3 fotky 
Ve spolupráci nakladatelství Půdorys a Argo vychází již podruhé obsáhlá kniha Luboše Antonína Bestiář, ve které se to příšerami jen hemží. Seberte odvahu, podívejte se v doprovodu filozofa a dějepisce do říše bestií a odhalte jejich tajemství.
Bazilišek - typická bestie, Zdroj: sxc.hu
Jak již sám autor Luboš Antonín v úvodu svého díla uznává, nepřináší téměř nic vlastního, protože poznatky, které zde sumarizuje, čerpá z prací jiných autorů. Jeho základna literárních pramenů představuje široký zdroj inspirace pro sepsání Bestiáře. Na základě hojných návštěv knihoven sesbíral autor poznatky o různých obludách a doplnil dílo spoustou dobových ilustrací. Jednotlivé příšery pak rozdělil podle základních elementů: voda, oheň, země a vzduch.
Obludy a příšery, které nás straší i baví
Tajemná i známá stvoření rozdělil do jedenácti kapitol, které nám tak přibližují jejich podobu a vlastnosti. Představuje nám tedy ohnižily (např. fénix), zeměplazy, monstra, kopytnatce, vlkodlaky, upíry, kozlonohé, ptáky, nymfy, sirény a leviatany. Všechny obludy popisuje nejen z historického hlediska, ale ukazuje je i z nejrůznějších jiných úhlů. Nejvíce zabíhá do tajů psychologie a heraldiky, také se vůbec nevyhýbá erotice, kterou se nebojí detailně rozebírat.
Sfinga se v Bestiáři také objevuje, Zdroj: Topzine.cz, Jana Samcová
Velmi zajímavá je například kapitola o zeměplazech, kam řadí hada, Úroborose, mořského hada, draka, hydru a baziliška. V úvodu vždy nestvůru představí a pak již je postup nejednotný podle toho, co je na zvířeti zajímavé. V podkapitole o hadech se třeba snaží vysvětlit, proč se většina lidí bojí hadů. Zda jsou jeho tvrzení pravdivá, to je velmi často těžké posoudit. Jisté je, že na každý pád Bestiář čtenáře zaujme.
Nejasnost jeho tvrzení je způsobena tím, že některá fakta předkládá bez jejich podložení důkazy. Například tvrdí, že psychická úchylka zvaná hipofilie, tedy jakýsi poddruh zoofilie, kdy člověk miluje koně, se projevuje u žen. Avšak hipofilií může stejně tak trpět i muž. Dalším příkladem může být jeho tvrzení, že se novorozenec rodí s vrozeným strachem z pádu z výšky a z hada. Odkud však převzal tuto myšlenku, abychom si mohli ověřit její pravdivost, neuvádí.
Kompilace jako základní metoda
Bestiář
Největší komplikaci by mohl pro čtenáře představovat právě důmyslný kompilační přístup. Autor nejen že se nechal inspirovat starými tisky, ale hojně z nich také cituje. Některé citace přesahují i dvě strany, což nemusí působit vždy pozitivně. Navíc i v pasážích, které nevymezil jako citaci, často vypráví příběh dobře známý – například tak uvádí Oidipův příběh nebo legendu o zlatém rounu. Některé části textu tak čtenáře nemusí zaujmout, protože obsah zná.
Text, který pochází z pera a především z hlavy Luboše Antonína, je rozeznatelný i podle stylu. Často se totiž právě v jeho vlastních větách objevují neobratné formulace. Například tak užívá v jedné větě latinský výraz v kombinaci s nepatřičným českým výrazem, což vytváří negativní kontrast. To způsobuje stylistickou nevyváženost díla, která je vzhledem k vnímání textu rušivá. Nepatřičně působí i nadužívání uvozovek, které neuvozují citace, ale slova nebo slovní spojení, od kterých se autor distancuje.
Mírná nepřehlednost kazí slovníkové pojetí
Ačkoliv Luboš Antonín rozdělil obludy do několika kategorií podle celkem jasných a logických hledisek, není kniha úplně přehledná. V obsahu sice vymezuje podkapitoly, ty však v textu nejsou dobře čitelné. Zatímco horizontální členění textu je zdařilé, ve vertikálním zejí značné mezery, přičemž by stačilo jednoduše názvy příšerek, o kterých daný úsek hovoří, označit tučným písmem.
Ohnižil by mohl vypadat třeba takto, Zdroj: sxc.hu
A tak najdeme v obsahu pod kapitolkou Ohnižil rozdělení na fénixe, salamandra, chameleóna a záhubu samovznícením, avšak v textu je již tak lehce nespatříme. Abychom je objevili, musíme často zbytečně pátrat. Jejich ztučnění v textu by čtenářům usnadnilo práci. Vzhledem k slovníkovému uspořádání, jehož dojem budí i uspořádání textu na stránce do dvou sloupců, by bylo grafické zvýraznění podkapitol více než užitečné.
Proč si přečíst Bestiář Luboše Antonína?
Nedostatky, jež jsou výše vyjmenovány, jsou však pouze drobností ve srovnání s významem díla, které je jedinečné. Kniha s podtitulem Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy se místy skvěle čte a podává zajímavé informace, které často příjemně překvapí. Podle učení recepční estetiky Hanse Roberta Jausse průměrné dílo vyplní vaše očekávání, zatímco umělecké dílo vás překvapí. A to se Luboši Antonínovi povedlo.
Vlkodlaka bylo možno poznat podle dlouhého, přímého, zešikmeného obočí, které se v určitém úhlu spojovalo nad nosem. Někdy také podle toho, že střední prst na ruce byl o něco delší než u lidí, či podle pokřivených načervenalých nehtů mandlového tvaru. Občas také bylo možno na vlkodlaka usuzovat podle nízko posazených uší posunutých k temeni. V lidské podobě se na vlkodlakovi mohly projevit pozůstatky chlupů mezi lopatkami, Rusové věřili, že má pod jazykem štětiny.
Název: Bestiář – Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry v knižní ilustraci konce středověké Evropy
Autor: Luboš Antonín
Počet stran: 376
Rozměry: 21×14 cm
Vydalo nakladatelství: Půdorys/Argo, 2010
Doporučená cena: 458 KčHodnocení: **** (80%)
