×
TOPZINE.cz

Vyhnanci Františky Jirousové. Najdou čtyři mladí lidé cestu sami k sobě?

FOTO: Dekadent!Ukázka z knihy!Františka Jirousová, zakladatelka literární skupiny Katolická dekadence, nás ve svém novém románu Vyhnanci zavádí do společnosti čtyř dvacátníků. Ti se za náhodných okolností setkávají v jednom opuštěném domě, kde se pokouší vyřešit palčivé otázky stran vlastní existence a najít svůj smysl života. Knihu, ze které vám dnes přinášíme ukázku, vydává nakladatelství Eroika.

FOTO: Dekadent
Ilustrační foto, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz

Mně je to jasný. Chci žít jako Josef. O samotě se zabývat myšlenkami, vymýšlet teorie, nacházet problémy a řešit je a psát o tom. Vrtat se ve světě, nacházet v něm největší propasti, do těch se spouštět, a co? − a vynášet z nich řešení. Ale to není práce. Nikdo to nepovažuje za práci. Pro mě je to ale jediná možnost, jedině tohle mi připadá důležitý. Jedině u takový činnosti mám pocit důležité práce. Ať dělám cokoliv jinýho, je to práce jen okrajová. Kdybych uměl psát, básně nebo prózu, řešil bych myšlenky tam. Kdybych uměl malovat, maloval bych je. Kdybych uměl skládat, složil bych je do symfonie. Ale já nic z toho neumím. Jen tomu všemu snad rozumím. Jako Josef. Rozuměl tomu a psal o tom.

Nikola měla pravdu. Mým úkolem je bojovat se světem. Bojovat s ním teorií, kterou nemám. Nikola jí měla. A odešla za ní.

Zapálil si cigaretu a poslouchal vítr kolem polozbořeného domu. Stálý květnový vítr. Zvláštní květnový vítr, který ani na jeden den nepřestane foukat. Takový vítr nefouká v žádném jiném měsíci. Tenhle pramení v trávě a kmenech stromů. Nejdřív provane skrz mízu, vsákne do sebe vůni květů a potom teprve vyletí a obaluje všechno, s čím se setká. A všechno se s ním spojuje a předává věčnosti. Posel času plný závratné krásy, kterou pyšným gestem ukazuje, aby vzbudil hrůzu z pomíjivosti.

Vítr vnikal odkrytou střechou do setmělého prostoru pošty. Rozháněl jemně cihlový prach a neslyšně unikal skulinami zase ven. Vlahý jak hustá noční obloha, která v sobě skrývá zbytky unaveného rozkvetlého dne.

Já vím, co jsem vždycky chtěl dělat. Vymýšlet teorie a shromažďovat díky nim kolem sebe lidi. A bylo pár příhod, kvůli kterým bych zopakoval svůj život. Kdy jsem stál uprostřed lidí a vykládal. Celej svět mi v takových chvílích padá k nohám. Celý svět se mi nabízí jako materiál, jako houfy nepřátel. A já se sám sobě líbím, vidím sám sebe, jak tam stojím a líbí se mi krása myšlenek, jejich moc, jejich precizní logika. Jsem nástroj idejí a ony skrze mě procházejí a jedině v takové chvíli mám cenu. Jedině tehdy jsme hoden lásky sám k sobě.

Ale moje poslední teorie je větší než já. Všechny předchozí teorie byly kvůli mně, já jsem byl důležitější než ony, líbil jsem se sám sobě víc, než jsem byl oddaný myšlence.

Zlatý časy anarchismu! To jsem byl nejlepší. Ať jsem řekl cokoliv, vždycky to bylo nejlepší. Bylo jedno, co jsem říkal, protože tam je jedno, co kdo říká. Přesně ten typ ideje, která je kvůli tomu, aby pozvedala člověka, který ji hlásá. Ještě se k tomu vystrojit do černý a červený… Byly to nejlepší časy.

Jenže − co je mi po tom, jestli bude nade mnou autorita? Když bude nesmyslná, budu proti ní bojovat, když bude snesitelná, budu vědět, že bez ní bych neměl ani minutu času pro svý teorie! Co je mi po autoritě? Jen slaboch nedokáže žít bez autority, ačkoliv ji nad sebou má. Já jsem vás dávno prohlédl − hlásáte svůj anarchismus, protože chcete hlásat sebe. Proto je vaše idea jediná, kterou je mi tak zatěžko opustit. Ale nevidím v ní sebepřekročení, nevidím v ní obětování života, až příliš jste se oddali hodnotám, které jsou jen nutným základem pro úkoly vyšší.

Je jiný anarchismus, duchovní.

Co je to můj duchovní anarchismus, NÁŠ duchovní anarchismus, můj mrtvý učitel? Kde ho hledat bez Boha? Jak spojit moje nejasné tušení, že přece jen je někdo, kdo má v rukou plány světa, s tvým jasným a jednoznačným náhledem, že nic není předem určeno a všechno se osvědčuje jen vůlí k moci, vůlí k životu a dravému přemáhání svých slabostí? Že vše se osvědčuje jen vůlí k tvorbě nových hodnot! Vůlí k co nejplnějšímu životu, který je skutečným životem jedině tehdy, když překračuje sám sebe, když slouží ideji, která je větší než on sám! Jak to, že tak jasně cítím, že ty, Friedrichu, jsi říkal to samé, co mi teď promluvilo křesťanství? Jak je možné, že na tvé kritice křesťanství bych nezměnil ani slovo, a přesto mohu říct: Tvá nauka je křesťanství samo!

Jak jim ukázat, že díky tvému dílu, které se mi naposled ukázalo oděné do člověka v mé vlastní sestře, do jejího hlasu při banální písni při zvuku varhan, jsem objevil Boha? Boha zbaveného starých morálních strusek, starých zteřelých představ utkaných v temných zoufalých koutech lidmi znavenými životem, nenávidějících Zemi a sama sebe. Boha zbaveného představ o trestu a vině, o žárlivosti a malomocnosti Boží. O lepře Boží. Celý život jsi rozbíjel shnilou modlu, kterou si ve své vzpupnosti a zoufalství dovolili nazývat Bohem. Rozbil jsi ji na trosky, nezbyl po ní cár, a vesmír se otevřel závratnou čistou vizí nekonečné propasti, která děsí slabé a radostí naplňuje silné; nekonečné černé i bílé vzdušné propasti, ve které je zase možno dýchat – ve které je možno ušít nového Boha, kterého jsi nepojmenoval a kterého jsi ani pojmenovat nechtěl, neboť jsi čekal na své žáky. − Nového, mladého, radostného Boha. Boha zeleného, v rozpuku zrajícího pro nová pokolení.

Můj úkol: spojit dvě myšlenky, o kterých si svět myslí, že se vylučují.

Nového Boha jim ukázat a mluvit o Něm tvou řečí!

Směješ se, můj mrtvý příteli?

Můj velký krásný učiteli. Jako tvůj žák tě budu tím víc milovat, čím víc se zdálím tvých cest. Můj jediný učiteli, tím víc mně budeš milovat, čím lépe oděju tvá slova hudbou budoucnosti.

Je noc: teď procitají vše písně milujících. A také má duše je píseň milujícího.

Převzato z knihy Františky Jirousové: Vyhnanci. Vydalo nakladatelství Eroika v Praze, 2011.



Diskuse

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..