Svou knihu začíná větou, že jede za dcerou do Španělska. Dcerou ale myslí gorilu Moju, kolem které se, jak píše dále, točil jeho život celých šest let. Ošetřovatel Marek Ždánský převyprávěl své zážitky a spolu s Markétou Pilátovou, která přidala svůj spisovatelský talent, vytvořili knihu Gorilí táta.
Zachránil život gorile Moje. Marek Ždánský se představuje jako gorilí táta. Zdroj: Nakladatelství Novela bohemica
Příběh o tom, jak Marek Ždánský riskoval vlastní život, aby zachránil gorilí samici Moju, zná asi každý. Ovšem kdo si myslí, že kniha Gorilí táta je příběhem jen o Moje, plete se, byť její jméno Ždánský zmiňuje už ve třetí větě.
Marek Ždánský (1975) vystudoval Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Praze, ale po maturitě v roce 1993 nastoupil do pražské zoologické zahrady jako ošetřovatel do starého pavilonu opic. Účastnil se výstavby nového pavilonu, zachraňoval své svěřence a další zvířata při povodních v roce 2002, jeho nejsilnějším příběhem je péče o gorilu Moju. V zoologické zahradě působil do roku 2008, kdy se z rodinných důvodů rozhodl věnovat pouze jednomu zaměstnání.
Knihu Gorilí táta plně vystihuje název první kapitoly, a to Příběh chovatele goril. „Všechno to začalo ježky. Táta je sbíral před zimou na sídlišti Na Stodůlkách, aby je zachránil, protože nestačili zazimovat. Měli jsme je doma ve sklepě. Pinzetou jsme jim vždycky vytahali klíšťata a blechy, krmili jsme je, dávali jim kousky kuřete, jablka, piškoty, nudle a vitaminy pro kočky,“ píše Ždánský.
Do knihy o pouhých 80 stranách se mu podařilo vměstnat poměrně hodně zážitků ze svého životního příběhu. Od opečovávání ježků coby malý kluk Ždánský vysvětluje, jak získal zaměstnání v zoologické zahradě i jak zůstal na letišti v Kyjevě s dvěma rozčilenými šimpanzi v bednách.
Ty jo, tam bude smrad!
Práce v pavilonu lidoopů však jeho přáním nebyla. „Je mi jedno, jestli budu dělat u slonů, nebo u nosorožců, hlavně, aby to byli tlustokožci, protože o těch vím opravdu nejvíc,“ píše Ždánský.
Štěstí, pokud se tomu tak dá říct, mu tehdy nepřálo, protože se dostal do pavilonu opic. „První, co mě napadlo, a myslím, že by to asi napadlo úplně každýho: Ty jo, tam bude smrad!“ Výsledkem bylo nakonec celých 15 let (nejen) práce s opicema.
Sympatické je, že Ždánský se knihou nesnaží o velký literární počin, byť je autorkou zkušená Markéta Pilátová. Ždánský se především soustředí na to, aby podal zajímavý a vtipný zážitek, který čtenářům a čtenářkám přiblíží nejen život zvířat samotných, ale také těch, kteří se o ně starají. V tom mu pomáhá uvolněný, nespisovný jazyk, který k jeho vyprávění prostě sedí.
Jednou k nám nastoupila nová ošetřovatelka, taková drobná, štíhlounká zagroškudla, a já jsem jí ukazoval, co a jak, a snažil jsem se hlavně na nic nezapomenout. Končila nám zrovna směna, a tak jsem se chystal všechno pozavírat a uklidit. Gorily měly otevřené dveře do výběhu a já jsem měl zároveň otevřené dveře do části, kde měly gorily svá hnízda. Chystal jsem se zrovna zavřít výběhové dveře, jenže zničeho nic došlo k elektrickému zkratu a dveře zavřít prostě nešly. Na šok moc času nebylo, protože najednou jsme se neměli ani já ani ta nová ošetřovatelka jak dostat ven. Asumbo to samozřejmě hned vycítil. Poznal, že je pánem a králem situace, a nemohl si nechat ujít šanci, aby nás pořádně nepostrašil.
Tak se tedy zčista jasna a plnou parou vpřed rozběhl proti nám. Nová ošetřovatelka ztuhla jako kus šutru. Já se ale naopak a díky bohu co nejrychleji rozhýbal. Popadl jsem tu malou a lehounkou holku do náruče a letěl s ní pryč, co nejdál od siláka Asumba, co se rozhodl ukázat nám, kdo je teď ve výběhu pánem.
Naštěstí měla moje kolegyně Saša v jedné části, která teď byla po zkratu otevřená, starou plechovou skříňku na oblečení. Modlil jsem se, aby na ní nebyl zámek. Nebyl. Tak jsem tu malinkou novou ošetřovatelku nacpal ke starým svetrům do plechové skříňky a zabouchl jsem dvířka. Uf! To bychom tedy měli.
Snad Asumbo tu skříňku nerozmlátí. Teď jsem se musel zachránit já. Viděl jsem našeho siláka, jak se naparuje a obchází kolem, a snažil jsem se ho vylákat do nejdelšího rohu, abych pak mohl přeběhnout k oknu, otevřít ho a skočit ven. Asumbo mě ale prokouknul a hnal se rovnou za mnou. Naštěstí mu v cestě k oknu stál mrazák. Vztekle bouchl do víka svou ohromnou prackou a ono tou ránou vyskočilo. Asumbo se lekl, ztratil na chvilku pozornost, a tak jsem mohl vyskočit z okna a zkusit přivolat pomoc.
