3 fotky 
Martina Čiklová. Když povídá, je k nezastavení. Jen vyprávěním dojímá i způsobuje silné otřesy vaší bránice. O tom, jak se cítila v soutěži Zlatý Ámos, jsme se dozvěděli v minulém rozhovoru. Tentokrát jsme si povídaly o facce účinnější než poznámce, o nemoci zvané lenora, která se objevuje především u školáků, a o neuvěřitelných dětech, které rády píší pětiminutovky a diktáty. Nevěříte? Čtete!
Martina Čiklová (vlevo) s kolegyněmi na školní akci, Zdroj:Martina Čiklová
Co si myslíte o dnešních školácích, školách a učitelích?
Měli jsme v září sraz po třiceti letech ze základky, přijela moje spolužačka z Německa po těch 30 letech a byly jsme se podívat v naší staré škole. Pan ředitel nás přijal a ukázal nám celou školu – všude plno barev, obrázků, vymožeností – to je to lepší, jen děti – ty jsou čím dál chytřejší, člověk si musí dát pozor, aby nevěděly víc než učitel. Bohužel, ale zas to neplatí na mou třídu, spíš tak všeobecně. Pro rodiče je mnohdy učitel spíš nepřítel, se kterým musí bojovat a nadávat na něj a stěžovat si na něj. Dítě si to pak vezme za své a průšvihy neřeší. Však to máma nebo táta nějak zařídí. Teď to někde někdo říkal, že když si stěžoval doma, že mu učitel dal pohlavek, dostal druhý od rodiče. Teď by to neprošlo. Tím nechci říct, že schvaluji tělesné tresty! Je to jen příklad.
Většina mých kolegů a kolegyň jsou naprosto skvělými lidmi a učiteli se spoustou nápadů a s úžasnými metodami výuky. Myslím si, že učitelem už není nikdo, koho by to nebavilo a kdo by to dělal to jen pro peníze.
Je učitel-muž lepší než sebelepší učitelka-žena?
Na pohlaví nezáleží, i když je pravda, že ti chlapi to mají tak nějak jednodušší. Nějak se ty děti na chlapy dívají jak na polobohy, páč jich je tak málo v té škole! A věř tomu, že s učitelkou může být daleko větší sranda, větší dobrodrůžo a lepší hodina. Chtěla bych být žákem ve třídě mojí milované kolegyně Míši! Sotva vejde do kabinetu, už mám rohlík, protože co řekne, to je fakt pecka. Takže jsem ve střehu a směju se dopředu.
Jak vzpomínáte na svá školní léta a vzpomínáte si na svou oblíbenou paní učitelku či pana učitele?
Chodila jsem do školy moc ráda, na základku, na gympl i výš, a měla jsem neuvěřitelné štěstí na spolužáky i na učitele. P. uč. v první třídě Vostárková – sluníčko, p.uč. Labudová – správná ženská, třídní Bušová, ta byla i teď na srazu, pořád stejná, skvělá ženská a my byli její miláčci, na gymplu neskutečný prof. Haluzík, já milovala i matematikáře prof. Kunce – vtipný, chytrý a uměl naučit, to je kombinace, co?
Dnešní páťáci se svou nejoblíbenější paní učitelkou Martinovou Čiklovou, Zdroj: Martina Čiklová
A navíc přátelství z těch let zůstalo dosud. S holkama v sedmičce jsme založily klub (četla jsem Foglara) Zlatý klíč, plnily modrý život, jezdily na výpravy, scházely se v klubovně, s Pavlou jsme psaly divadelní hry, tři z nich se hrály (psal se rok 1977 a naše hra se jmenovala Cesta do budoucnosti). Na gymplu jsem měla svoje dvojče Romču a dodnes se máme moc rády. A na výšce Hanka, a ta je moje nej pořád. Zrovna tento týden jsme se bavili s dětmi o tom, jestli je lepší být dospělý, nebo dítě, hledali pro a proti a domluvili jsme se na dni naruby, já budu žákyně a oni povedou celý den, tak se na to těšíme všichni.
Bylo něco, o čem jste si tehdy říkala, že „takhle teda ne, že takhle to vy dělat teda nebudete“, a dnes po dvacetileté praxi se k tomu vracíte a přidáváte si to mezi vlastní hodnoty?
K „takhle tedy ne“ co se týká školy jsem asi nedošla, žádná velká křivda, která by se mi táhla životem, se nenastala, ale v životě rodinném, tam ano. Průpovídky mojí milované maminky, které mi způsobovaly vyrážku a říkala jsem si „Tak takhle tedy ne!“, používám ke svým dětem velmi často a se zalíbením. Taky je asi nesnáší. To je bezva! (smích)
Jaká jste vlastně paní učitelka? Děti o vás řekly, že jste bláznivá, spravedlivá, chytrá, usměvavá a jednoduše ta nejlepší…
Snažím se, říkám, že se snažím, ne že jsem, to nevím, ale snažím se být spravedlivá, nenadržovat, naučit, potěšit, zaujmout, rozveselit a rozesmát, pochválit i pokárat, přiškrtit, když je třeba, pohladit, když je třeba, vlastně i když třeba není…
Co vás zaručeně rozčílí, když opravujete písemky a domácí úkoly?
