Menu
TOPZINE.cz
Literatura

Tereza Brdečková: Vlastně mě zajímá víc to, co je skryté

Eva Marková

Eva Marková

19. 10. 2010

FOTO: Tereza BrdečkováNa jaře vydala Tereza Brdečková román nazvaný Alhambra. Až do loňského podzimu natáčela se Zdeňkem Tycem pořad Ještě jsem tady, ale tím výčet činností Terezy Brdečkové nekončí – je i překladatelkou, málem se stala političkou… Chcete se dozvědět víc? Přečtěte si rozhovor, který vznikal v Praze v kavárně Slavia.

FOTO: Tereza Brdečková

Tereza Brdečková na křtu své knihy Alhambra, Zdroj: mlp.cz

Když vám vyjde knížka, sledujete, co se s ní děje?

Je zajímavé, že jsem nikdy neměla tak dobré recenze jako v případě Alhambry, ale zároveň se ta kniha prodává méně než Slepé mapy – asi je čtenářsky obtížná a rozhodně je strašně smutná, sama z ní mám depresi. Oproti Slepým mapám, kde byl sex, násilí a takové věci, které by deprese měly způsobovat spíš než vzpomínky na šťastné dětství, ale lidi zajímají, Alhambra se prodává míň. Ale když máte takový hezký recenze, anebo se o tu knížku perou lidi v knihovně, je to skoro lepší pocit. Mně je lépe, když se cítím jako autorka pro elity – tedy spíš – já mám takovou cílovou skupinu, které říkám inteligentní lidé s maturitou. Ti čtou a nemluví o tom.

Pokračování rozhovoru s Terezou Brdečkovou čtěte zde

Jednou jsem někomu neprozřetelně věnovala korespondenci Voskovce a Wericha, teď si rvu vlasy – už to neseženete. Sebaldův Austerlitz také, neseženete. Takže já bych byla radši mezi těmi sebaldy a werichy, než v nějakém bestsellerovém ranku, protože to není žádný literární úspěch, to jsou jen peníze. A já si je radši budu vydělávat jinde.

Sama se věnujete publicistice – jak vnímáte kritiku?

Když vám někdo strhá knížku, je to, jako kdyby pohaněl vaše nejmilejší dítě. Píšete ji dva roky, ten kritik tomu dá hodinu a hned všechno ví. Ale je pravda, že uběhne třeba 25 let, vy pořád píšete a říkáte si: Kde jsou kritici, v důchodu? A také si pořád víc a víc uvědomujete, že kritika v papírových novinách není nestranná, a jde v ní hodně o marketing. Milan Kundera snáší kritiku tak špatně, že některé jeho knihy vyšly ve všech možných jazycích a teprve když si byl jist, že se líbí, vydal je francouzsky. Ale zase: je tohle psaní? Nadšenci z internetových novin jsou pro autora dnes mnohem zajímavější, protože píší, co chtějí a kdy chtějí. A hlavně: protože to dělají pro radost, jsou pozitivní a nekazí si náladu věcmi, které se jim nelíbí.

Píšete kritiky na české filmy?

Posledních 15 let jsem psala o českých filmech, pokud byly nějak mimořádné, anebo pokud byly zajímavým způsobem nepovedené. Přestala jsem je psát v půli devadesátých let, kdy bylo hrdinství už vůbec jen český film vyrobit… A pak už zase recenzenta jako já nebylo zapotřebí.

„Problémy mají a šíří teprve ženy, které bez knih nemohou být. Vybírají si je pečlivě a skládají je ve svých osobních knihovnách do celků, které se jim podobají. Nečtou nahodile, ale mají určitý vkus, záměr nebo cíl (…). Vlastní knihovna, která reflektuje osobnost, je nejvyšším projevem ženské emancipace.“
(Z předmluvy Terezy Brdečkové ke knize Ženy, které čtou, jsou nebezpečné)

Jaká je tedy vaše knihovna?

Snažím se kupovat takové knihy, o kterých vím, že mě budou zajímat ještě za mnoho let. Kupuji hodně literatury faktu, anebo jestli znáte projekt Václava Cílka nazvaný Borgesova knihovna: to jsou knihy, které čte určitý okruh náročnějších čtenářů. Vůbec – vážím si Václava Cílka jako autora.

