Když jsem připravovala rozhovor pro skupinu Kryštof, která přijela do Rožnova pod Radhoštěm na hudební festival Úlety, raději jsem ani nedoufala, že jej uskutečním. To víte, festivalový ruch, vytíženost hudebníků a moment překvapení, že po nich něco chcete… Byla jsem připravena skoro na všechno, ale že se na mě Richard Krajčo usměje a bude na mé všetečné otázky odpovídat se zaujetím, to mě opravdu potěšilo.
Vy teď máte možnost nahlédnout do budoucnosti i minulosti kapely, a taky do hlavy jejího frontmana. Zajímá vás, jak kapela oslaví narozeniny? Co je jejich největším úspěchem a co se objeví na nové desce? Jak Krajčo reaguje na to, že je nejlepší zpívající básník a co jej nejvíc dojalo?
Vyprodali jste státní operu a snažíte se být originální. Máte v rukávu ještě další experimenty?
Máme vymyšlený takový jeden experiment, který bychom chtěli jet na jaře 2011. Je to sice ještě daleko, ale kapela musí plánovat… A tohle je prostor, kde zatím ještě nikdo nehrál. Zas bychom byli takoví unikátní a první, pokud by se nám podařilo splnit všechny předpoklady… Ale co to je, to zatím říkat nechci. Je to za delší dobu, tak aby nás někdo nepředběhl.
No a až vydáme desku, tak bychom chtěli absolvovat tři velké koncerty: V Brně, Ostravě a Praze. Vždycky se jede velká šňůra třeba dvanácti koncertů po halách a my jsme se rozhodli, že pojedeme jenom tři. Ty největší haly v Čechách, co jsou. Tam vlastně oslavíme naše patnácté narozeniny. To by byl takový nejbližší plán.
Sbíráte jedno ocenění za druhým. Jaké sošky už vlastníte?
(smích) Máme osm Andělů, což je hrozně fajn, nepočítaje Žebříky a různé ceny hudebních portálů a časopisů. A já jsem měl štěstí, že jsem dostal divadelní cenu Alfréda Radoka a dvakrát jsem byl nominovaný na Thálii. Z toho jsem měl taky velkou radost.
Tohle mě docela překvapuje. Jak to všechno zvládáš? Moderování, filmy, hudba…
Ne. Já moc nemoderuju. Jen výjimečně. Vlastně dělám Medúzu, pravda, to je taková klasika. Ale jinak jsem dělal jenom Anděly. Nabídky na moderování odmítám. Mě to nebaví, nenaplňuje mě to. Na pódiu si připadám hloupě. Je fakt, že jsou za to slušné peníze, ale dělat to prostě nechci.
A je fakt, že hraju divadlo a občas i něco natočím. Zas tak moc toho ale netočím. Není čas. Většinou děláme něco s kapelou a nabídky na filmy nebo na seriály přicházejí tak, že vám řeknou za měsíc vás potřebujeme na měsíc. To nejde, když kapela plánuje půl třičtvrtě roku, takže se dostávám do těch projektů jenom výjimečně a sobě pro radost. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych hrál ve filmu do kin. Je to pro mě takový bonus.
Hudba je pro tebe lepší…
Hudba je moje. To je ten velký rozdíl. Z 90% jsou to moje texty a moje hudba. Je krásné, když Národní divadlo stojí a tleská, ale když s vámi zpívá dva tři tisíce lidí na Rožnovských úletech anebo deset tisíc lidí v T-mobile aréně vaše písničky, je to úplně jiný pocit.
Tohle tě baví nejvíc?
Asi jo. Herectví bych nechat nechtěl, to ne! Chci se mu věnovat, jsem hrdý na to, že jsem člen činohry Národního divadla v Praze, ale není to pro mě takovou prioritou, kvůli které bych odkládal věci a přehazoval si diář.
Omezuje tě to?
Samozřejmě ano, ale zároveň to přináší obrovskou radost. O tom sní každý kluk. Já jsem vyučený elektrikář, že jo? A to, že hraju, že to bude takhle vypadat… Já jsem si vlastně už všechny své sny splnil. Je mi dvaatřicet let a hraju s takovými lidmi jako je paní Janžurová, hrál jsem s Pepou Vinklářem, s Borisem Rösnerem, s Davidem Prachařem… Přišlo na nás deset tisíc lidí na koncert, posbírali jsme hudební ceny, kde se dalo, hrají nás rádia, živí nás to a máme z toho radost. Já o tom teda neměl ani představu.
Co považuješ za největší úspěch?
Nedá se to jednoznačně říct. Těch dílčích úspěchů, které mají postupem času stejnou hodnotu je spousta. Zmiňoval jsem T-mobile arénu. To, že přijde opravdu deset tisíc lidí na tvoji kapelu, to jsem zažil poprvé. Byl jsem opravdu dojatý. Chtělo se mi brečet, když jsme se vrátili na přídavky. Ta hala prostě úplně duněla. Ale pak už je to jedno, jestli je to vyprodaná T-mobile aréna, kam se vejde deset, nebo hala Vodová v Brně, kam jenom pět. Všechny ty haly byly plné a já měl hroznou radost.
