Není řeč jako řeč, stejně tak jako je prvotní rozdíl mezi komunikací verbální a neverbální. A znaková řeč je speciálním oddílem neverbální komunikace, jež pomáhá těm, kteří nebyli obdařeni možností komunikovat slovy.
Jak říci ano a jak ne? Rukama!
Znaková řeč, lingvisty správně označovaná za znakový jazyk, je stejně plnohodnotným dorozumívacím prostředkem jako řeč, kterou používáme běžně i my. Víceméně přesná definice zní asi takto: jedná se o systém vytvořen specifickými vizuálně – pohybovými (motorickými) prostředky, tzn. mluví se a pohybuje. Jedním z hlavních stavebních kamenů znakového jazyka je pohyb ruky. A takových specifických pohybů ruky rozeznáváme nejméně 42, které lze následně využít k nejrůznějším znakovým sdělením.
Stejně jako na světě rozeznáváme množství různých jazyků, ani znakové jazyky nejsou všechny stejné a liší se dle národností i jednotlivých oblastí. I my máme svůj konkrétní znakový jazyk, jehož vývoj můžeme pozorovat skrze skupiny setkávajících se neslyšících. Jedním z nejstarších zařízení, které se této problematice u nás věnuje, je také škola v Praze na Smíchově fungující už od roku 1786. Zařízení funguje dodnes, a to i přesto, že ne vždy bylo zcela legální. Zajímavostí také je, že i znakový jazyk se v průběhu měnil stejně jako klasický jazyk mluvený. Existují např. slova, která se před sto lety ukazovala jinak než dnes. Zkrátka i tento jazyk postupuje a vyvíjí se.
Jaký je tedy rozdíl v chápání a komunikaci v jazyce znakovém a v tom našem? Především v kladení slov za sebe. Všechny mluvené jazyky kladou při produkci jednotky po částech jednu za druhou a jsou tak vnímány příjemcem. Takový systém kladení slov do vět nazýváme lineární.
Znaková řeč – řeč jako každá jiná
Ve znakové řeči již tento způsob kladení slov nefiguruje – právě naopak – do popředí vstupuje tzv. simultánní vyjadřování, které umožňuje díky své prostorovosti vnímat hned několik věcí současně. V jednom jediném okamžiku je možné vyjadřovat se pomocí pohybu rukou, mimiky, postoje těla atp. Dalším rozdílem je také fakt, že znakový jazyk nemá psanou formu. Co je však pro nás překvapující – ani velká většina jazyků mluvených nemá psanou podobu.
Je jistě spoustu odvětví, o něž bezpochyby stojí za to se zajímat, mě však při hledání informací k tomuto článku zaujalo odvětví vzdělávání neslyšících. Vzdělávání neslyšících je spojeno s mnoha klišé – například, že každý neslyšící je schopen odezírat ze rtů nebo porozumí psanému textu a může být tedy vzděláván jako slyšící. Základem takovýchto mylných dojmů je zřejmě poznatek, že neslyšící člověk dokonale ovládá český jazyk, umí odezírat, porozumí psanému textu a je schopen odpovídat. To není tak docela pravda.
Neslyšící se samozřejmě dokážou naučit číst, psát atp. Mnohdy však mají v psaném textu na mysli něco jiného, než si myslíme, že chápeme. I čtení je pro ně složitější. A proč? Mají zkrátka ztížené podmínky. Nám je čeština dána, učíme se ji odmalička. Rodiče na nás mluví, ve školce či škole na nás mluví. Pro neslyšící však český jazyk není tolik přirozený jako pro nás – musí se jej zkrátka naučit tak, jako my se učíme např. anglicky.
Českomoravská jednota neslyšících zaštiťuje mnoho organizací, které nabízí příležitost naučit se takový jazyk. A kde takové organizace hledat? Nejlépe na internetu. Organizací, jež se zabývají touto problematikou, není zrovna málo. Pokud nemáte možnost zúčastnit se takového kurzu osobně, existuje také možnost zakoupení DVD s jednotlivými lekcemi. Ta možnost tu je, teď už záleží jen na Vás.
2 fotky 
