!Ukázka z knihy!Milovníci detektivek jistě znají dvojici detektivů Bertu Coolovou a Donalda Lama, kteří vzešli z pera A. A. Faira. V jejich dalším příběhu nazvaném Vrány nedovedou počítat bude dvojice pátrat po smaragdovém náhrdelníku.
Jestli umí vrány počítat, se dozvíte v knize A. A. Faira, Foto: Jana Samcová, Topzine.cz
Milovníkům detektivek netřeba dlouze představovat dvojici detektivů Bertu Coolovou a Donalda Lama, která vzešla z pera A. A. Faira. V příběhu nazvaném Vrány nedovedou počítat se dvojice pokouší rozluštit záhadu kolem smaragdového náhrdelníku. Jako v každé správné detektivce nechybí ani zde zákeřná vražda, tajemné prostředí a zejména napínavý příběh, který nás dovede až k závěrečnému rozluštění případu. Knihu vydává Nakladatelství XYZ.
Vrány nedovedou počítat
Když jsem druhý den ráno přišel do kanceláře, Berta Coolová už na mě čekala s dychtivým výrazem. „Donalde, drahoušku, to je přece trefa! Odvedl jsi senza práci. Berta věděla, že z toho pro nás kouká fůra prachů!“
„Co se zase děje?“ zeptal jsem se, už usazen v křesle.
„Harry Sharples,“ řekla. „Udělal jsi si u něho oko, fakt.“
„Ach, ten…?“
„Podívej, Donalde, právě před chvíli telefonoval. Pět set dolarů týdně. Chce tě nastálo.“
„Jak nastálo?“
„Čtyřiadvacet hodin denně. Chce tě jako jakousi tělesnou stráž.“
„Na jak dlouho?“
„Zaručuje šest týdnů.“
„Řekni mu, ať jde k čertu!“
Bertino křeslo udělalo poplašné kvííík, jak sebou škubla a napřímila se. „O čem to mluvíš?“
„O Sharplesovi. Řekni mu, ať nám vleze na záda. Nebo ať se jde utopit. Tu práci nebereme. Nemáme zájem.“
„Co to žvaníš, že nemám zájem?“ zařvala Berta. „Co si myslíš, takhle si hrát na primadonu? Pět set babek týdně. Zbláznil ses?“
„Fajn,“ řekl jsem. „Vem tu práci ty.“
„Já?“
„Ty.“
„Nechce mě. Chce tebe.“
„Kecy!“ odsekl jsem. „Chce tělesnou stráž. Jako tělesná stráž nejsem k ničemu. Tobě by to sedlo.“
Zuřivě mě probodávala pohledem.
„Jdu na chvíli ven trochu čmuchat,“ řekl jsem jí. „Nevíš náhodou, co se stalo s tou vránou Boba Camerona?“
„Nevím a prd mi na ní záleží,“ zavrčela Berta. „Jestli si myslíš, že se vykašleš na práci, která nám vynese hodně přes dva tisíce dolarů měsíčně čistého zisku, jsi blázen. Je to víc než
sedmdesát dolarů denně. Mysli, člověče!“
„Právě že myslím.“
Náhle změnila taktiku a začala svým mazlivým tónem.
„Donalde, drahoušku, odjakživa jsi byl ohromný šprýmař. Děláš si z Berty legraci, že jo?“
Nereagoval jsem ani slovem.
Nesměle se usmála. „Berta by tě už měla znát líp. Berta se na tebe vždycky mohla spolehnout, Donalde. Když jde do tuhého, vezmeš na sebe vždycky víc než svůj díl práce.“
Pořád jsem mlčel.
Po chvíli pokračovala: „Vzpomínám si na den, kdy jsi sem přišel a hledal práci. Tenkrát nebylo snadné najít zaměstnání a měl jsi hlad, Donalde. Doslova jsi umíral hlady.
Práce, která by vynesla malou, nejmrňavější část toho, co nabízí Sharples, pro tebe tehdy znamenala hodně. Není to tak, Donalde?“
„Je to tak.“
Usmála se na mě zářivě. „Nikdy nezapomenu, jak jsi byl vyhublý a bledý. Bože můj, jak ses činil! Mohla jsem chtít cokoliv – udělal jsi to, a dobře. A pak ti Bertička začala dávat stále
důležitější úkoly. A potom tě přijala jako partnera, založili jsme společnou firmu. A bylo to hezké, že, Donalde?“
„Bylo to velice hezké.“
„Vím, že jsi mi vděčný, Donalde, i když nejsi člověk, který by o svých citech moc mluvil.“
„Když jsem k tobě přišel,“ ujal jsem se slova, „paběrkovala jsi na periferii tohohle byznysu, hrabala jsi se v blátě, hledala a inzerovala jsi práce všeho druhu a dostávala jen ty špinavé záležitosti, které by ostatní pořádné agentury nikdy nebraly. Zabývala ses všelijakými odpornými a malichernými rozvodovými případy, které ti advokáti pochybné pověsti byli ochotni přenechat. Dělala jsi kdejakou maličkost, sbírala drobečky spadlé ze stolů zavedených agentur a neměla jsi naději vydělat si víc než pět stovek za měsíc. Když…“
„To je lež!“ vřískla.
„Když jsem se k tobě přidal,“ pokračoval jsem, „teprve potom jsi začala být k něčemu. Dnes jsou tvoje daně z příjmů za měsíc větší, než kolik býval tvůj celoroční hrubý příjem. Jistě, cítím k tobě vděčnost. A jak to vypadá s tvými pocity vůči mně?“
Pohupovala se lehce v otáčecím křesle a rozhořčení jí dodávalo odpudivý, vzteklý a tvrdý výraz. Řekla pomalu a zřetelně:
„Jestliže necháš padnout těch pět stovek týdně, zruším společenství a vyřídím tu věc sama.“
„To mi vyhovuje,“ řekl jsem, vstal a vyšel ze dveří.
Převzato z knihy A. A. Faira: Vrány nedovedou počítat. V překladu Jana Kálala vydalo Nakladatelství XYZ , Praha, 2011.
