×
TOPZINE.cz

Recenze filmu Osmdesát dopisů. Provařené pseudoumění nebo výjimečné zrnko v českém písečku?

Nechci se po sté rozepisovat o tragikomické situaci současné české kinematografie. Dnes už je víceméně jasné, že bude ještě chvilku trvat, než se běžná produkce vymaní ze sladkobolných, stále dokola se opakujících komedií . 

Matka, syn a anonymita v tramvaji, Zdroj: distributor filmu

Proto když se v médiích objevily zprávy o nekonvenčním a naprosto odlišném snímku mladého českého režiséra, který okouzlil festivalový Berlín, velká očekávání byla na místě.

Václav Kadrnka je absolventem FAMU a stihl natočit několik krátkometrážních filmů, které bodovaly na nejrůznějších světových festivalech. Jeho celovečerním debutem je ale právě až Osmdesát dopisů, film inspirovaný samotným režisérovým životem. Pro svůj vstup do světa velkých filmů si Kadrnka vybral téma rozdělené rodiny za komunismu a nejednoduchý život ve zdech režimu vůbec.

Tenkrát v Gottwaldově

Přesně osmdesát dopisů napsala jistá žena z Gottwaldova (Zuzana Lapčíková), alter ego Kadrnkovy matky, svému manželovi do Velké Británie, zatímco se snažila získat povolení za ním se svým synem emigrovat. Film se odehrává během jednoho dne někdy v polovině této takřka sisyfovské práce. Čtrnáctiletý Vašek (Martin Pavluš) doprovází svou matku po úřadech a na vlastní oči pozoruje ubíjející praktiky byrokratického aparátu.

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2010_osmdesat-dopisu/]

Osmdesát dopisů opravdu není normální film – normální v tom smyslu, s jakými filmy se normálně setkáváme v kinech. Charakterizují ho dlouhé statické záběry, téměř žádný hudební doprovod (ale zato se klade důraz na vycizelované reálné zvuky – klapot podpaků, otevírání dveří, šustění papíru), minimum dialogů, reálné prostředí, syrová kamera. Dokumentární ráz je stěžejní – Osmdesát dopisů vyznívá tak trochu jako pseudodokument.

Očima Lucie Šimůnkové: Autobiografický film českého režiséra Václava Kadrnky připomíná De Sicovy Zloděje kol (1948). Namísto černobílého filmového materiálu je však vyveden v šedi československé normalizace. Při převádění vlastního životního příběhu na filmové plátno zvolil režisér silně subjektivní postupy a snaží se diváka detailně seznámit s vlastní vzpomínkou na jeden den, kdy s matkou obcházel úřady ve snaze získat povolení k vycestování do Velké Británie. Subjektivizace částečně vynahrazuje absenci silné dějové linky, stejně jako jakýchkoli deadlinů nebo výrazných mezníků v příběhu. Není však natolik silná, aby celý film utáhla sama. Cynik by navíc řekl, že opakované záběry nohou matky se synem v první části filmu vedou vyprávění k nákupu prestiží (pro mladší ročníky – tradiční české obuvi). A to je na celovečerní snímek prostě málo.

Hodnocení: 3***

Kadrnkův záměr byl jasný – pomocí specifických filmových prostředků vyjádřit odlidštěnost, jednotvárnost, anonymitu, lhostejnost. Až kafkovsky, jak se v souvislosti s Osmdesáti dopisy přirovnává, laděné zobrazení člověka ztraceného uvnitř systému, bez cesty ven. Scény se odehrávají na těch nejběžnějších místech, jaká si dokážete představit – nádraží, kancelářská budova, ulice – všechno tlumeně šedé, béžové, všechno skutečné. Dokola se opakující styl záběrů evokuje dokola se opakující úmorný kolotoč úřadů.

Pan Vajíčko

Tohle všechno je samozřejmě skvělé. Ale záměr a celkové vyznění se míjí. Režisérův styl se rozmělnil v jakési ubíjející (a tentokrát to není metafora na režim), omlouvám se za to slovo, pseudoumění. Řada obrazů působí vyloženě na efekt, přepjatá gesta se snahou působit intimně a osudově zároveň vyznívají až směšně. Absurdní vtípky, jako například pán loupající velikonoční vajíčko v čekárně, situaci moc nezachraňují. Navíc jakkoliv je u nás tento styl neobvyklý, v mezinárodním měřítku se podobné filmy dají najít snadno.

Navíc velkým průšvihem jsou herecké výkony. Kadrnka si schválně vybral neherce, což byl zprvu dobrý nápad, ale hlavně paní Lapčíková zkrátka přehrává. Mladý Martin Pavluš je na tom o něco lépe, ale dohromady jim toho moc nevěřím, jejich projev výslednou strojenost snímku jenom podporuje. Přitom postava malého Vaška je klíčová – právě jeho očima situaci vnímáme.

Osmdesát minut

Rozhodně se ale nechci Osmdesáti dopisům vysmívat nebo podezírat režiséra z nějaké přetvářky nebo pseudointelektuálství. Věřím, že do svého snímku vložil maximální snahu o upřímnost, ale v konečném důsledku dosáhl přesného opaku. Nechci ani odbývat festivalový úspěch – film sklidil na Berlinale velkou chválu a přiblížil společenské poměry a život jedince v totalitě jiným než sentimentálním, humoristickým, popřípadě akčním způsobem.

Ruku na srdce, dopadne to dobře?

Osmdesát dopisů reprezentuje osmdesát dopisů napsaných na cestě za svobodou a skoro osmdesát minut filmu strávených uváhami nad tím, jak moc to je, nebo není špatné. Minimálně za rozvíření vod v hezkém českém rybníčku (i když se nejspíš k velkému počtu diváků stejně nedostane) a za snahu o jiný pohled si pozornost zaslouží. A za to ostatní vlastně taky – názory kritiků i diváků se totiž značně liší. Posoudit tak budete muset nakonec sami.

Osmdesát dopisů

Drama
Česká republika, 2010, 75 min

Režie: Václav Kadrnka
Hrají: Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš

Hodnocení: 2**

Jak se Vám líbil tento článek?
Jak se Vám líbil tento článek?


Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..