Tu jsem měl i z akustického turné. Totiž když jsme vyjížděli, všichni se smáli a říkali, že do divadla na kapelu nikdo nepřijde. A to, že tam budou lidi sedět a já, že budu vyprávět nějaké historky, nebo co, to že jsme se úplně zbláznili. Vidělo nás 25 tis lidí a vyprodali jsme za 4 hodiny. Myslím, že to jsou krásné věci, které člověk nemůže úplně oddělovat. Jdou ruku v ruce a v ten okamžik jsou pro tebe stejně silný.
Posloucháš rádio?
Moc ne, no.
Mám v autě hard disk. Vejde se mi tam asi 300 cédéček. Poslouchám ty svoje oblíbené kapely. Přes Sigur Rós, Coldplay, kteří budou v září u nás hrát, Radiohead, na ty se taky těším, až budou v Praze, Morcheebu, mám rád Underworld… Já pouštěl hudbu v rockových klubech, tak mám tak tisíc cédéček od Sepultury až po jazzové projekty.
Takže se neslyšíš, nemůže se ti stát, že by ti lezla nějaká písnička na nervy? Třeba Tak nějak málo tančím?
Tobě už leze na nervy… (smích)
To jsem neřekla… Spíš by mě zajímalo, jak moc je o tobě. Jestli si připadáš jako v té písničce…
Tak zpívám o tom, já ten text napsal. Je to přesně o tom, co člověk cítí, když je mu přes třicet.
Připadáš si staře?
Ne, starý ne. Spíš jakoby nestíháš věci, které chceš. Když mi bylo čtyřiadvacet, dvacet, tak jsem četl patnáct knih měsíčně, chodil na deset filmů měsíčně, stíhal všechno, co jsem potřeboval. Chodil jsem na koncerty, na rande, do divadla. Pak jsem zjistil, že člověk, když stárne, tak to prostě nestíhá. Je utahaný. Kdysi jsme s klukama strašně po koncertě pařili a dneska tady sedíme jako sedm mrtvol. Už nechodíme ani pařit. Užijeme si to na pódiu. Je to jiné. Takže ano, ta písnička je o tom pocitu, který jsem měl.
Někde jsem slyšela, že jsi nejlepší zpívající básník…
To řekl Jarek Nohavica.
Co si o tom myslíš ty?
No, tím, že to řekl Jarek Nohavica, je to pro mě velká čest. Polichotí to. Co na to máš říct? Trošku se začervenáš, sklopíš oči a to je všecko. Nejde na to nic říct. Potěší to.
Která je tvoje nejoblíbenější písnička?
Jízda v protisměru. Myslím, že to je nejlepší píseň, jakou jsme kdy nahráli. Tu ani neznáš, co?
Mám se stydět?
To se styď! Má sedm minut a je úplně jiná než všechny ty věci, co hrajeme. Strašně se mi líbí deska OK Computer od Radiohead. Myslím, že to je opravdu jedna z nejlepších desek, která byla natočena. Ta písnička je hrozně temná, depresivní… má neuvěřitelné grády. Od toho, že začne jen hlas a španělka, to končí na tom, že člověk má pocit, že nabořil 200km rychlostí do zdi. Takový pocit je pro mě ta píseň.
Na vašich stránkách probíhá anketa o nejoblíbenější album. Rubikon (2006) dosahuje skoro k 50%. Zdá se ti nejvydařenější?
To je momentální. Podle toho, co si poslechneš. Teď bych neřekl, že V Siločarách nebo Magnetické pole se mi nějak extrémně líbí. Když jsme měnili zvukaře, tak jsme v autě poslouchali naše staré nahrávky, aby si to ten kluk dostal do uší. No, a když jsem to poslouchal, říkal jsem si, ty jo, já už úplně zapomněl, jak to hraje na desce. Vlastně se mi to líbilo. Jasně, že jsou vždycky písničky, které by člověk změnil. Poslouchal jsem právě V Siločarách a říkal jsem si, že má hezkou atmosféru… Ale úplně nejradši mám asi rád Mikrokosmos. Ona je taková nejtemnější.
Takže máš rád temno.
Mikrokosmos pro mě byla obrovská zpověď. Ta deska je taková jiná. Taky možná proto ji kritici strašně vychválili, ale lidí si ji tolik nekoupilo. Pro někoho byla moc těžká. Psali nám, že jsou to těžký texty, strašně smutný melodie… Rubikon je veselejší. Je především o náladě v jaké ty písničky píšeš. Právě teď mám rád novou písničku, co jsme udělali. Jmenuje se Jeviště a asi se podle ní bude jmenovat nová deska. To je depka jako svině. Totálně. Na tu se těším, až ji budeme hrát živě.
Chystáte teda vydat nové cd. Jestli je totiž bestoffko poločas, tak máte ještě co dělat…
No nevím. My si řekli, že by to mohl být poločas. Kdyby se dařilo, tak by pak mohlo přijít prodloužení. Ale ani nevíme, jestli dohrajeme ten druhý poločas… Třeba nás vyloučí, třeba nenapíšeme tak dobré písničky…
Oslovil tě někdo Kryštofe?
Jo. Furt. Je to takové úsměvné. Milé. Spousta lidí na koncertech chodí a říká: Hele Kryštofe, podepiš se mi. Dneska se mi to stalo taky.
Foto: Daniel Husek
Ohodnoťte tento článek:
