4 fotky 
Cestovní pas je první knihou Herty Müllerové, s níž se mohou čeští čtenáři seznámit. Německy píšící Müllerová je zatím poslední laureátkou Nobelovy ceny za literaturu, útlý román Cestovní pas napsala roku 1986. Do češtiny ho pro nakladatelství Mladá fronta přeložila Radka Denemarková.
Herta Müllerová, Zdroj: uni-bielefeld.de
Někdy si říkám, jestli by se recenzentům nemělo celoplošně zakázat číst recenze jejich kolegů. Vede to k dvojímu: buď si přečtete recenzi, která je pravým opakem té vaší, a pak váháte, kdo z vás dvou recenzované umělecké dílo vlastně nepochopil. Anebo s recenzentem stoprocentně souhlasíte a přepadnou vás trochu schizofrenní pocity: je hezké, že jste si s kolegou porozuměli, ale ať pak napíšete cokoli vlastního, vždy to může vypadat, jako byste opisovali.
Já teď zápasím s tím druhým: článku Terezy Brdečkové, který napsala pro Český rozhlas a nazvala ho Cestovní pes z pekla, nemůžu opravdu nic vytknout. A tak ho aspoň místy cituji.
Ceauşescovo peklo
Děj knihy se odehrává mezi německou komunitou v totalitním Rumunsku, ve vesnici téměř vylidněné. I Windisch se chce spolu s rodinou vystěhovat do Německa. A tak uplácí, čeká, neví. Platidlem se stává i klín jeho dcery. Z vesnice mezitím stále odcházejí lidé – někteří do Německa, někteří na věčnost. Další se rozhodnou zůstat – třeba noční hlídač. Windischova rodina po dlouhé době dostane povolení vycestovat.
Po roce je jim povoleno přijet do vesnice na návštěvu. Na návštěvu do míst, odkud utíkali, protože si tam přišli jako v pasti. Chtěli uprchnout do svéprávnosti, rovnocennosti, spokojenosti. Ale povedlo se to? Nesnažili se spíše utéct před svými životy? – Ani v Německu na ně nikdo nečekal s otevřenou náručí. A tak čtenář získává ke konci knihy dojem, že se Windisch ocitá v jakémsi meziprostoru – je cizincem ve vlastní vesnici, i ve své nové vlasti.
Windisch a ti ostatní
Windisch je mlynář a bývalý příslušník Wehrmachtu. Jeho žena byla za války deportována do Ruska, kde si na chleba vydělávala prostitucí. Jejich dcera Amélie pracuje jako učitelka v mateřské školce ve městě, domů jezdí o víkendech. A její muži? Dietmar, Rudi… Jeden dostane povolávací rozkaz, druhý je v léčebně. A pak do příběhu patří ještě noční hlídač. Také stará Kronerová. Kožešník. Cikáni.
MOTTO: Štěrbina očních víček mezi Východem a Západem ukazuje jen bělmo. Zornice není vidět.
(Ingeborg Bachmannová)
Obyvatelé vesnice žijí mezi sebou, ale zároveň sami. Sami se svými starostmi, strachy, zvyky, sami se svou sexualitou. „Jsou to smutní hrdinové,“ píše Brdečková, „nemají vůbec nic: morálku, náboženství, pravdu, ani peníze. A i když jsou rodina, nemají ani jeden druhého. Jsou si cizí, protože hrůza údělu každého z nich je těžko sdělitelná a všichni se stydí před druhými i sami před sebou.“
Křidélka přistřižená dějinami
Německy se kniha jmenuje podle jednoho rumunského přísloví, které říká, že člověk je vlastně jen velkým bažantem obývajícím svět – a doletí pouze tak daleko, jak mu dovolí křídla. To si v jednu chvíli uvědomí sám Windisch. Ale nechce se tomu poddat – a že mu ostatní chtějí křidélka přistřihnout? Ať si… Amélii to dětství nevrátí, starou Kronerovou to neoživí a voda v řece poteče dál.
Radka Denemarková, Zdroj: autorskecteni.cz
Popisovat historické pozadí toho, o čem píše Müllerová, by asi bylo zbytečné, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé: skvělým vhledem do této dějinné problematiky je doslov Radky Denemarkové. A ačkoli asi právě ono dějinné, které se v románu tematizuje, vyneslo Hertě Müllerové Nobelovu cenu, není nutné ho znát, abychom mohli román číst. To ostatně poznamenává i Tereza Brdečková: dějepis zapomeneme, ale to básnické v díle Herty Müllerové zůstane.
