Vzpomínková literatura. Nebojte se nahlédnout do nitra slavných osobností

FOTO: Čtení a zase čtení.
Čtení a zase čtení. Zdroj: Šárka Prágrová, TOPZINE.cz

Memoáry přinášejí svědectví o osobě pamětníka, jejich názorech a vztahu ke společnosti. Zároveň přibližují dobovou atmosféru. Na co vzpomínala například babička Kavalírová nebo Josef Lada? Více se dozvíte v článku na TOPZINE.cz!

FOTO: Kniha
Vzpomínková literatura odhaluje osobní prožitky pisatele. Zdroj: sxc.hu

Paměti, deníky, korespondence a vzpomínky umožňují nahlédnout do soukromí pisatele a pochopit dějinné události. I tak je ale třeba brát v potaz autostylizaci autora, vysokou míru subjektivity a nejednoznačnost.

Vzpomínková literatura je součástí literatury faktu. Pohybuje se ale zároveň na rozhraní krásné literatury, publicistiky a odborné literatury. Pamětníci popisují zážitky z osobního i společenského života, poodhalují vlastní prožitky dané situace, vysvětlují své jednání a popudy. Základním kritériem je autenticita vyprávěných svědectví.

Vzpomínky jako historický pramen

Ve 30. letech 20. století se vzpomínková literatura stala jedním z významných historických pramenů. Přispívala ke zkoumání subjektivních prožitků, umožňovala vytvořit představu, jak lidé v minulých epochách prožívali společenské či osobní problémy. Do vzpomínkové literatury můžeme zařadit memoáry, osobní i cestovní deníky či autobiografie.

FOTO: Únava
Vzpomínky na věci, které už odvál čas. Zdroj: sxc.hu

Zatímco deníkový zápis vzniká většinou bezprostředně s kratším časovým odstupem, paměti neboli memoáry se píší po uplynutí delšího období od popisovaných událostí. Paměti obsahují časové údaje, místní názvy, vlastní jména a činy reálných osob. Pamětník nebo pamětnice zpravidla líčí zážitky z osobního života, představuje čtenářstvu osoby, se kterými se setkal, a popisuje události, které prožil. Zároveň podává svědectví o společenské situaci a době, ve které žil.

Autoři se při psaní pamětí pokouší o objektivitu, avšak přesto nevědomě zasahují i subjektivní prožitky a vytváří si vlastní představu o událostech, které se staly. Je ale nutné počítat s autorovou autostylizací a určitou relativitou pravdivosti.

První memoáry

Vzpomínkové prvky obsahují již Caesarovy Zápisky o válce galské či Hovory k sobě od Marka Aurelia. Vojevůdci v nich zachycovali své zážitky z válečných tažení. Memoárová literatura se plně rozšířila až v pozdním středověku. V našem prostředí můžeme za jedno z prvních děl tohoto typu považovat Vita Caroli (neboli Život Karlův), kde panovník Karel IV. ve dvaceti kapitolách popisuje svůj život.

FOTO: Na 21. února připadá Mezinárodní den mateřského jazyka
Mořeplavci vzpomínali na zážitky ze svých cest. Zdroj: sxc.hu

Memoáry se rozšiřovaly také mezi humanistickými učenci. Český spisovatel a šlechtic Mikuláš Dačický z Heslova napsal v 16. století Paměti, které obsahují kroniku rodu Dačických a Kutné Hory let 1278 – 1571. Humanista Václav Vratislav z Mitrovic je autorem čtyřsvazkového díla nazvaného Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic. Popsal zde zážitky z cesty do Konstantinopole. Zaměřil se na zvyky tamních lidí a popisy krajiny. Podobně Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic popsal v díle Cesta z království českého do Benátek a odtud do země Svaté svou pouť a zážitky s ní spojené.

Paměti byly oblíbené zejména v lidovém prostředí. Vesnický písmák a kronikář František Jan Vavák sepsal v 18. století své paměti, vydané knižně pod titulem Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816.

Nejznámější paměti

Vzpomínková literatura získávala 18. a 19. stále větší oblibu. Mezi nejznámější memoáry v české literatuře patří Paměti Václava Černého či J. V. Friče, dále Karafiátovy Paměti spisovatele Broučků, Paměti babičky Kavalírové, Vzpomínky Antala Staška či Kronika mého života od Josef Lady a mnohé další.

Fiktivní memoáry jsou smyšlené vzpomínky, které se mohou a nemusejí zakládat na pravdě. U nás patří mezi nejznámější například Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze od Josefa Svátka. Autor zde vylíčil osudy staroměstského kata Jana Mydláře a jeho syna Jana Václava. Je těžké přesně určit, co přesně je v této historické próze pravda a co fikce. Podle historických pramenů Jan Mydlář skutečně popravil dvacet sedm českých pánů a jeho nástupcem stal jeho syn Jan Václav.

Spisovatelka a zakladatelka Ženského výrobního spolku Karolina Světlá sepsala své vzpomínky v díle nazvaném Z literárního soukromí. Kniha obsahuje vzpomínky nejen na její literární dráhu, ale také na mládí a rodinný život, jak dokládají názvy jednotlivých kapitol (Z rodinných podání; Upomínky a literární paměti; Z mého života; Ohlasy dne; Z deníků; Myšlenky, náčrtky, aforismy a Prameny z Ještěda). Světlá popisuje místa, kde se svou rodinou žila, trávení volného času i vztahy s osobnostmi českého vlasteneckého hnutí. Dílo obsahuje také úvahy nad postavením českých žen ve společnosti.

