Menu
TOPZINE.cz
Knižní novinky, nové knihy

Vládkyně koření je poetickým příběhem s pohádkovými motivy a špetkou magie

Redakce

Redakce

17. 4. 2011

FOTO: Koření!Ukázka z knihy!Americká autorka indického původu Chitra Banerjee Divakaruni přichází s příběhem dívky s věšteckými schopnostmi. Ta se nejprve stává Vládkyní koření na opuštěném ostrově, aby se následně proměnila ve stařenu prodávající koření v současném San Francisku. Svým kořením léčí nemocné duše zákazníkům, co ale její duše?

FOTO: Koření

Ilustrační foto, Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz

V obchodě má každý den jinou barvu a vůni. A když dokážete dobře poslouchat — i melodii. V pátek, kdy jsem trochu nervózní, bručí jako startující auto. Bručí a vibruje, připravené zmizet na neonové dálnici, za kterou určitě leží pole, zbarvená indigově. Všechno to zhluboka vdechujete, protože nikdy nevíte, kdy se nadechnete příště. A pak náhle zjistíte, že máte zaseknutou brzdu.

Není se proto co divit, že se osamělý Američan v obchodě objeví právě v pátek večer. Měsíc v úplňku se vznáší nad ramenem ženy na billboardu u dálnice. Ta má na sobě černé večerní šaty a v ruce drží sklenici Chivas Regal. Reflektory přijíždějících aut osvětlují ramínka jejích šatů s nepravými kameny, až září jako naděje. Oči má kouřové, ústa jako granátová jablka. Zraňují mě. A když se zaposlouchám, rychlá auta znějí truchlivě jako vítr v bambusových keřích na ostrově. Chci mu říct, že zavírám, ale pak se na něho podívám a nemůžu.

Není to proto, že by se tu Američané skoro neobjevovali. Přicházejí pravidelně. Profesorské typy ve tvídu s koženými nášivkami na loktech saka nebo v dlouhých sukních v usedlých zemitých barvách. Haré Kršnové v krepových dlouhých košilích s oholenými hlavami, studenti s baťůžky a v upatlaných džínách nebo ještě i hippie s dlouhými zplihlými vlasy a korálky. Chtějí čerstvá semínka koriandru — samozřejmě bio — čisté ghí na dietu bez karmy nebo zákusky z předešlého dne za poloviční cenu. Tlumeným chraplavým hlasem se ptají: Hele, paní, nějaký hašiš by nebyl?

Dám jim, co si vyberou, a zapomenu na ně. Někdy mám ale pokušení. Třeba když přijde Kwesi — kůže tmavě vínové barvy, vlasy jako kudrlinky mraků na noční obloze. Chodí jako voják, nehlučně, graciézně a tělo drží vzpřímeně. Mám chuť se zeptat, čím je. A ta jizva, která mu protíná čelo jako blesk, nebo hrbol článku na levé ruce — zlomený a spravovaný. Nezeptám se, není to dovoleno. „Zapamatujte si, proč odcházíte,“ říkávala Bába. „Pomoci svým lidem a jenom jim. Ostatní musí jít pro pomoc někam jinam.“

A tak nechávám v hluku obchodu zaniknout tlukot jeho srdce, které si přeje sdělit mi svůj příběh. Nevšímám si jeho tužeb, které působí jednoduše jako louka z dětství. Zvážím a zabalím to, co si koupil — prášek z cizrny, mletý římský kmín, dva svazečky zeleného koriandru. „To bude dobrota,“ poznamenám, když mi říká, že bude dělat zeleninové pakóry pro svou přítelkyni. Bez dalších řečí mu zamávám na odchodnou a po celou dobu držím dveře své mysli pevně na závoru.

Ale s tím osamělým Američanem je to jiné. Cítím, že se k němu nedokážu zachovat stejně. Není to tím, co má na sobě — černé, dobře padnoucí kalhoty, černé boty a jednoduchou černou bundu. I když mám ve věci módy tak málo zkušeností, dokážu odhadnout, že je to oblečení drahé. Nesouvisí to ani s tím, jak stojí. Štíhlý, uvolněný, ruku neformálně v kapse a trochu se pohupuje na patách. Ani s jeho obličejem, který jednoznačně upoutává pozornost ostře řezanými čelistmi a dlouhými lehce vystouplými lícními kostmi, jež naznačují tvrdohlavost. Husté černomodré vlasy mu padají do čela s nedbalou elegancí. Oči má velmi tmavé a hluboko v nich blikají světýlka. Není na něm nic, co by signalizovalo osamělost, až na tu myšlenku, která se mi jako pavučinka usadila někde v hlavě. Nic, co by zdůvodňovalo, proč mě tak přitahuje.

Pak mi to dojde. U ostatních vždy vím, co chtějí. Okamžitě. „Jen si to tu prohlížím,“ odpovídá, když se ho zeptám stařeckým hlasem. V tu chvíli bych si přála, aby nebyl tak třaslavý. Jen se dívám, usměje se na mne trochu pokřiveně a prohlíží si mě zpod rovného obočí, jako by mě opravdu viděl, opravdu pod tímto tělem, a že se mu líbím. To přece ale není možné!

Převzato z knihy Chitra Banerjee Divakaruni: Vládkyně koření. Vydalo Nakladatelství Jota v Brně, 2011.

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Vládkyně koření je poetickým příběhem s pohádkovými motivy a špetkou magie