2 fotky 
V nakladatelství Argo vychází nové vydání úspěšného románu šestákového Dostojevského Jima Thompsona. Vrah ve mně je tajuplným detektivním příběhem, který čtenáře zavádí do jednoho texaského maloměsta 50. let. Hlavním hrdinou je zástupce šerifa Lou Ford, jeden z jeho nejváženějších obyvatel. Dřímou v něm však temné sklony, jež už nedokáže ovládat. Přečtěte si ukázku z první kapitoly knihy a seznamte se s Lou Fordem, který je možná vrahem!
...druhej hrnek kávy..., Zdroj: Petra Prokopová, Topzine.cz
Dojedl jsem koláč a právě pil druhej hrnek kafe, když jsem ho uviděl. Před chvílí dorazil půlnoční náklad a on nakukoval do restaurace oknem, který bylo nejblíž depa, rukou si zacláněl oči a mžoural proti světlu. Všiml si, že ho pozoruju, a ztratil se ve stínu. Ale mně bylo jasný, že tam ještě pořád je. Věděl jsem, že čeká. Tihle pobudové si vždycky myslí, že budu snadnej cíl.
Zapálil jsem si doutník a sklouzl z barový stoličky. Číšnice, nová holka odněkud z Dallasu, mě pozorovala, jak si zapínám kabát. „Proboha, copak vy nenosíte ani bouchačku!“ vyhrkla, jako by mi sdělovala nějakou novinku.
„Ne“, usmál jsem se. „Ani bouchačku, ani pendrek, nic takovýho. Proč taky?“
„Jste přece polda, totiž zástupce šerifa. Co kdyby se vás nějakej darebák pokusil odprásknout?“
„Tady v Central City těch darebáků zas tolik není, madam,“ povídám. „A pak, lidi jsou lidi, i když se dostanou kapánek na šikmou plochu. Nechte je žít a oni nechají žít vás. Dá se s nima domluvit.“
Zavrtěla hlavou..., Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Zavrtěla hlavou, v očích skoro posvátnou úctu a já se odloudal k pultu, že zaplatím. Majitel mi peníze strčil zpátky a navíc přidal pár doutníků. Zase mi takhle děkoval, že jsem vzal pod křídla jeho kluka. „Teď je z něho novej člověk, Lou,“ povídá, slova mu splývají, jak se to cizincům stává. „Nefláká se po nocích, ve škole mu to docela jde. A v jednom kuse o vás mluví. Jakej je Lou Ford správnej chlápek.“
„Nic zvláštního jsem neudělal,“ já na to. „Jenom jsem s ním promluvil. Projevil trošku zájem. To mohl udělat kde kdo.“
„Jenom vy,“ řekl. „Protože jstesám poctivej, probouzíte dobro i v druhejch.“ Tím se to chystal zakončit, ale já ho nenechal. Opřel jsem se loktem o pult, skřížil nohy, dlouze a pomalu potáhl z doutníku. Ten chlápek se mi líbil – nakonec jako většina lidí – ale tenhle byl moc fajn na to, abych to nechal jenom tak. Zdvořilej, inteligentní, takový typy, to je moje.
„Tak já ti něco povím,“ protáhl jsem. „Řeknu ti, jak to vidím já: Člověk od života nedostane o nic víc, než co do něj dal.“ „Hmm,“ zamumlal nervózně. „Asi to tak bude, Lou.“ „Onehdy jsme tak přemejšlel, Maxi, a najednou ti mě napadla taková zatraceně dobrá myšlenka. Přišlo to jako blesk z čistého nebe: Chlapec je otcem muže. Přesně tak. Chlapec je otcem muže.“ Úsměv mu začal tuhnout. Slyšel jsem, jak mu vržou boty, jak se ošíval. Jestli existuje něco horšího než žvanil, tak je to sentimentální žvanil. Ale jak chcete odbít prima přátelského chlápka, co by vám dal třeba i svou poslední košili, kdybyste si o ni řekli?
...jak byly před pár tejdnama ty vedra..., Foto: Jana Samcová, Topzine.cz
„Nejspíš jsem se měl dát na univerzitního profesora, nebo něco takovýho,“ povídám. „Dokonce i ve spaní řeším problémy. Vem si třeba, jak byly před pár tejdnama ty vedra. Spousta lidí si myslí, že to horko bylo způsobený vysokou teplotou. Ale tak to není, Maxi. Za to nemůže teplota, ale vlhkost vzduchu. Vsadím se, žes to nevěděl.“
Odkašlal si a zamumlal něco o tom, že musí do kuchyně. Dělal jsem, že ho neslyším.
„A další věc, co se týče počasí,“ pokračoval jsem. „Každej o tom mluví, ale nikdo s tím nic neudělá. A nakonec je to tak možná lepší. Všechno špatný je pro něco dobrý, tak to aspoň vidím já. A nebejt deště, neměli bysme ani duhu, nebo jo?“ „Lou -“
„No,“ povídám, „tak snad abych šel. Musím se tady kolem porozhlídnout a nechci se honit. Víš přece, že práce kvapná, málo platná. Vždycky si říkám – dvakrát měř, jednou řež.“ Táhl jsem to až z paty, ale prostě jsem si nemohl pomoct. Tenhle způsob, jak si někoho podat, byl skoro tak dobrej jako ten druhej, ten opravdovej. Ten, na kterej jsem se strašně pokoušel zapomenout – a skoro se mi to podařilo, dokud jsem nepotkal ji. Myslel jsem na ni, když jsem vykročil do studený texaský noci a uviděl, že tam na mě čeká ten chlápek.