Spisovatelka a překladatelka Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, se narodila roku 1847 do rodiny pražského řemeslníka. Do literárního světa ji uvedla Karolina Světlá a Vítězslav Hálek. Eliška působila jako redaktorka Ženských listů, později se stala starostkou Ženského výrobního spolku. Roku 1890 stála u založení prvního dívčího gymnázia Minerva. Zemřela 26. listopadu 1926. Je pohřbena v Praze na Olšanech. Svoje životní vzpomínky zpracovala v díle Z mého mládí: Vzpomínky životopisné.

Na své mládí zavzpomínala ve svých pamětech také Alice Masaryková, dcera prvního československého presidenta a předsedkyně Československého červeného kříže. Alice sepsala osudy své rodiny až do počátku první světové války, ale pokročilý věk jí poté už nedovolil pokračovat. Alice Masaryková ve svých vzpomínkách hovoří o svých rodičích s obdivem, láskou a úctou. Vzpomínala , jak v létě chodila se sourozenci na plovárnu a v zimě na kluziště, dokonce i do Sokola. Matka na ni měla velký vliv v oblasti umění. Po večeři zůstávala celá rodina Masaryků pospolu v jídelně, povídali si, zpívali nebo hráli společenské hry.

„V době našeho dětství u nás, u Masaryků, byli rodinnými knížkami Karafiátovi Broučci, obrázky Kate Greenwayové, ruské Byliny, nádherné ilustrované německé pohádky a nadevše Babička Boženy Němcové. V těchto knihách jsme opravdu žili a jejich nádherní obrázky vidím dodnes. Když jsme povyrostli, všem se nám líbil pan Pickwick a jeho družina (…) Za mnoho máme rodičům děkovat. Krásná kniha – povznášející hudba – dary výtvarného umění jsou velikým bohatstvím a my za ně musíme být velmi vděčni.“

(MASARYKOVÁ, Alice. Dětství a mládí: vzpomínky a myšlenky. Praha: Ústav T.G.M., 1994, str.63-64.)

Unikátním příkladem memoárové literatury jsou Paměti babičky Kavalárové od Antonie Kavalírové, vdovy po zakladateli sklářské hutě v Sázavě.

Antonie Kavalírová začala psát 7. května roku 1859 na žádost svých dětí. Psala sice česky, ale se spoustou chyb a navíc kurentem. Své vzpomínky začala slovy:

„Moje dobrý děti, vy mně žádáte, abych vám napsala svůj životopis. Jsem již stará 56 roků. Je to velká obtíž od šestého roku se upamatovat, co se mi zlého a dobrého v tom mým už dlouhým věku přihodilo, a přece bych vám tu radost pro památku a pro příklady tuze ráda učinila. Při těch upomínkách člověka to někdy ovane a někdy zas až srdce se ulekne a zas dál pookřeje. A musíme všecko jedno s druhým mile a trpělivě snášet; a tak nám ty leta utečou, ani se člověk nenaděje. Přála bych každýmu, kdo bude to moje starodávné škrábání číst, aby ucítil, ale ne zkusil, co jsem já do svých padesáti šesti roků přežila. Moc zlého a trpkého a málo dobrého jsem v tom svým dlouhým věku okusila.”

(KAVALÍROVÁ, Antonie. Paměti babičky Kavalírové. 10.vyd. Praha : Český spisovatel, 1993.)

Antonie vzpomínala na své dětství, školní léta i na manželství s o osm let starším sklářem Františkem. Popisovala úspěchy i neúspěchy svých potomků a bohatý rodokmen celé své rodiny. V roce 1929 publikoval toto jedinečné vzpomínkové dílo její vnuk Josef Jan Frič.

V 90. letech 20. století můžeme zaznamenat prudký nárůst memoárové literatury. Vycházela díla týkající se nejen válečných zážitků, ale také společenských a politických změn, které v průběhu 20. století probíhaly. Za všechny uveďme vzpomínky významného českého vědce Radegasta Parolka nazvané Kruté i krásné 20. století, knihu vzpomínek Naděje a omyly politika Karla Löbla či dílo Na vlastní kůži, ve které Heda Kovályová-Margoliová popsala své vzpomínky od 2. světové války až do roku 1968. Koncem století již bylo zcela běžné, že memoáry netvořili pouze spisovatelé, cestovatelé a kronikáři, ale také filmové osobnosti, sportovci a další mediálně známé osoby.

Některá česká nakladatelství v současné době nabízí speciální ediční řady zaměřené na memoárová díla zajímavých osobností nejen 20. století.

Zdroj:
Válek, V. Memoárová literatura 20. století. CERM, Brno, 2000.
Havránková, Z. Příspěvek k poetice memoárů jako útvaru uměleckého. Bulletin Ústavu ruského jazyka a literatury, XIII., UK Praha, 1969.

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Simona Hencová
Autorka je redaktorkou rubriky Literatura na TOPZINE.cz. Vystudovala Jazykovou a literární kulturu na UHK. Nyní studuje Kulturní dějiny na Univerzitě v Pardubicích. Mezi její záliby patří tanec a divadlo.

1 Comment on Vzpomínková literatura. Nebojte se nahlédnout do nitra slavných osobností

  1. This “free sharing” of inrfomation seems too good to be true. Like communism.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*