FOTO: Tereza Brdečková

Tereza Brdečková, Zdroj: mlp.cz

Klasiku buď mám, anebo ji kupuji v dobrých překladech, protože když máte děti – byť dospělé – tak si uvědomíte, že ony si takové knihy asi nekoupí. Ale je dobře, pokud alespoň někde vidí napsaná jména jako Proust, Dostojevskij, Anatol France… Vyrostla jsem na literatuře 19. století, ale 18. století už pro nás byl středověk, to se číst nedalo. A jak začalo nové tisíciletí, tak se mi zdá, že mladí lidé pod dvacet let mají problémy číst texty třeba z poloviny 19. století, včetně francouzských realistů. Je to pro ně dlouhé, unavuje je to. Nevím, jak to máte vy…

…já jsem se k téhle literatuře musela postupně pročíst, ale doteď ve mně převažuje určitý despekt vůči české literatuře 19. století. Nevrhám se nadšeně do knihovny, abych si mohla přečíst kompletního Hálka…

…no to bych si taky nedovedla představit. Třeba můj muž (Jiří Dědeček – pozn. red.) čte všechny ty hálky, arbesy, ten archaický jazyk ho inspiruje – asi i tím, že je někdy legrační. Ale já tomu s výjimkou Němcové, Erbena a podobných velkých autorů příliš neholduju.

Napadlo vás někdy napsat si knížku pro děti?

Já bych ráda, ale já to neumím. My to máme v rodině, můj otec taky neuměl psát a dělat filmy pro děti.

FOTO: Tereza Brdečková

Tereza Brdečková při křtu knihy Alhambra, Zdroj: mlp.cz

Moje mladší dcera, které je dneska sedmnáct, patří k té typické harry-potter-generation; to jsou děti, které s tím hrdinou vyrůstaly. Fantasy tehdy byla velká móda, také jsem se o tento žánr pokoušela, když byla malá, ale nebavilo mě to. .

A další důvod: je tady tolik nádherných knih pro děti, že je zbytečné k nim něco přidávat. Vždycky jsme s holčičkami měly spoustu krásných knížek, ony si je pak už samy hledaly…

„Stáří je smutné, ale je to prozatím jediný známý způsob, jak se dožít vysokého věku.“
(motto pořadu Ještě jsem tady)

Proč už se nevysílá pořad Ještě jsem tady?

Já mám takovou hypotézu, kterou mi potvrdilo několik lidí: na podzim roku 2009 jsem kandidovala do parlamentu za Stranu zelených. A když jste politicky aktivní, tak v době volební kampaně nesmíte na obrazovky a stránky veřejnoprávních médií. Volby se zrušily, ale ředitelka programu Fričová přesto zakousla Ještě jsem tady. Někdo mi pak hlásil, že když jsem spjatá se Zelenými a aktivní ve volbách, tak nemám šanci. Zřejmě doživotně. Vypadá to, že můžete být aktivní buď v politice, anebo jako nezávislá autorská osobnost, ale ne obojí najednou. Ti v politice se bojí, že byste říkala, co si opravdu myslíte, a ti v médiích zase, že byste tam uplatňovala své politické názory. Moje kolosální naivita byla v tom, že jsem se domnívala, že přesně takhle by svět měl fungovat. Ale upřímně, mě vlastně zajímá víc to, co je skryté.

Od kdy ten pořad běžel?

Ještě jsem tady jsme dělali 14 let. Když jsme s tím v roce 1996 začínali, tak ještě žádné pořady věnující se orální historii nebyly. A já měla hodně přátel vyššího věku, bavilo mě si s nimi povídat, uměla jsem je poslouchat. Navíc jsme si s režisérem (Zdeněk Tyc – pozn. red.) postupně vypracovali metodu, díky níž ti lidé říkali zajímavé věci, i když nikdy nestáli před kamerou. Jsme rádi, že jsme tu možnost měli a doufám jen, že ty pořady nikdo nevyhodí.

Tereza Brdečková (*1957): prozaička, esejistka, novinářka, překladatelka.

Po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze roku 1976 vystudovala v letech 1977–1982 na pražské FAMU. V r. 1991 byla programovou ředitelkou MFF Karlovy Vary. V l. 1999 – 2003 byla programovou ředitelkou, později (2004 – 2006) hlavní dramaturgyní Febiofestu.

Byla editorkou vzpomínek svého otce scenáristy a režiséra Jiřího Brdečky Pod tou starou Lucernou (1992). Přeložila z francouzštiny knihy Jean-Clauda Cariéra Vyprávět příběh (s Jiřím Dědečkem). Přeložila a editovala knihu Román o Francoisi Truffautovi a antologii básní Zafera Senocaka V novém světě (2008). Vydala monografie Gérard Depardieu (1990) a Dívej se dolů (1991), knihy fejetonů z let 1990 – 2005 Nebezpečí, jaké je tvé jméno (2005), Ještě jsem tady (rozhovory podle televizního pořadu; 2005).

Je autorkou povídkové knihy Listy Markétě (1996, resp. 2008), románu Šahrazád a král (2000), románu Učitel dějepisu (2004), filmového románu Toyen (2005), románu Slepé mapy (2006) a románu Alhambra (2010).

Roku 1984 se vdala za básníka Jiřího Dědečka, s nímž má dvě dcery.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Tereza Brdečková: Vlastně mě zajímá víc to, co je skryté