2 fotky 
Martina Čiklová o sobě říká, že je velká žena a směje se. Nevím, jak to přesně myslí, já v tom mám ale jasno. Ačkoli jsme se nikdy nesetkaly, působí jako uragán. Chrlí jeden zážitek za druhým. Její povídání se občas mění v dramatickou scénku. Děti ji milují. Ne nadarmo ji hned třikrát nominovaly do klání o nejoblíbenějšího učitele roku Zlatý Ámos.
Martina Čiklová se se svými žáky raduje z vítězství, Zdroj: DTA
Věděla jste, že vás vaši žáci chtějí přihlásit do ankety Zlatý Ámos?
Věděla. Podpis učitele u souhlasu s účastí v anketě je jednou z podmínek soutěže, dotlačit mě tam by nešlo. Leda bagrem – jsem velká (smích). Ale to je vše, charakteristiky, příhody, vlastnosti – to je všechno práce dětí a jejich rodičů.
Jaké to bylo, když vás děti přihlásily poprvé, podruhé a potřetí?
Poprvé to bylo velmi potěšující a v podstatě i trochu zarážející. První nominace přišla od dětí, s kterými to bylo první rok teda dost hustý. Asi proto přišla až po třech letech vzájemného boje, kdo tu třídu v podstatě povede. Vyhrála jsem. (smích) Podruhé milé, akorát jsem měla strach, že to je tak nějak samozřejmé, že jdu do této soutěže s každou třídou po třech letech práce. Rádi jsme se ale měli a doteď máme. Ještě teď s některými řešíme vážné životní situace. Pro ně jsou vážně VÁŽNÉ, a tak si toho moc cením. Potřetí skoro strašidelné. Tato třída jsou výjimečné děti, kamarádské, přející si, chtivé vědění, nadšené. Stejně jako jejich rodiče. Bylo mi líto do toho nejít právě s nimi. Na druhou stranu mi bylo dopředu líto, že budou zase plakat, když se to nepovede.
Věřila jste si, nebo jste se něčeho bála? A měla jste někdy chuť ze soutěže vystoupit?
Bála jsem se, a moc! Ale odstoupit jsem neměla chuť ani jednou. Agentura DTA (Dětská tisková agentura, pozn. aut.) se opravdu snaží z každého kola, od regionálních přes semifinálová až po samotné finále, udělat odměnu pro učitele.
Cesta za titulem nebyla vůbec jednoduchá. Dá se říct, že jste si pro něj doslova došla. Jaký byl ten důvod, že jste se nespokojila jen s účastí, respektive s titulem Ámos Sympaťák?
Když už, tak už! Nebo tak nějak! Vylézt do půlky a pak nebojovat? To ne! Před brodem stáhnout kalhoty? No to vůbec! Nevzdal by to nikdo ze zúčastněných, všichni jsou správně cáknutí a jdou do toho naplno. Já taky. Mimochodem, teď jsem si vzpomněla na Saturninovu tetu Kateřinu…
Promiňte, ale slyšela jste někdy takovou tu oblíbenou větu závistivců, že už vám to ta porota dala prostě proto, aby se vás zbavila, abyste se už nehlásila znovu?
No jasně, co by to bylo za správnou chuť vítězství, kdyby někdo nepoužil trochu toho pepře, ne? A přece nám to nemůžou všichni přát, to by nebyla ta správná sranda! Ale ti moji měli moc moc radost, a to je super!
Dnešní páťáci s vítěznou Martinovou Čiklovou, Zdroj: Martina Čiklová
Pyšníte se titulem Zlatý Ámos. Jaký asi byl Jan Ámos Komenský?
Určitě zapálený pro věc, myslím si! Nespokojený se stavem současným, vzdělaný, moudrý, v mnohém radikální a první.
Co pro vás bylo v soutěži nejsložitější?
Nejhorší ze všeho je semifinálové kolo, kdy je učitel sám za sebe, kdy se nemá možnost opřít o děti, kdy ho rozpitvá pan doktor Cimický a rentgenovýma očima prošťourá mnohohlavá porota za zavřenými dveřmi. To mi bylo asi nejhůř. A pak ty vteřiny před vyhlášením výsledků, potřetí to bylo fakt na infarkt.
