3 fotky 
Vydali jste se na Svět knihy, abyste si poslechli některou z osobností současné světové literatury, ale pak jste nemohli najít sál, v němž se čte? A když jste ho konečně našli, zanikal hlas autora v okolní vřavě? Václav Kovář má podobné zkušenosti.
Jeden ze sálů Světa knihy, kde probíhal doprovodný program, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
S očekáváním jsem v pátek odpoledne mířil na Svět knihy – program sliboval autorská čtení dvou velkých osobností současné světové poezie a prózy – jihokorejského básníka Ko Una a izraelského spisovatele Davida Grossmana. V prostorách výstaviště se tísnil stánek na stánku a hlava na hlavě. Pozornost těkala přehlceným prostorem a myšlenky zanikaly ve vlnách všeobecného hluku. U vstupu chybí orientační tabule, takže chvíli bloudím, než zjistím, na kterých scénách budou autoři číst.
Vyčerpávající čtení
Ani jeden z představovaných literátů nakonec má očekávání nezklamal. S podepsanými knihami si odnáším i jejich slova vrytá v mysli a vzpomínku na zvláštní melodii korejštiny a jidiš. Přesto způsob, jakým jsou tvůrci v rámci veletrhu prezentováni vyvolává pochybnosti, zdali má vůbec cenu pokoušet se intelektuálně náročnější pořady do jinak zcela komerčního programu zařazovat.
Veletržní vřava na Světě knihy, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Ko Un měl na prezentaci necelou hodinu, než jej cholerická pořadatelka s neustále vyzvánějícím telefonem vyštvala ze scény a odehnala k dalšímu ze stánků, kde musel pro změnu podepsat stohy knih. Diskuze s Davidem Grossmanem o knize Mít s kým běžet byla skvělá, ale hlas autora i moderátora znovu zanikal ve všeobecném šumu, který Ko Un předtím trefně přirovnal k hukotu mořského příboje. Jednotlivá pódia byla navíc umístěna velmi nešikovně naproti sobě, takže se celou dobu překřikovala. A to doslova – i přes pískající mikrofony slyším většinu času Grossmanova autorského čtení handrkování nakladatelů o digitalizaci knih.
Nelze se ubránit dojmu, že autoři jsou mezi vším zbožím tak trochu navíc. Jednoho z největších žijících básníků sledovala možná padesátka diváků, David Grossman sál sice zaplnil zcela, i tak se ale publikum muselo maximálně soustředit, aby zachytilo jeho slova.
Z výstaviště prchám po dvou hodinách vyčerpaný. Pořadatelé by se měli zamyslet nad tím, je-li skutečně třeba hnát své autory do vřavy veletrhu, nebo zda by bylo důstojnější prezentovat jejich myšlenky v prostoru, kde se divák může soustředit a jejich přítomnost a osobitý projev si v klidu vychutnat.
Pro Topzine.cz Václav Kovář
