×
TOPZINE.cz

Vlastina Svátková pod tíhou modrého slona

FOTO: SlonPopulární herečka a modelka Vlastina Svátková známá z filmů i televizních seriálů se odhodlala publikovat své životní zkušenosti, které nabyla z nejrozmanitějších zaměstnání a z kontaktu s nejrůznějšími lidmi. Radostné i tragické životní osudy dokáže vylíčit s nadhledem a s nádechem lehké ironie. Její kniha Modrý slon vyšla v nakladatelství Eroika. Topzine přináší krátkou ochutnávku z její tvorby.

FOTO: Slon
Slon, Foto: Šárka Braumová,Topzine.cz

Režisér byl milý a tichý, tedˇuž vím, že se bál, že ho za to všechno kopnu někam. Velkolepě mě nabrali před domem, tři hodiny mě líčili a připínali mi na hlavu metrový ohon, další dvě hodiny jsme čekali na tmu, až se konečně moje slavná scéna začala o půl druhé v noci natáčet. Šlo zhruba o to, že jsem ve žlutozelených minišatičkách, úplně bosá, běhala asi padesátkrát po lese z bodu A do bodu B, přičemž mi do tváře mířila požární hadice, střílela silným proudem a vytvářela tak dojem dešťového orkánu.

Hned při prvním zkušebním běhu jsem si rozsekla koleno, takže jsem v záběru vypadala jako krvácející žlutozelené zmoklé kuře, načež se do mě dala zimnice z chladu provázená zimnicí ze vzteku: proklínala jsem celý film, celý štáb, který tam stál v teplých mikinách a žvýkal bagety, pobavené hasiče, a hlavně toho idiotského režiséra, který se schovával za kamerou a tvářil se, že mě lituje. Když byla „kuřecí“ scéna natočená, zabalili mě do deky, posadili do vyhřátého auta, přinesli horký čaj a já jsem s fialovou pusou mezi drkotáním zubů vypustila tichý hlásek umírajícího: „Oddddvvveeezzzttteee me prrrooossssim dododomůůů…“

Když se všichni nenápadně vypařili na cigaretku a nechali mě polomrtvou v autě, bylo mi jasné, že to ještě neskončilo, jen mi to nikdo nemá odvahu říct. Až přišel sám Pan režisér, nahodil pohled zoufalého psa a poprosil mě ještě o maličkou, krátkou, fakt už poslední scénu. Tentokrát mě srazilo nákladní auto a já jsem hrála mrtvolu: ležela jsem v těch minišatičkách v bahně, hasiči stále stříkali, já se klepala zimou tak silně, že jsme tu scénu točili o hodinu dýl, až jsem se konečně klepat přestala a všichni si mysleli, že jsem skutečně umřela, a režisér zavolal: „Stop! Máme to!!!“

FOTO:Vlastina Svátková

Nevzpomínám si už, jak jsem se dostala domů, v horečkách jsem proležela celý víkend a v tom deliriu si představovala, jak získávám za ten nadlidský výkon Oscara.

Přesně za rok se konala slavnostní premiéra filmu. Dorazila jsem s kamarádkou a připravovala ji na scénu, ve které budu hrát já. Ona mě tam hledala marně, jen já sama jsem věděla, že to utíká moje tělo, že to dokonalé mrtvolné ztvárnění  patří mě. Prostě obyčejná dublérka (nebo kaskadérka?). Byla jsem z toho tak zklamaná, že jsem na rautu do sebe exla tři panáky fernetu, když ke mně přišel sám Pan režisér, kterému jsem posilněná alkoholem řekla všechno, co si o něm myslím.

Za tři dny mě pozval na rande. Ten den strašně pršelo, ještě jsem zpomalila, abych nepřišla do kavárny jako první, ale on už tam byl, promočený až na kost.

„Kde máš deštník?“ zeptal se překvapeně.

„ Já deštníky nikdy nepoužívám. Miluju, když zmoknu,“ ironicky jsem se usmála.

„Přijelas autem?“ Bože, tolik otázek naráz….

„Ne. Pěšky až z domu.“

„To není možné, vždyť jsi úplně suchá,“ čekal nějaké logické vysvětlení.

„Hm,“ pousmála jsem se, „díky tvému filmu jsem se naučila vyhýbat se dešťovým kapkám.“



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*


Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..