2 fotky 
O českém školství se mluví jednak pozitivně ve spojení s dlouhou tradicí započatou už v druhé polovině 18. století, na druhou stranu se často ozývá kritika nepružného, zkostnatělého systému, který se od dob Marie Terezie příliš nezměnil. Jaký tedy je český školní systém? A jak si naše školství vede v porovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Evropský vzdělávací systém se stále více sbližuje díky snahám Evropské unie i vzhledem ke globalizaci, přesto se i nadále udržuje řada krajových specifik. Různé evropské země vyzdvihují odlišné hodnoty a cíle vzdělávání: severské země kladou například vyšší důraz na výchovu v oblasti ekologie, Francie zastává kontroverzní politiku světskosti, náboženské neutrality ve školách, Německo zase uvádí jako jednu z priorit výchovu k rovnoprávnosti mužů a žen.
V rámci Evropy se liší i délka povinné školní docházky: v Portugalsku je věkovou hranicí čtrnáct let, V České republice stejně jako ve Švýcarsku patnáct let, naopak ve Francii, v Dánsku, v Maďarsku a ve Švédsku vycházejí děti ze školy v šestnácti letech.
V cizích jazycích stále zaostáváme
Kvalitu českého školství podporuje řada srovnávacích studí. Česká republika má velmi vysoké celkové procento dětí, které navštěvují školu ve věku 6 – 15 let. Dále vycházíme nadprůměrně z hodnocení žáků podle kritéria neúspěšnosti (opakování ročníku, nízká docházka a podobně), ke kladnému výsledku ale přispívá i nižší věk ukončení povinné školní docházky v porovnání s řadou ostatních zemí (viz výše).
Naopak negativem českého vzdělávacího systému je nízká hodinová dotace pro výuku cizích jazyků (v porovnání se skandinávskými zeměmi, Belgií, Lucemburskem, Německem a dalšími zeměmi) a nedostatečná kvalifikace učitelů cizích jazyků. Jsme tedy ještě na hony vzdáleni evropským vizím programu LINGUA, podle kterého by každý občan Evropy měl mít aktivní znalost nejméně dvou cizích jazyků.
Společenské vědy jsou favoritem ve všech evropských zemích
Co se týče vysokoškolského studia, všechny evropské země spojuje málo překvapivý fakt, že nejvíce studentů odpadává v prvních ročnících. V České republice stejně jako v ostatních evropských zemích se uchazeči hlásí především na společenskovědní obory, následované právem a obchodem a technickými, lékařskými a přírodovědními disciplínami.
V různých zemích se uplatňuje značně odlišný přístup k výběru studentů na vysoké školy. V Německu a ve Velké Británii se velká část univerzit spoléhá na osobní pohovor a esej, naopak ve Finsku a Švédsku dávají přednost výsledkům maturity.
Univerzita Karlova je mezi 300 nejlepšími na světě
České vysoké školství se pomalu přízpůsobuje evropskému, které je podstatně rozvrstvenější. Ve většině evropských zemích si můžou studenti vybrat z oborů krátkého vysokoškolského studia (3 – 4 roky), ze kterého vychází zdravotní sestry nebo učitelé mateřských a základních škol, dále ze dlouhého vysokoškolského studia (4 a více let), kde se vzdělávají budoucí inženýři, překladatelé nebo učitelé střední školy. Dalším typem je univerzitní vzdělávání, které je dvoustupňové (bakalář, magistr), studijní programy si určují jednotlivé fakulty.
Karolinum, Univerzita Karlova v Praze Foto: Nicola Soukupová, Topzine.cz
Každoročně je uveřejňována řada žebříčků nejlepších světových univerzit. Nepříjemnou skutečností je, že evropské školství (snad pouze s výjimkou Velké Británie) dlouhodobě zaostává za americkým. V rámci Evropy nejvíce bodují právě Velká Británie, Německo, Franice, Švýcarsko a Nizozemí, naopak smutným faktem je, že Česká republika se zásadně neumisťuje do stého místa.
Podle serveru topuniversities.com je na tom z českých škol nejlépe Univerzita Karlova, která se umístila na 267. příčce (nejlépe dopadly přírodní vědy, které se ocitly dokonce na 134. místě), České vysoké učení technické zaujalo celkově 401. – 450. místo (strojírenské obory a IT dokonce na český průměr skvělé 121. místo), Masarykova univerzita byla ohodnocena jako 551. – 600. světová univerzita.
Opomíjené vyšší odborné školy
Problémem českého vzdělávacího systému je nedostatečný rozvoj vyšších obdorných škol (VOŠ), které v minulosti neexistovaly a které v řadě evrospkých zemích připravují mladé lidi pro řadu specializovaných profesí. Například v Nizozemí počet studentů vyšších odborných škol výrazně převyšuje množství těch, kteří nastupují na vysoké školy a univerzity. Česká republika také zaostává v počtu dospělých studujících.
České základní, střední i vysoké školství má dobré základy, může se opírat o dlouhou tradici i vysokou účast na povinné školní docházce. Na druhé straně je ale potřeba uskutečnit řadu úprav a změn, které by přizpůsobily náplň studia novým potřebám, jako je vyhledávání informací a schopnost orientovat se v nich. Nejpalčivějšími problémy zůstávají zejména zkvalitnění výuky cizích jazyků, rozvoj zvlášního typu pomaturitního studia – vyšších odborných škol a zvýšení reputace českých univerzit.