Jednou z disciplín bylo napsat vtipnou a originální poznámku přesně o 17 slovech. Pamatujete si ji ještě?
Chvíli se směje. Tak to ne, ono to zas asi tak vtipné nebylo, ani to nevyšlo nikde knižně! Ještě chvilku hledám v hlavě, ale nevím, je to marné…
Vy máte takový zlepšovák – děti si poznámky zapisují do žákovské samy. Je to účinnější?
No jasně! Zformulovat sám sobě poznámku, aby z toho nebyl moc velký průšvih doma, to dá zabrat. Ale zas a znovu – tihle si jich napsali za tři roky a všichni dohromady asi pět, možná čtyři… Ale pamatuji si na tu minulou bandu – byla fakt hodně dlouhá zima, a když ke konci března opět hustě za okny sněžilo, povzdechla jsem si: „Už zas sněží…“ A oni na to: „Hurááá!“ A já: „Kdo se bude radovat, dostane poznámku.“ To bylo přesně na jejich mlýn, naběhla jsem si. Takže nezbylo než plnit, posbírala jsem si žákovské a do všech zapsala: „Nepřiměřeně se raduje, že sněží.“ A měli to! (smích)
Napište pět slov, které podle vás charakterizují anketu Zlatý Ámos.
– Motivační, potěšující, náročná, odměňující, čím dál tím víc známější … osm, vadí?
Co pro vás znamená, když se řekne vzdělaný člověk?
– Schopný využít znalosti v praxi i osobním životě a ještě je dokáže předávat dál. A nepovyšuje se nad méně zdatnými.
Řekla byste, že máte diagnózu učitelka? Jste učitelka i doma?
– Doufám, že ne. Mám skoro radost z toho, že při setkání s novými lidmi mi říkají, že by nikdy neřekli, že jsem učitelka.
Je lepší, když má učitel respekt, nebo když je kamarád?
– Obojí!
Jaké byly děti během soutěže a po ní? Změnil se třeba nějak váš vztah nebo to pořád byla a je jen jedna z mnoha tříd, které jste učila?
Ty mi dáváš, Zuzko. Já už mám skoro od září knedlík v krku, že to bude letos končit. Mám je moc ráda a myslím, že oni mne taky, i když k té hodné učitelce mám fakt daleko. Mají i skvělé rodiče, kteří jdou do spousty akcí s námi a dokážou je i vymýšlet. Takže náš společný konec putování proběhne na raftech s nocováním pod širákem i s mámami a táty. A pak škola v přírodě, kde nás nechají rodiče týden samotné, ale na poslední noc dojedou za námi, a to bude adrenalin jaksepatří. Snad mi jich zůstane jako přátelé a známí spousta i poté, co se rozejdeme.
Letos ji děti nominovaly zase. Jak ona to jenom dělá, že je tak skvělá a úžasná, vtipná, šarmantní a krásná, věčně optimistická, hravá a usměvavá. Zní to, jak kdyby Srstka prodával psa v Chcete mě? Jednoduše, ta žena se prostě zase procpala až do finále. A vyhrála to. Což je hrozně vtipný. To jsou slova neznámého blogera. Co vás napadá, když to čtete?
Četla jsem to a musím uznat, že mi to moc lichotí, že jsem tomu mladému člověku velmi milujícího svou kantorku stála za tak dlouhý a dechberoucí komentář. Jsem ráda, že jsem se mu tak vryla do srdce i paměti. Nejhorší je být někomu lhostejná. Nemyslíš?
Cítila jste se jako hvězda, když jste vyhrála? A jak vám bylo v pořadu Mr. G&S na Nově?
Hvězda? Děti jsou hvězdy! Já bez nich nic. Bez těch mých vlastních i bez těch mých skorovlastních. A GS? Tak to byl adrenalin! Přísahám, že když už jsme seděli s manželem ve vlaku po asi 70minutovém rozhovoru s kluky (s Geňou a Vaškem jsme si hned potykali, s Michalem ne, asi nemá rád učitelky, navíc tak veliké), nepamatovala jsem si z toho nic, kromě pohlavku na konec. Ale říkala kámoška doktorka, že adrenalin ve vysoké míře může mít podobné účinky jako alkohol a nastane okno. Ale sranda to byla. Říkal manžel. Seděl v publiku.
