Menu
TOPZINE.cz
Film & TV

Aki Kaurismäki s filmem Le Havre dorazili na LFŠ. A vyhořely Lidice

Eliška Nová

Eliška Nová

1. 8. 2011

V hlavních rolích Emir Kusturica, Billy Wilder, Aki Kaurismäki a Gustav Machatý. Kdo navštívil letošní Letní filmovou školu, jistě ví, o čem je řeč. Ale jistě také ví, že filmovka nabídla mnohem víc.

Aki Kaurismäki na Letní filmové škole. Zdroj: www.lfs.cz

Od soboty je oficiálně po všem. Ale poslední filmy 37. ročníku, který navštívilo něco málo přes 5700 lidí, se promítaly ještě v neděli. Jestliže byl program nabitý v první půli, rozhodně na tom ta druhá netratila. Ostatně kromě výše zmíněných vážených pánů si návštěvníci mohli vybírat v několika sekcích.

Na LFŠ dorazil i Emir Kusturica! Přečtěte si o něm a koncertu jeho kapely No Smoking Orchestra

Fokus: Rumunsko se zaměřoval na rumunskou kinematografii a uvedl na třicet stěžejních filmů, nejen současných, ale i minulých. Další sekce byla věnována 11. září a hrozbě terorismu. V jejím rámci byly uvedeny snímky jako Let číslo 93, Cesta na Guantanámo či svérázný dokument Morgana Spurlocka Kde se sakra skrývá Usáma bin Ládin?. Doprovodný program nabídl k tématu několik přednášek, prezentací a diskuzí. K vidění byla i poválečná francouzská kinematografie, filmy polského režiséra Krzysztofa Kieslowského nebo snímky Roberta Sedláčka.

Letní kino na Masarykově náměstí

Kdo zanedbával českou tvorbu, mohl tady leccos dohnat. Kromě Občanského průkazu, Největšího z Čechů, Nevinnosti, Mužů v říji nebo Habermannova mlýna nabídla filmovka i nejnovější Lidice či zrestaurovanou Marketu Lazarovou, která měla premiéru ve Varech.

Jaká byla Marketa Lazarová ve Varech? Přečtěte si v rozsáhlé reportáži!

Mezi hosty nechyběl například Jan Hřebejk, Petr Nikolaev, Josef Abrhám nebo Fero Fenič, který dostal Výroční cenu AČFK.

Od filmového šílenství si účastníci mohli odpočinout v divadelním stanu, na výstavách, případně na koncertech. Vystoupili tady i Prago Union.

Fero Fenič převzal Výroční cenu AČFK

Ti snaživější mohli stihnout až šest filmů denně. Obyčejný pozemšťan patrně méně, už kvůli tomu, že kromě zrekonstruovaného Kina Hvězda byly sedačky v sálech značně nepohodlné, až se člověk skoro těšil na chodníkové hlediště letního kina. A kdo si počkal až do konce, viděl i Akiho Kaurismäkiho osobně, který rovněž obdržel Výroční cenu AČFK, a jeho nejnovější film Le Havre.

Topzine.cz vám přináší výběr z filmového ráje:

Nickyho rodina (Nickyho rodina, Česko/Slovensko, 2011)

Matej Mináč se příběhu Nicholase Wintona věnoval už ve snímcích Všichni moji blízcí z roku 1999 a Síla lidskosti z roku 2002. Nickyho rodina uzavírá pomyslnou wintonovskou sérii. Film měl premiéru ve velkém sále Kongresového centra v Praze za účasti samotného Wintona. Na festivalu v Karlových Varech pak získal diváckou cenu.

Dokument s hranými rekonstrukcemi sleduje příběh Nicholase Wintona, který před druhou světovou válkou zachránil 669 českých a slovenských dětí. Ty vypravil několika vlaky do Velké Británie, kde je přijaly náhradní rodiny. Samotného Wintona svět dlouhých padesát let vůbec neznal. A neznaly ho ani zachráněné děti. Neznali bychom ho možná ani dnes, kdyby jeho manželka náhodou nenarazila na knihu plnou výstřižků.

