Všichni jsme vrazi a utíkáme sami před sebou, varuje Noc literatury

„Hádejte, co si vybrala. Kalhotky. Malé kurevské kalhotky,“ loudí se do našich uší nepohoršený hlubokosmyslný hlas Romana Zacha, mého hereckého exidola. Počasí se naštěstí včas slitovalo, a tak se na zahrádce U Vystřelenýho voka nechvějeme pod dotěrnou dešťovou vodou. Středeční Noc literatury je vzhledem k ještě přítomnému slunci spíše večerem literatury.

Noc literatury se letos protlouká Žižkovem. Foto: Marcel Gotthard
Noc literatury se letos protlouká Žižkovem.
Foto: Marcel Gotthard

Eduard Limonov je tak moc nespokojený, tak moc touží žít jinak, ale stejně jako mnohým skutečným lidem mu chybí dostatek vůle k sebevědomému odrazu. A tak sám před sebou marně utíká na večeři s bývalou manželkou, které kupuje kalhotky za sto dolarů a zve ji na skleničku, aby mu to ona oplatila polibkem do koutku úst a vzápětí odešla se svým přestárlým milencem a slepičkovským komentářem: „Bylo to moc milý.“

K odrazu ho nepošťouchne ani dovolená s bandou rádoby hipíků, kteří zachraňují svět svým vegetariánstvím a v děrách svých hnědých svetrů lapají po drobácích na pivo. A tak troskotajícímu rádoby spisovateli nezbývá nic než sarkasmus a onanie nad porno časopisy.

Nahota a kokosová plantáž jako řešení osobní krize

Hrdina knihy Emmanuela Carrera nedokázal před občas absurdně tančící skutečností utéct. Zato August Engeldhart z knihy Impérium od reality utekl možná až moc. Tento vegetariánský nudista hledá spásu na Nové Guineji. V kokosovém ořechu. Je to přeci geniální plod, lze se jím živit, vyrábět z něj vlákno nebo z něj vyrobit nádobu, tu vyplnit solí a vložit do ní pahýl palce, který jste si před pár vteřinami ustřihli nůžkami!

Věrnost tomuto kulovitému dítěti palmy vyznává i s vrahem za zády. Koly olemovaný bar Bajkazyl se nestačí divit, jaká řešení lze v případě existenciální krize nalézt. Zhýralou čtvrť infikuje tma a pižmo vyprázdněných půllitrů. Konečně si všímám existence mapy v letáku k události. Hledání Žižkovského kinematografického divadla tak snad proběhne bez minulého váhání.

Slepneme zahlcení světlem a bílými stěnami, nohy naštěstí neskučí přes nemožnost odpočinout si na nevolných židlích. Od izraelského románu Najednou někdo klepe na dveře očekávám pochopitelně izraelskost a závan židovské exotiky.

Exotika se dostavuje avšak to skrz mezinárodní a mezirasové sňatek černé ženy a bílého muže, jež nabude oficiality díky žlutému knězovi. Být multikulturní je dneska přeci v módě. Pointa krátkého filmu od autora knihy Etgara Kereta spočívající ve větě „Banány odnesl osel,“ však zřejmě nejenom kolem nás nepochopeně prolétla a sál tak osamotněl nezájmem.

Zabili jsme starce

Jedenáctá hodina každou chvíli zaťuká na dveře a my tak přidáváme do kroku, abychom lapili ještě jednu literární mušku. Bunkr nebo Kuře, bunkr nebo Kuře? Kuře pípá blíže a tak zapadáme do příjemných sklepních prostorů, kde nás laská na ušních bubínkách něžnost slovenštiny. Povídka V druhé osobě z cyklu My a oni/Oni a my obžalovává obecenstvo z vraždy starce. Ano. Všichni jsme vrazi. Vrazi vlastních životů. Vrazi společnosti, kterou neustále z něčeho viníme, přestože ji sami vytváříme. „Nechci vás napráskat na policii. Já vám chci pomoct,“ vysvětlují slova spisovatele Pavola Rankova.

Ozývá se trhavý zvuk. Andrej Hryc se směje: „Četl jsem tenhle text dnes po desáté, ani nevíte, jakou mi dělá radost konečně ty papíry roztrhat.“

A my zabijáci vzhledem k plížení se zavírací hodiny opět utíkáme. Před realitou, před vinou, před sebou. Aniž bychom si uvědomili, že přestože zdánlivě naše černá svědomí se tmou splývají, jejich morální kocovina i pod pláštěm noci světélkuje spolu s pouličními lampami.

Ohodnoťte tento článek

Líbí se vám tento článek? Podělte se o něj s ostatními

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*