou sekeru.
Pionýři a následovníci
Vraťme se ještě na moment ke kořenům. Těmi, kdo vlastně britpopovou vlnu odstartovali, byla kapela Suede s frontmanem Brettem Andersonem. Jejich debut Suede mizel z pultů neuvěřitelnou rychlostí a byli tou dobou považovaní za vůbec nejlepší novou britskou skupinu. Letos se dali po několikaleté pauze opět dohromady.
Další významnou skupinou byli Pulp ze Sheffieldu, jejichž zvuk kolísal na ostří mezi rockem a discem. Zásadní pro ně byly desky His’n’Hers a Different Class, ze které pochází hit Common People. Pulp už jsou rovněž minulostí, ale jejich zpěvák Jarvis Cocker je známý i díky svým sólovým projektům.
Stejně jako Madchester, i britpop dokázal protlačit neznámé kapely do popředí zájmu médií. Po roce 2000 sice skončil v propadlišti dějin, některé kapely se rozpadly, jiné opustily vyjeté koleje žánru a daly se jinou cestou. Patří ale ke kulturním úkazům, které daly světu spoustu skvělé hudby, a té zatím čas neublížil.
