4 fotky 
!Exkluzivní rozhovor!Bubeník Miloš Meier se v září zúčastnil prestižního bubenického festivalu La Rioja ve Španělsku. S Topzine.cz se podělil o své zážitky a poskytl exkluzivní rozhovor.
Miloš Meier Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Nedávno ses vrátil z bubenického festivalu ve Španělsku. Jaké to bylo?
Byl to pro mě zážitek a obrovská zkušenost stát po boku nejlepších světových bubeníků, které sám obdivuju, poslouchám jejich kapely a sleduji je, jak bubnují. Bylo skvělé být mezi nimi a zahrát si společně na jednom pódiu. Tento festival patří mezi největší bubenické akce na světě a má už svoji tradici. Proto si vážím toho, že jsem tam mohl být a prezentovat svoje hraní.
Čtěte také: Miloš Meier odstartoval originální turné bubenických workshopů
Jak ses vlastně k účasti na tomto festivalu dostal? Kdo tě oslovil?
Jsem několik let firemním hráčem činelů Meinl, což je světová značka, která má pod sebou spoustu špičkových hráčů. Asi před pěti měsíci mi přišel e-mail od jednoho z šéfů této firmy, jestli bych měl čas 3. září a chtěl si zahrát na La Rioja Drumming Festivalu ve Španělsku. Já jsem zkontroloval datum, zjistil jsem, že 3. září čas nemám, že mám koncert s BSP, ale okamžitě jsem odepsal, že mám volno, že do toho jdu… (smích)
Kdo všechno nakonec účinkoval?
Ze začátku jsem nevěděl, kdo tam všechno bude hrát, definitivní line-up jsem se dozvěděl asi měsíc před festivalem. Hráli tam například Ray Luzier z kapely Korn nebo Chris Coleman, který natáčí desky s Princem, dále třeba Tommy Aldridge, ex-Ozzy Osbourne, Whitesnake, Brendan Buckley – bubeník od Shakiry, Chris Adler z Lamb of God a spousta dalších skvělých hráčů.
Jaký to byl pocit hrát vedle nich?
Celou dobu jsem byl v takové zvláštní situaci. Přeci jen, být s lidmi, kteří jsou pro tebe hudebními vzory, najednou v jedné šatně, na stejném pódiu, v jednom hotelu, jste tam vlastně v tu chvíli za kolegy, povídáte si o všem možném… To všechno pro mě bylo až neuvěřitelné. Všichni bubeníci i pořadatelé byli ale strašně milí, vstřícní a chovali se úplně v pohodě.
Když jsem slezl z pódia po mém hraní a přišel jsem do šatny, bylo neskutečný, jaký to mělo ohlas. Když za mnou najednou všichni začali chodit, gratulovat mi, jak se jim to líbilo, že moje hraní má obrovskou energii a podobně, nevěděl jsem ani, co na to v tu chvíli říct… Je fakt těžký popsat, jak jsem se zrovna cítil, zároveň jsem si ale oddechnul, že to mám za sebou. (smích) A jsem rád, že jsem tam díky tomu navázal kontakty, které se teď snažím nějakým způsobem udržovat.
Účastníci festivalu, zleva: Tommy Aldridge (ex-Ozzy Osbourne, Whitesnake), Chris Coleman (Prince), Chris Adler (Lamb of God), Miloš Meier, Wolfgang Haffner, Dom Famularo, Pilar Rubio, Vera Figueiredo (Batucada Brasil), Brendan Buckley (Shakira), Ray Luzier (Korn), Yoal Páez, Aquiles Priester (Hangar) Zdroj: Archív Miloše Meiera
Jak celý festival probíhal?
Celé vystoupení probíhalo ve sportovní hale ve městě Logroňo, ve které bylo asi šest tisíc lidí, na pódiu stálo deset bicích souprav, každá pro jednoho bubeníka. Každý hráč měl na své vystoupení patnáct minut a na závěr akce se hrál velký jam, kdy jsme hráli všichni dohromady.
I technické zázemí a celá organizace festivalu byla na vysoké úrovni. Měsíc před festivalem mi jen přišel dotaz, co všechno používám, bubny, činely, technika, a podobně. Co jsem do mailu napsal, tam taky pak bylo.
Máš v plánu po této zkušenosti přizvat nějaké hudebníky k nám?
Ze zahraničí asi ne, jsem rád, že si zorganizuji svoje akce. Zabere to spoustu času a nervů. Já chci především hrát a věnovat se hudbě, než trávit čas pořádáním koncertů.
[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2011_09_20_milos-meier/]
Účastnil ses nějakých festivalů i dříve?
V minulosti jsem hrál třeba na bubenickém festivalu v Holandsku, kde hrála především holandská a belgická bubenická špička. Hrál jsem i na workshopech baskytaristy Reggieho Worthyho, který hrál kdysi s Tinou Turner. Příští rok bych se měl zůčastnit Meinl drum festivalu v Německu.
V Čechách jsi známý mimo jiné právě díky workshopům. Jaké jsou ve srovnání se zahraničím?
V Čechách nebyly zatím takové velké bubenické festivaly. Já pořádám svoje bubenické akce, které jsem nazval Drumming Syndrome. Letos na jaře jsem s tímto projektem odjel celou šňůru workshopů, bylo jich něco přes dvacet. Jedná se o bubenický koncert, zejména tedy pro bubeníky a muzikanty, ale snažím se zaujmout i nemuzikanty.
Několik Drumming Syndromů právě proto neproběhlo formou workshopu, ale jako taková bubenická show. Hraju s podklady, s muzikou, do toho předvádím různá sóla a mezi jednotlivými písničkami mluvím o svých zkušenostech s hraním, o bubnech, které používám a podobně. Na workshopech seznamuji lidi i s tím, jak cvičím, kde jsem studoval a tak. Koncertní verze Drumming Syndromu je pak ale jenom o hraní.
Miloš Meier během rozhovoru Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Hraješ ve spoustě projektů. Který tě baví opravdu nejvíc?
To nemůžu říct, abych někoho neurazil, až to bude číst. (smích) Ale ono se to vlastně ani nedá říct. Na každé kapele mě baví něco jiného, každá hraje jiný hudební žánr. Brzy by mě omrzelo hrát jenom v jedné kapele, věnovat se jednomu stylu. Baví mě, že si můžu zahrát s větším množstvím muzikantů, poslouchat jejich hru a přizpůsobit tomu tu svou.
Baví mě hrát s Michalem Pavlíčkem, kde si můžu zahrát instrumentální hudbu a různé, dá se říct, někdy až hudební výlety. S Kamilem Střihavkou zase hrajeme rock a skladby z jeho kariéry, navíc taky se skvělými muzikanty. Kapela Noid je zase více do tvrdšího, ale pořád melodického stylu se spoustou samplů, navíc je tam skvělá parta, teď právě děláme na nové desce.
V Dymytry si zahraju metal, kde jsou zase takové doprovody a rytmy, které bych si jinde nemohl dovolit hrát. Ještě mám teď nový projekt Kraken Exist, s kterým jsme nedáno natočili videoklip. No a nejvíc mě tedy vlastně baví má kapela Drumming Syndrome, ve které jsem jenom já, proto si tam můžu hrát a dělat co chci. (smích)
Mimo ČR máte s Dymytry pro českou kapelu jedno prvenství – vystoupení na festivalu Wacken v Německu. Jak se vám to podařilo?
Na Wacken byla uspořádána soutěž, která probíhala v několika státech a pořádal ji přímo festival. My jsme to s Dymytry vyhráli v Čechách. Soutěž pak pokračovala přímo na Wackenu, kde zhruba dvacet finalistů z různých zemí hrálo své koncerty. Na konci festivalu bylo vyhlášení. Ani nevím, jak jsme se s Dymytry umístili, ale vím, že…no, byli jsme asi dost dobří! (smích)
Závěrečná otázka je čistě osobní. Říká se, že se hudebník hodně změní po osobní stránce, když se dostane na profesionální úroveň. Myslíš si, že i ty ses postupem času začal nějak osobnostně měnit?
Tohle je spíš otázka na moje blízké, kteří to dokážou lépe posoudit. Snažím se ale být pořád sám sebou, protože vím, jak je těžké něčeho dosáhnout, a vím, že mě ještě spoustu práce čeká, pokud si chci splnit alespoň z části své sny. Jestli se hudebník po dosáhnutí nějaké své profesionální úrovně změní lidsky, určitě to není ta správná cesta.
Musím říct, že všichni skvělí muzikanti, které jsem zatím osobně poznal, se chovali vždy naprosto v pohodě a jsem rád, že třeba ve Španělsku jsem mohl poznat další přátele.