On totiž Cestovní pas není tak úplně román, je to spíš báseň v próze. Tento dojem umocňují i krátké, takříkajíc na dřeň osekané věty. Žádné slovo není v textu navíc. A ačkoli se jedná o knihu kraťoučkou, budete na její přečtení potřebovat spoustu času. Jednotlivé věty je potřeba převracet sem a tam jako hořké hašlerkyv ústech. Je to román plný symbolů, až se zdá, jako by Müllerová pouze vlastními slovy přepsala nějaký hodně starý mýtus. Ale to se ke knize, jejíž děj je situován na vesnici, docela hodí, ne?
Expresivita a křehkost slov
Vodní meloun, Zdroj: wikipedia.org
Denemarková mluví o jazyce Müllerové jako o krystalické a expresivní němčině. A to samé by se dalo říct o jejím překladu: přeložený text v nás při čtení vyvolává spousty obrazů, je drsný a syrový. Jako by se autorka (i překladatelka) snažily dobrat samé podstaty slov.
Truhlářova matka vytáhla v pozdním odpoledni vědro ze studně. Meloun přenesla na kuchyňský stůl. Špičku nože zabodla do zelené slupky. Obtočila nožem kruh a meloun rozřízla. Meloun křupl. Bylo to zachroptění. Meloun ve studni i na kuchyňském stole ještě žil, než se rozpadl na dvě půlky. Truhlářova matka rozevřela oči. Protože její oči byly suché jako jiřina, nerozšířily se. Z ostré rány odkapávala šťáva. Malé a nenávistné oči zíraly na rudé maso. Černá jádra do něj byla vrostlá jedno za druhým jako zuby hřebenu.
Expresivnost textu umocňuje i zvláštní perspektiva vyprávění. Müllerová se zaměřuje na detail, pomocí něhož doslova vykreslí situaci. Takovým detailem může být zvuk, měsíční paprsek, moucha, žilka v oku. Velmi expresivně je popisována i sexualita – z milostného aktu u Müllerové mrazí. A jak už to tak u středoevropských románů bývá, romantickou lásku zde nenajdeme, to spíš něco patologického.
Nočnímu hlídači se ve snech zjevuje jeho žena – třeba s hlavou ropuchy a povadlými stehny. Windischova žena se s ním nechce milovat (prý kvůli tomu, že jí vyoperovali dělohu), ale jednou ji po návratu Windisch objeví rozcapenou na posteli; na její prst potřísněný šlemem si v příběhu ještě několikrát vzpomene. Amélie chodí a při chůzi vytáčí špičky do stran, protože už není panna – a na to se Windisch nemůže dívat. A že ani Amélie to nemá s láskou jednoduché, o tom už jsem psala.
Dietmar otevře dřevěné dveře vedle výkladní skříně. Za dveřmi je tmavá chodba. Šero páchne shnilou cibulí. U zdi stojí vedle sebe tři popelnice jako velké plechovky. – Dietmar přitiskne Amálii na popelnici. Víko zavrže. Amálie cítí Dietmarův úd útočící v břiše. Pevně se zachytí jeho ramen. Na dvoře mezi domy mluví dítě.
Kniha roku 2010?
Brdečková považuje Cestovní pas za asi největší literární počin v češtině za poslední rok. Pokud měla na mysli literaturu obecně, tak bych s ní nesouhlasila, pokud myslela literaturu překladovou, pak má pravděpodobně pravdu. A je dobře, že Radka Denemarková tento křehce drsný a smutný román/mýtus o tom, jak se chová člověk, který se nachází v určité mezní situaci, přeložila. Už chápu, proč se o Hertě Müllerové někdy mluví jako o básnířce vykořeněných. A těším se, až vyjde česky Atemschaukel, opět v podání Radky Denemarkové.
Kolem válečného pomníku rostou růže. Celé houští růží. Rozrostlé tak, že dusí trávu. Růže kvetou bíle, stočené do ruliček jako jemný papír. Šelestí. Rozednívá se. Brzy bude den. – Když Windisch jede ráno úplně sám do mlýna, počítá den. Před památníkem padlým počítá roky. Za prvním topolem, kde kolo pokaždé vjede do stejné prohlubně, počítá dny. A večer, když zamkne mlýn, počítá dny i roky ještě jednou.
Název: Cestovní pas
Název originálu: Der Mensch ist ein großer Fasan auf der Welt
Autorka: Herta Müllerová
Překladatelka: Radka Denemarková
Počet stran: 112
Vazba: Vázaná s přebalem
Rozměry: 130 x 200 mm
Vydala: Mladá fronta, Praha 2010
Doporučená cena: 229,- Kč
Hodnocení: ***** (95 %)
