2 fotky 
Ayelet Waldman napsala román, který se brzy stal bestsellerem a který je spíše o nenávisti nežli lásce. Emilie – matka, které se stalo to nejhorší, co se jen matce stát může a William – její nevlastní syn předškolního věku. Navázat vztah s přechytralým děckem, když si zákonitě na jeho místě přestavuje svou mrtvou dceru, je pro Emilii evidentně nemožné. Nejen o smrti je však Láska a jiné nemožnosti vydaná nakladatelstvím Jota; přečtěte si ukázku!
Ilustrační foto, Autor: Martin Koubek, Topzine.cz
„Aha? A to vadí, Emilie? Nejsem mu dost podobný? Možná bys byla šťastnější, kdybych někde v New Jersey šoustal s ruskými striptérkami?“
„Jak vůbec můžeš něco takového říct? Zbláznil ses?“
„Jestli já jsem se zbláznil, Emilie? A co ty?“
Náhle se zvedá a začíná přecházet po pokoji, prsty si prohrabuje vlasy.
„Jak jsem jen mohl svému synovi něco takového udělat!“ říká. „Jak jsem mu kvůli tomuto mohl tak zničit život? Kvůli tomuto!“ Prudce se zastavuje, rozhazuje rukama a do svého znechucení tak zahrnuje celý tento pokoj. „Vystavil jsem svého syna tobě! A kvůli čemu?“ „Jak můžeš něco takového říct?“ Vstávám. Konečně jsem stejně tak rozzuřená jako on. „Jak to myslíš vystavil! Co tím kurva myslíš? Tebe snad zasáhlo nějaké brilantní freudovské osvícení? A stejně! Co na tom? Každý máme nějaký podělaný důvod k tomu, proč jsme si vybrali toho, koho jsme si vybrali. Tobě se líbí ženský s velkým zadkem! A to ti jako připadá čisté? Všiml sis vůbec někdy, jakou prdel má tvá máti? Nemůžeš jen tak odmítat hodnotu citových rozhodnutí ostatních lidí! A to jen proto, že se ti podařilo rozšifrovat jejich psychologický původ!“
Jack mě moc nevnímá. „Přinutil jsem Williama, aby svůj čas trávil s někým, kdo ho nedokáže ocenit. Přinutil jsem ho, aby žil s někým, kdo ho nemiluje.“ Už jen šeptá. To ale aby ho William nezaslechl. V obličeji už je úplně rudý vzteky.
„Jak můžeš vědět, co k Williamovi cítím? Vůbec nic o tom nevíš!“
„Tak to řekni! Jestli ho miluješ, řekni mi to!“
„To je blbost, Jacku. K něčemu takovému mě nutit nemůžeš. Když to řeknu jenom proto, abych ti udělala radost, k ničemu to nebude.“
„Řekni to. Řekni, že ho miluješ!“
„Běž někam! Nic neřeknu. Nebudu říkat věci jenom proto, že mě nutíš, abych je říkala!“
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Otáčí se na místě. Vedle dveří je kovový odpadkový koš a na něm kankánová tanečnice Toulouse-Lautreka, na sobě má pocuchanou červenou spodničku. Jack ji nakopne a koš naráží do zdi. Znovu a znovu do něj kope. Dokud koš není celý zprohýbaný a Jackovi se v něm nevzpříčí noha. Třepe s ní, aby shodil koš k zemi. Hlavu v dlaních. Třesou se mu ramena.
Sedám si do svého malého pěkného křesílka a říkám: „Ano.“
„Ano? Ano, co?“ ptá se, aniž by se pohnul.
„Ano, zbláznila jsem se.“
Chvíli mlčí a pak jen říká: „Do pekla s tebou, Emilie.“
„Tam už jsem.“
„Bože!“
„Jsem tam od té doby, co Isabel zemřela.“
„Ale tohle není o Isabel.“
„Ale je. Ale je.“
Jack se ke mně posune po podlaze po kolenou. Chytne mě za bradu a nutí mě, abych se mu podívala zpříma do očí. „Emilie, jestli jsi v pekle, tak jenom proto, že jsi tam sebe sama dostala. A zatáhla jsi tam i všechny okolo sebe. Nejsi první žena na světě, která přišla o své dítě. A mně to taky zlomilo srdce! Ale život tím nekončí. Musíme žít dál. Ztratili jsme naše dítě, Emilie! Ne naše životy!“
„Já jsem naše dítě neztratila.“
„Co?“
Naše tváře jsou jen pár centimetrů od sebe. Jeho ruka je pořád na mé bradě, zpříma se mu dívám do očí. Na svých rtech cítím jeho dech. Cítím kávu, kterou dnes pil. Cibuli, kterou měl k obědu. I tu skořicovou žvýkačku.
„Isabel jsem neztratila. Já ji zabila.“
