Werich, Horníček i Řeháková. Itálie pronikla do české literatury

FOTO: Koloseum
Literární průvodce. Vydejte se na cestu po Itálii. Zdroj: wikimedia.org

Čapek, Machar, Deml i Werich. Ti všichni podnikali cesty do Itálie, aby o nich posléze napsali svědectví. Zachycení Itálie, respektive italské cesty, se stalo celoevropským literárním žánrem.

FOTO: Koloseum
Itálie. Země, která pronikla do české literatury. Zdroj: wikimedia.org

Cestování do Itálie má v Evropě dlouhou tradici, jejíž kořeny sahají až do středověku. Nejprve se jednalo o cesty náboženského charakteru, později, již v novověku, to byla především Grand Tour. Její počátek můžeme nalézt v Anglii za vlády Alžběty I., která považovala poznávání starého kontinentu za nezbytně nutnou zkušenost mladých aristokratů.

České cesty do Itálie mají své počátky také ve středověku, ovšem výpovědi, které by podávaly svědectví o navštívené zemi, začaly sílit až od 19. století. Cesta do Itálie od Miloty Zdirada Poláka začala vycházet v roce 1820 v časopise Dobroslav a z dnešního pohledu představuje zakládající dílo této tematické linie v českém literárním kontextu.

O Itálii nepíší pouze spisovatelé

Skupina autorů, která do svých knih promítala zážitky z Itálie, byla poměrně různorodá a početná. Zajímavé je, že ji tvořili především lidé s vysokoškolským vzděláním, tedy lidé znalí historie a kultury Apeninského poloostrova. Jejich předem vytvořená představa o Itálii se pak střetávala s realitou a právě tuto konfrontaci často tematizovali. Nemuseli to být pouze známí spisovatelé a publicisté, ale i lidé vynikající v jiných profesních oblastech.

Jedním z nich byl historik Zdeněk Kalista, pro něhož se Itálie stala zemí téměř osudovou. Kontakt s italskými důstojníky, kteří byli internováni na sklonku první světové války v mladoboleslavském zajateckém táboře, ho přivedl ke studiu italštiny a hned jeho první návštěva Itálie znamenala zlom v jeho životě, začal z italštiny překládat. Své tři italské cesty reflektuje v Italském skicáři (1928).

V knize Evropské meziaktí (1945) Čestmír Jeřábek reflektuje své cesty po Evropě uskutečněné mezi válkami a uvažuje o směřování Evropy. Jelikož Jeřábek bojoval v roce 1918 na italské frontě, nepřekvapí jeho pozornost věnovaná narůstajícím projevům italského fašismu. Itálii ovšem vnímá jako kolébku evropské civilizace, vyjadřuje jí kladný a důvěrný vztah. Je toho názoru, že důkladným poznáním navštívených míst lze zrušit pociťovanou hranici mezi vlastí a cizinou, a tak předejít světovým konfliktům.

K tématu přistupují individuálně

Itálii lze v její rozmanitosti postihnout jen velmi obtížně. Přestože většina autorů vnímá Itálii jako památník antiky, zemi krás, umění a lidské šikovnosti, nelze přístup jednotlivých autorů k zobrazení Itálie jednoduše zobecnit.

U ženských autorek se do zobrazení Itálie často promítá jejich zájem o ženskou otázku. Anna Řeháková je považovaná za první českou autorku cestopisů a průkopnici ženského hnutí. Ve své knize Na Sicilii (1913) přináší pohled na postavení ženy na jihu Itálie. Z dalších autorek reflektujících italské cesty jmenujme alespoň Marii Majerovou, Annu Sedlmayerovou nebo Simonettu Buonaccini (vlastním jménem Ludmilu Šebestovou).

FOTO: Karel Čapek
Italské listy Karla Čapka se řadí mezi nejznámější knihy o Itálii. Zdroj: wikimedia.org

Mezi nejznámější knihy o Itálii patří Italské listy (1923) Karla Čapka. Ten se vydal na cestu po Itálii 17. dubna roku 1923 a strávil na ní téměř dva měsíce. Během cesty se chtěl vzpamatovat ze špatné prognózy své nemoci a také z krize, v níž se nacházel jeho vztah s Olgou Scheinpflugovou. Známost Italských listů dokumentuje vedle překladu do italštiny i fakt, že vzbudily mnoho reakcí „italských následovníků“.

Pěšky nebo autem, hlavně do Itálie

Nablýskaným automobilem se vydal do Itálie Jan Werich, který přetavil nabyté zážitky v cestopis Italské prázdniny (1960). Důležitou roli hraje v knize cestování automobilem. Autor zachycuje nejenom charakteristické situace spjaté s automobilovým cestováním (dopravní špičku, italské strážníky), ale cesty automobilem zde působí i jako zdroj komických příhod. Způsob vyprávění připomíná mluvený projev, o slovní i situační komiku v knize není nouze.

V průběhu 20. století začíná zastávat důležitou pozici při reflexi cizích zemí také fotografie. S propojením literární a obrazové složky se můžeme setkat především v díle Miroslava Horníčka Pohlednice z Benátek (1971), kde jsou černobílé fotografie Benátek prokládány komentáři autora, popřípadě citacemi z próz Thomase Manna (Smrt v Benátkách), Jana Wericha (Italské prázdniny) a dalších. V knize Chvilky s Itálií (1988) jsou Horníčkovy texty iniciovány fotografiemi italských měst. Jedná se o příklad textu, který nevznikl z přímé interakce s navštívenými místy.

Výše zmínění autoři a autorky jsou pouhou hrstkou z těch, kteří se ve svých dílech zabývají Itálií. Zobrazení Itálie se v naší literatuře stalo fenoménem, jenž si zaslouží pozornost čtenářů napříč generacemi.

Zdroj: MLSOVÁ, Nella. I já jsem byl v Itálii… Praha: Akropolis, 2009.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Marek Líbal
Autor je redaktorem rubriky Literatura magazínu TOPZINE.cz. Studuje češtinu a němčinu na Univerzitě v Hradci Králové. Mezi jeho záliby patří literatura, hudba a nohejbal.

1 Comment on Werich, Horníček i Řeháková. Itálie pronikla do české literatury

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*