Menu
TOPZINE.cz
Zdraví a sex

Z deníku regresní terapeutky: Porod jako duševní masakr?

Redakce

Redakce

23. 11. 2010

Porod je jedno z nejožehavějších a nejcitlivějších témat z hlediska regresní terapie vůbec.  Samotný porod bývá většinou již  prvotním traumatem stávajícího života.  A nejen porod,ale především celé prenatální období.

Ilustrace: Jana Roszková

Často se ve své praxi regresní terapie setkávám s lidmi, kteří se dostanou do svého prenatálního vývoje a projdou si svým vlastním porodem ve velké intenzitě. Z těchto období pramení nejvíce duševních traumat, bloků a strachů. Dítě je v prenatálním období silně napojeno na svou matku, vnímá a cítí všechny její emoční pochody, cítí její lásku, cítí její strachy, ochromení. Je citlivé na veškeré její reakce a podněty nejen její, ale i z jejího okolí, pokud se to týká matky samotné.

Jak s tím pracovat?

Nestačí celou emoční záležitost znovu projít, zrekapitulovat, ale důležité je také odpuštění. Nejen rodičům, ale především sobě. Takže i na tom s klienty společně pracujeme. Chvíli to trvá, ale pak se vše pěkně posouvá, rozpouští a přichází velká úleva.

Vlastní zkušenost

Když jsem si já kdysi v regresích prošla svým vlastním prenatálem a porodem, zjistila jsem mnohé. Mnoho bloků a strachů pramenilo z tohoto období. Dlouho jsem váhala, zda se mám své mamince otevřít a říct jí o tom. Jaké pak bylo zjištění, že mi v mnohém dala za pravdu, konfrontace byla naprosto ulevující – došlo k velkému uvolnění a hlavně opět k odpuštění. Má maminka je tak na půl skeptikem k těmto věcem, ale bylo tam tolik věrohodných faktů, že to nemohla popřít.
Dodnes spoustu věcí nechápe, ale cítí a ví. A to je důležité.

My si předem vybíráme tělo, proto mnohdy býváme zklamaní z reakce a přijetí našeho pohlaví ze strany rodičů. Býváme zklamaní z postoje, přístupu, z přijetí našich rodičů…z nejistoty mít to dítě, či nemít… a to v našem podvědomí zakódovává mnohé.

Ilustrace: Jana Roszková

Následky prenatálního či porodního traumatu

Strach ze selhání a ze změn
Trémy
Úzkostné stavy
Strach z uzavřených prostor, z hloubky, z vody
Nedostatek sebevědomí
Sebedestrukce

Teď si přestavte, že spousta dětí je svou matkou odmítnuto. Zavřete oči a představte si, že necítíte teplo své matky, nepoznáte lásku a teplou, laskavou náruč. V těchto chvílích jde o citový zvrat malého tvorečka, který po tom tak silně touží a nedostává se mu toho. Tolik vnitřní bolesti si nikdo nedokáže ani představit. Když píšu tyto řádky, srdce se mi svírá a je to nepopsatelný pocit, jakou bezmoc dítě prožívá. Měli bychom si uvědomit, že na lásce je stavěno celé naše bytí. Ale co ostatní? Co ta velká většina naší populace?  Žijí v iluzi, že rodit a mít děti je přirozené, že je to tak správně. Ovšem, ale za jakých okolností?

A co láska? Té přece není nikdy dost. Mnohdy vůbec. Nastavujeme sebedestruktivní program našim dětem a z reinkarnačního hlediska také nám, tedy naší budoucnosti, jelikož my jsme naše minulost a naše budoucnost. Tak co s tím uděláme?

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Z deníku regresní terapeutky: Porod jako duševní masakr?