Film je polohranou rekonstrukcí Wintonova činu, přináší i výpovědi dnes již dospělých dětí, stejně jako záběry z televizní show BBC, kam Wintona pozvali pod jakousi záminkou, a aniž by cokoli tušil, představili mu ony zachráněné děti.

Jenže tohle všechno už bylo řečeno v Síle lidskosti a Nickyho rodina nic moc nového nepřináší. Není špatně natočená, k dobru jde Mináčovi i prolínání skutečného a hraného, ale celý snímek prvoplánově hraje na city. Přitom je k nepochopení proč, samotný příběh je sám o sobě dojemný dost. Mináč v Nickyho rodině ztrácí nadhled, útočí tam, kde to není potřeba, a snímek nakonec přehltí. V závěru se dostane až do Kambodži, kde pomáhají dva Slováci inspirovaní Wintonovými skutky. Nickyho rodina vás rozpláče, a i když tušíte, že důvodem zůstává dojemný příběh, nakonec zbyde pouze pachuť z viditelné prvoplánovitosti.

Hodnocení: 3***

Nic proti ničemu (Nic proti ničemu, Česko, 2011)

Český film Petra Marka byl uveden již v Karlových Varech, teď na filmovce. Do běžné distribuce se ale dostane až v říjnu. Nicméně kdo si počká, nebude litovat. Když před promítáním Johana Švarcová na otázku, co by ještě dodala k filmu, odpověděla: „Je to komedie,“ nebylo to ani nutné říkat. První salvy smíchu se tvůrci dočkali už v první minutě, když se na plátně objevilo věnování Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové.

Hlavní role ztvárnili herci z divadelního sdružení Láhor/Soundsystem. Nic proti ničemu je o srazu lidí, kteří se seznámili na chatu serveru adoptovany.cz. Organizátoři akce si od toho slibují založení občanského sdružení na pomoc adoptovaným. Jenže ne všichni tady byli adoptováni, někteří se už léta znají a někteří přijeli v utajení na průzkum.

Zajímavé při tom je, že herci si ve filmu ponechali vlastní jména. Komedie nejprve zpočátku diváka odradí amatérským zpracováním, působí, jako když vám někdo pustí video z dovolené. Nicméně v závěru už neruší a k filmu nakonec i neodmyslitelně patří. Naopak přispívá k přirozenosti všech vtipů a nenucenosti smíchu. V české distribuci něco nového, neokoukaného a tak nějak jinak vtipného.

Hodnocení: 5*****

Stalag 17 (Stalag 17, USA, 1953)

Za filmem Stalag 17, který není v České republice příliš známý, stojí režisér Billy Wilder. Známější je u nás určitě jeho Někdo to rád horké. Škoda, Stalag 17 určitě stojí za vidění. Wilder se v něm opět sešel s hercem Williamem Holdenem, kterého obsadil už do hlavní role Sunset Boulevard. Ta jim oběma vynesla oscarovou nominaci. Nominaci získali spolu s Robertem Straussem (role Zvířete) i za Stalag, Holden ji nakonec proměnil.

Příběh snímku s žánrovým označením komedie/drama je situován do německého zajateckého tábora Stalag 17 za druhé světové války. Když jsou dva američtí vězni zastřeleni při útěku, zajatci si domyslí, že mají nacisti mezi nimi špeha. Obvinění padne na J. J. Seftona (Holden), který kšeftuje úplně se vším, s čím se dá.

Srandu z druhé světové války si neudělal jen Tarantino s jeho Hanebnými pancharty, ale už Wilder v roce 1953. Ačkoli je i dramatem, komediální prvky převažují, Wilder neurčuje, kdo je hodný a kdo zlý, a vtip propůjčuje i nacistickým dozorcům. Nutno dodat, že všechny oscarové nominace (včetně té proměněné) jsou zasloužilé a zbytek zajateckého tábora ani náhodou nestojí stranou.

Hodnocení: 5*****

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Aki Kaurismäki s filmem Le Havre dorazili na LFŠ. A vyhořely Lidice