Menu
TOPZINE.cz
Cestování

Život v Ekvádoru je těžká dřina, bída a ztracené dětství. Dokážeme pomoci?

Redakce

Redakce

18. 9. 2010

FOTO: Děti z EkvádoruBěhem svého ročního pobytu v zahraničí jsem se setkala se dvěma zcela odlišnými světy: se Spojenými státy americkými, kde vás obklopuje komfort a masová produkce nejrůznějších výrobků a jídla a s Ekvádorem, kde rodiče nechají pracovat své děti, aby uživily rodinu.

FOTO: Děti z Ekvádoru

Děti z Ekvádoru, Foto: Eva Čížková

Pravděpodobně právě proto, že Američané mají vše, na co si vzpomenou, jsou velmi aktivní v charitativní činnosti, adopci nebo dobrovolnictví. V USA jsem se seznámila s neziskovou organizací International Volunteer HQ (IVHQ), která pomáhá v rozvojových zemích, jako například v Tanzánii, Vietnamu, Peru, Keni aj. IVHQ je organizace se sídlem na Novém Zélandu, ale s pobočkami po celém světě. Komunikace s koordinátorkou byla velmi rychlá a osobní. Během celého pobytu, před i po skončení se mnou byla v kontaktu. Jelikož organizace nedisponuje vlastními finančními prostředky, musela jsem před odjezdem zaplatit registrační poplatek i další náklady na cestu.

Pro svůj dvoutýdenní pobyt jsem si vybrala Quito, hlavní město Ekvádoru. V Ekvádoru jsem už komunikovala s místní neziskovou organizací UBECI, která funguje nyní pod zaštitou IVHQ. V rodině, ve které jsem žila, jsem potkala další dobrovolníky z celého světa; Australany, Američany, Holanďany aj.

FOTO: Děti z Ekvádoru

Děti z Ekvádoru, Foto: Eva Čížková

Po prvním dni jsem se musela rychle adaptovat a zapadnout do kolektivu, což nebyl problém, všichni byli velmi milí a nápomocní. Práce byla zaměřena na děti z chudých rodin, jejichž rodiče často nemohou zaplatit ani školné. Každé ráno jsme se místním autobusem vypravili na jeden z místních trhů v chudém jižním Quitu. Na trhu naleznete vše; od exotického ovoce přes grilovaná morčata po jihoamerickou bižuterii. Je to však jeden velký chaoz a špína. Trhovci se snažili za každou cenu něco prodat, nebo se jen mračili. Rozhodně mě však nepřehlédli, barva mé pleti vzbuzovala jejich zájem. Pro bělochy mají i své jméno, Gringos.

Celou tržnici jsme obešli a odvedli pracující děti do našeho stanu. Za dobu, co UBECI v Quitu působí, se jejím pracovníkům podařilo vybudovat u většiny rodičů důvěru a ti jsou vděční, že se jejich děti mohou jednou týdně stát zase dětmi a nemusejí s nimi pracovat. Během dvou hodin jsme se věnovali nejrůznějším aktivitám, hráli divadlo, kreslili, zpívali a především dětem dali pocit lásky a zájmu, který jim u rodičů často schází. Těm, kteří chodí do školy, jsme pomáhali s domácími úkoly.

FOTO: Děti z Ekvádoru

Děti z Ekvádoru, Foto: Eva Čížková

Můj první den na tržnici jsem byla v šoku a bylo mi dětí strašně líto. Podmínky, v jakých žijí jsou neuveřitelné, rodiče je využívají k práci, děti nosí špinavé, zničené oblečení a místo hraček mají to, co naleznou na zemi. Dobrovolníci jsou pro děti cestou zpět do dětství a jsou pro ně velmi důležití. Od první chvíle mě držely za ruku, seděly vedle mě, na ulici mě poznávaly a běhaly za mnou. Brzy jsem pochopila, že tu nejsem proto, abych někoho litovala, ale naopak rozveselila.

Vím, že za dva týdny jsem svět nezměnila, ale taky vím, že každá pomocná ruka je nezaplatitelná, a pokud se více lidí rozhodne tak jako já, pak můžeme svět změnit. Tato zkušenost pro mne byla nezapomenutelnou a vím, že se tam brzy vrátím.

Čtenářský příspěvek

Autor: Eva Čížková

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Život v Ekvádoru je těžká dřina, bída a ztracené dětství. Dokážeme pomoci?