!Ukázka z knihy!Čtenáři Bukowského, Millera nebo Salingera by si neměli nechat ujít román Johna Fanta Zeptej se prachu. Autor vtěsnává své alter ego do postavy začínajícího spisovatele Artura Bandiniho, který se do Los Angeles vydává napsat svůj velký román a splnit si tak sen. Fante ve své knize geniálně spojuje humor s bolestí.
Na takovém psacím stroji si Bandini chtěl splnit svůj americký sen, Zdroj: sxc.hu
Jednou v noci sedím na posteli ve svém pokoji v hotelu na Bunker Hillu, v samém centru Los Angeles. V mém životě to byla důležitá noc, protože jsem se musel rozhodnout, co s hotelem. Buď konečně zaplatím, nebo letím, stálo na lístku, který mi paní domácí šoupla pod dveře. Byl to velký problém a zasluhoval si zvýšenou pozornost. Vyřešil jsem ho tak, že jsem zhasnul a šel spát. – Ráno po probuzení jsem si předsevzal, že budu více cvičit, a rovnou jsem se do toho pustil. Udělal jsem několik předklonů. Pak jsem si vyčistil zuby, ucítil krev, všiml si růžové na kartáčku, vzpomněl si na reklamu a rozhodl se jít ven a dát si někde kafe.
(…)
Milá maminko, psával jsem domů do Colorada, milá maminko, všechno je na nejlepší cestě. Ve městě se zastavil jeden významný nakladatel, šli jsme spolu na oběd a podepsali smlouvu na spoustu povídek, ale podrobnostmi tě nechci zatěžovat, milá maminko, protože vím, že se o psaní nezajímáš, ani tátu to nezajímá, ale vypadá to na prima smlouvu, akorát začne platit až za pár měsíců. Maminko, pošli mi deset dolarů, pošli pět, milá maminko, protože pan nakladatel (jméno ti říkat nemusím, protože ty se o takové věci nezajímáš) se už už chystá se mnou rozjet svůj úplně největší projekt. – Většinu mých dopisů, prakticky veškerou mou poštu, dostávali Milá maminka a Vážený pan Hackmuth, slovutný nakladatel. Staroušek Hackmuth se svým zakaboněným výrazem, pěšinkou uprostřed a perem jako mečem, velký Hackmuth, jehož fotku s tím jakoby čínským podpisem jsem měl na zdi. No nazdar, pane Hackmuth, říkával jsem si, kristepane, jak vy umíte psát! A pak přišly hubené dny a Hackmuth ode mne dostával dlouhatánské dopisy. Božínku, pane Hackmuthe, něco se mnou není v pořádku – ztratil jsem šťávu a najednou nemůžu psát. Co myslíte, pane Hackmuthe, souvisí to nějak se sexem, protože, pane Hackmuthe, protože, protože, a pověděl jsem mu úplně všechno. Řekl jsem mu o blondýnce, se kterou jsem se seznámil v parku, řekl jsem mu, jak jsem ji zpracovával a jak se do mě zbláznila. Pověděl jsem mu celý příběh, jenomže to nebyla pravda, byl to šílený výmysl – ale znamenalo to hodně. Znamenalo to být v písemném styku s velkou osobností, a taky že mi pokaždé odepsal. Páni, to byl ale machr! Odepisoval mi z fleku, pan Někdo, reagující na problémy talentovaného umělce. Nikdo nedostal od Hackmutha tolik dopisů jako já, nikdo, jen já, a často jsem je vyndával z obálky a znova pročítal a líbal. Stál jsem před jeho fotografií, slzy se mi valily z obou očí a já ho ujišťoval, že tentokrát kápnul na toho pravýho, na parádní eso, a to je nějaký Bandini, Arturo Bandini, já.
(…)
Tenkrát mi bylo dvacet. Čert to vem, říkával jsem si, hlavně žádnej spěch, Bandini. Máš deset let na to, abys napsal knížku, takže buď v klidu, choď do ulic, poznávej život. Protože háček je v tom, že o životě nemáš ani páru. Proboha, člověče, copak si neuvědomuješ, že si ještě v životě neměl ženskou? Ale kdepak, měl, já jich měl spousty. Ale ne, neměl. Potřebuješ ženskou, potřebuješ okoupat, potřebuješ nakopnout, potřebuješ prachy. Ženská je prej za dolar, v nóbl podnicích za dva, ale na Plaze to dělá dolar. Fajn, akorát že ty nemáš ani ten dolar, a hlavně, poseroutko, i kdybys ho měl, tak bys nešel, protože tenkrát v Denveru jsi mohl a stejně jsi nešel. Bál ses, zbabělče, a pořád se bojíš, a vlastně jseš rád, že nemáš ani floka.
„Shodou okolností jsem se letos konečně seznámil s autorem osobně. O jeho životních peripetiích bych mohl vyprávět celé hodiny. Je to příběh ukrutného štěstí a pekelné smůly, příběh vzácně a přitom přirozeně statečného člověka. Jednou se dozvíte víc, ale teď mám pocit, že by nechtěl, abych to rozmazával zrovna tady. Chtěl bych však dodat, že Fanta je přesně takový jako jeho slova: je to silný, dobrý a srdečný chlap. – Dost keců, teď je kniha vaše.“ (Charles Bukowski, San Pedro)
Převzato z knihy Johna Fanta: Zeptej se prachu. V překladu Boba Hýska vydalo nakladatelství Argo 2010.