U písemek už nic, je to jejich práce, i když vlastně spíš moje, ale ono to většinou dopadá dost dobře. Oni jsou totiž navíc šikovní. Ale co mě vytáčí z míry, když ten, kterému nové učivo moc nejde, se na domácí úkol vyprdne. To jsem pak lítá saň! Když nedá do toho to, co musí, co pak mám dělat já? Bez práce nejsou koláče (a zas teta Kateřina) a nalít do hlavy to fakt neumím. Musíme oba.
Je lepší poznámka, úkol navíc nebo si s žákem popovídat?
– Jak kdy. Popovídat si s ním o tom, že už popáté nemá úkol, když k tomu není důvodem nic jiného než lenora, nefunguje.
Křičet na děti, nebo být splachovací?
– Písknout. Umím na prsty!
Biflovat nazpaměť co nejvíc, nebo vysvětlovat v souvislostech a méně?
– Násobky nabiflovat, zbytek vysvětlit.
Pětky nebo jedničky s hvězdičkou? Co je větší motivace?
– Jak kdy a jak komu. Dávám proti pravidlům i trojky s hvězdičkou. A jakou má David radost! Vždyť mu ten diktát na trojku dá daleko víc práce než Adélce na jedničku.
Co způsobí křivda v dětské duši? Umí se děti mstít? A ukřivdila jste někdy za svou učitelskou kariéru třeba přísným trestem, špatnou známkou nebo nějak jinak a dodnes vás to mrzí?
Nevím, a jestli ano, tak ne vědomě a nepamatuji se. Než soudím, poslouchám, a když si nejsem jistá, nevynáším rozsudky. Ono totiž tyhle bolístky se táhnou napříč až ke konci. Tohle si dokáže pamatovat i sklerotik. Na tom srazu jsme si o křivdách, už se smíchem, vyprávěli a já nevěřila, jak dlouho si to člověk pamatuje a jak mu to vadí dosud. Tak pozor na to, učitelé! Ale třeba facku jsem dala, ale to nebyla křivda! Michal je už dávno ze školy pryč. Minimálně dvakrát za rok se za mnou stavuje optat se, jak se mi daří.
Učíte češtinu, matematiku, výtvarku a tělocvik. V českém jazyce se teď mluví o novém písmu, v matematice zase o alternativních metodách. Já znám učitele (mimochodem i on kdysi usiloval o Zlatého Ámose, skončil třetí), který v matematice vymýšlí slovní úlohy ve stylu babička měla šest slepic, pes Punťa ale tři zakousl, dědeček na trhu dvě přikoupil a k tomu ještě kohouta; na jaře se vyklubalo osm kuřat atd. atd. Kolik slepic je teď na dvorku? Vše je navíc propojeno tím, že děti psa Punťu osobně znají. Jsou z něj nadšení – z učitele i Punti, jak jinak. Myslíte si, že osobnost učitele ovlivní to, jaký mají děti k předmětu vztah?
No jasně! To je stoprocentní! Strašně moc záleží, jaká je atmosféra v jeho hodinách, jaké formy používá, jak s dětmi mluví a pak možná ani nevadí, že má z toho předmětu na výzo za tři. Prostě je to s učitelem prima. Jo a pozdravujte Punťu i páníčka! Toho bych chtěla taky, tedy jako učitele!
Malá Kristýnka má ráda matematiku kvůli desetiminutovkám a češtinu kvůli diktátům. Není tu něco špatně? Jak se vám to povedlo?
(Smích) To oni sami! A ona obzvlášť! Učí se věci dopředu, takže když ve vlastivědě probíráme rody na našem trůně, pořád konzultuji s Kiki, jestli jsem to řekla správně. A my za diktáty dostáváme nálepky, pokaždé jiný druh, takže někteří už mají polepený sešit, a moc je to baví. Nebo jedem příklady na razítka a oni se tak snaží, aby dostali všechny druhy, že pak musím pořád nějaká vtipná nakupovat, aby byli překvapeni novými kousky. Super, co? Nebo dostanou pataaon – peníz do celoroční soutěže, a oni se fakt tak moc snaží. Je to špatně?
Co byste vzkázala všem začínajícím učitelům?
Mějte děti rádi, oni vám to vrátí!
Čtěte také: Bylo mi líto, že budou děti plakat!
