V šedesátých letech vznikla v Británii řada kapel, které se brzy jaly kosit konkurenty ve světových hitparádách. Vysloužily si označení British Invasion. Kromě Beatles, Rolling Stones či The Who k nim patřili i The Kinks. Jaký byl jejich recept na úspěch?
The Kinks se dali dohromady v roce 1963 v Londýně okolo bratrů Raye a Davida Daviesových. Původně si říkali The Ravens a jejich začátky nebyly nikterak slibné. Teprve po roce existence zabodovali s písní You Really Got Me.
Úderná nahrávka měla i průkopnický potenciál. Dave Davies totiž ve studiu dělal pokusy na aparatuře a skladbu nahrál s reproduktorem propíchnutým pletací jehlicí. Postup to byl skutečně neotřelý a Davies se tímto zařadil mezi nejoriginálnější kytaristy své doby.
Módní oběti a transvestité
V následujících letech Kinks pouštěli do světa jeden hit za druhým a stali se jednou z anglických hudebních stálic. Ray Davies plně rozvíjel svůj talent a v textech komentoval všemožné dění ve swingujícím Londýně. Například v písni Dedicated Follower of Fashion si utahoval z mládeže zpitomělé módními trendy, v Sunny Afternoon zase zpíval o tom, že mu daňový výběrčí zabavil celý skrovný majeteček včetně jachty, jeho slečna mu dala vale a on tu zůstal sám sedět u piva v malebném slunečném odpoledni.
Později se Kinks pustili do ambicióznějších projektů. Šlo o pompézní koncepční alba jako Arthur (Or the Decline and Fall of the British Empire) či Lola Versus Powerman and the Moneygoround. Na druhé desce vystupují rozličné postavičky z oblasti hudebního průmyslu. Je na ně nahlíženo s humorem ne vždy zcela laskavým.
Titulní píseň Lola pojednává o mladíkovi, který se v baru zahleděl do dívky, načež shledal, že se jedná o transvestitu. Ačkoliv toto téma bývalo často tabu, píseň sklidila úspěch v Británii i za oceánem.
Za velkou louží
Kinks se touto dobou dost zaměřili na zámořský trh. V polovině šedesátých let přitom neměli na úspěch v USA příliš nadějné vyhlídky. Při jejich vystoupení v televizi se totiž strhla pěkná mela a pořadatelé britské výtržníky vykázali s důrazným doporučením, aby už se v Americe neukazovali. Počátkem nové dekády se ale mračna rozestoupila a Kinks mohli zahájit spanilou jízdu i na americkém kontinentě.
Po několika dalších tematických deskách je tento styl omrzel a další alba se nesla opět v podobném duchu jako na začátku. Kariéře kapely to vůbec neublížilo, dokonce se jim dařilo natolik, že si mohli dovolit otevřít nahrávací společnost Konk Records. Tou dobou se sice měnilo obsazení, neměnnými základy skupiny zůstala pouze dvojice bří Daviesových, na komerčním úspěchu to však stopy nezanechalo.
Renesanční Ray
Ray Davies kromě hudby počal pronikat na stříbrné plátno. Do světa filmu nakukoval již dříve, tentokrát se ovšem pustil přímo do režie. Jeho dílo Return To Waterloo dokazuje, že Davies nefušuje filmařům do řemesla jen tak z rozmaru. Naopak patří k těm šťastlivcům, kdož si mohou s přehledem dovolit sedět na dvou židlích.
Po celá osmdesátá léta se Kinks i nadále dařilo, v roce 1990 se dočkali prestižních fanfár při uvedení do rock’n’rollové síně slávy. Jejich příběh dospěl ke konci šest let poté, kdy se bratři rozhodli jít každý dál svou vlastní cestou. I tak si jejich třicetileté společné působení určitě zaslouží úctu.
Ohodnoťte tento článek:
