Recenze filmu Post Mortem. Kopec srandy na pitevně nenajdete

Prý nejlepší latinskoamerický film roku. Na to lákal snímek Post Mortem už diváky Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Nyní dorazil i do běžné distribuce a zavání intelektuálnem, které však nebylo dotaženo do konce.

Hlavní hrdina Post Mortem je tak trochu…tichý, Zdroj: distributor filmu

Ono intelektuálno je totiž ve filmu Post Mortem všeobklopující. Najdete ho v myšlence, statických dlouhých záběrech, hlavním hrdinovi. Působí ale nedotaženě, příliš náznakově a pro běžného diváka složitě. Pokud si před zhlédnutím nepřečtete žádnou synopsi ani recenzi, jste odsouzeni k nevěřícnému sledování plátna s nespočtem otázek, které vám tvůrci jen tak nezodpoví.

Toto drama je totiž založené na spolupráci s divákem. Ten musí reagovat na podněty od režiséra a na své otázky si odpovídat sám. Stačí se jen na sekundu zamyslet a nesoustředit se a hned se dostaví ono „sakra, proč ten chlap najednou sedí v autě?“ Toto může fungovat a v rámci umělecké tvorby, například ze severní Evropy, to funguje skutečně výborně. Jenže režisér Pablo Larraín natočil svůj již druhý celovečerní film, a ani tentokrát díru do světa neudělal.

Tklivý příběh na pozadí revoluce? Eh?

Už v prvním kusu se Tony Manero věnoval 70. létům v Chile, především éře vlády generála Pinocheta. Post Mortem pak zpracovává dobu vojenského převratu Pinochetem a jeho armádou. I tentokrát jde ale pouze o historické pozadí, kdy se máme soustředit na tklivý příběh jednoho člověka.

A ani v případě mlčenlivého asistenta márnice Mária se to nedaří. Vyrozumíme, že jde o jeho vztah k tanečnici Nancy, do níž je zamilovaný, ovšem ona kolem něj pouze proplouvá. Jeho všemožné pokusy se k ní blíže dostat znemožňuje krvavá revoluce a přibývající mrtvoly lidí jako on, které vraždí nastupující režim.

Mlčet může leda Charles Bronson

Už z toho, že hlavní hrdina je mlčenlivý, vyplývá, že aby si k němu divák získal cestu, musel by být Charles Bronson nebo Clint Eastwood. A tento herec, jehož jméno už pravděpodobně nikdy v životě neuslyšíte, takový bohužel není. Sice má svého hrdinu ztvárnit chladně a bez emocí, což se mu daří, zároveň ale ve dvou momentech má své city najevo dát. A v těchto chvílích působí nesmírně křečovitě, až směšně.

Nejde ale jen o netalent samotného herce, jako spíše o scénář, který mu klade překážky ve výkonu, jenž by si zasloužil zapamatování. Vždy, když si aspoň na chvíli řeknete „tohle by mohlo být zajímavé“ (například když zachraňuje jednoho ze zraněných), ihned je to zazděno scénou, jejíž smysl vám unikne, případně nebude mít ve vztahu k ostatnímu ději žádný význam.

Očima Oldřicha Mánerta: Vyobrazení znechucení a nesouhlasu s režimem jsme viděli již mnoho. Post Mortem v tomto ohledu nepřináší nic nového. Uzavření se hlavního hrdiny před světem je zde vyobrazeno jeho absolutní emocionální odtažitostí, kterou přebírá i samotná forma filmu. Dlouhé statické záběry podpořené asociativním střihem jasně ukazují statečný záměr tvůrců, naneštěstí ale v mnoha případech svým dotažením do extrémů působí spíše sebeparodicky.

Záměrná nejednoznačnost a zamlženost celého děje pak také překročila hranici alespoň minimální srozumitelnosti. Post Mortem tak zůstává na půl cesty mezi regulérním uměním a povrchním pseudointelektuálním dílem. Potenciál zde byl veliký, ale podobně jako žánrově spřízněných Osmdesát dopisů zde zůstalo pouze u chválihodného záměru, jehož zpracování tak trochu pokulhává.

Hodnocení: 3***

Plusem je celkové minimum dialogů. Atmosféra na diváka působí o to více a neexistuje další prvek, který by vyžadoval soustředění navíc. Bohatě totiž stačí, že ti méně znalí historie jihoamerického Chile se budou v první polovině snímku ztrácet.

Láska kvete i na pitevně

Další vadou je již zmíněná směšnost konání hlavního hrdiny. Nejprve v momentě, kdy se spolu s milovanou Nancy rozpláče nad volským okem (už jen popis toho nezní zrovna dojemně). Podruhé pak v závěru, kdy skládá jeden kus nábytku na druhý a odděluje se tak nejen od své jediné vášně, ale také od celého světa.

Snad toto se nám režisér snažil říci, kdo ví. V každém případě tak Mário činí asi pět minut, kdy si začnete říkat „bože, ať ta scéna skončí“, a ejhle, ono to skončí celé. Už jen za to oceňuji celé dílo o něco více.

Post Mortem (Post Mortem)

Drama
Chile / Německo / Mexiko, 2010, 98 min

Režie: Pablo Larraín
Hrají: Alfredo Castro, Antonia Zegers, Marcelo Alonso, Amparo Noguera, Jaime Vadell

Hodnocení: 2**